Článek
Narodila jsem se na Vinohradech, první polibek jsem dostala v Riegrových sadech, první kafe s vlastní výplatou jsem si dala v Lucerně, první byt jsem sdílela s holkama z výšky na Letné.
Znáte ten pocit, když jdete po ulici a každých pár metrů máte vzpomínku?
Já měla vzpomínku na každém rohu.
Tady jsem brečela po zkoušce.
Tady jsem se poprvé smála po rozchodu.
Tady jsem… prostě byla.
Praha mě nikdy nenudila.
Ale v jednu chvíli mě začala přehlížet.
Lidi se měnili. Věci se měnily. Káva zdražila, byty zmizely, kamarádky se vdaly, rozvedly a odstěhovaly.
Já zůstávala.
Ve stejné práci. Ve stejném pronájmu. Se stejnými playlisty na Spotify.
Neříkám, že jsem byla nešťastná.
Ale už jsem taky nebyla šťastná.
A pak mi přišla ta zpráva.
Seděla jsem zrovna ve vlaku z práce. Zima, tma, ucpané sinice, standardní čtvrtek.
„Tvůj domov je jinde.“
Číslo neznámé.
Jen ty čtyři slova.
Na první pohled – chyba.
Na druhý – vzkaz?
Na třetí – šifra.
A na čtvrtý…
něco uvnitř mě řeklo: poslechni.
Hrála jsem si s tím tři dny.
Kdo to mohl být? Bývalý? Žert? Spam? Automatický omyl?
Ale nešlo to vyhnat z hlavy.
Domov. Jinde.
Jinde? Kde jinde?
Moje máma pochází z Beskyd.
Celé dětství mě tam nutila jezdit.
Mně, holce z velkoměsta, která nesnášela kravský pach a borůvčí.
Ale před pár lety mi tam umřela teta.
A zůstala po ní chalupa.
Malá, kamenná, trochu nahnutá, schovaná za lískovým keřem.
Nikdo o ni nestál.
Já taky ne.
Až do toho dne.
Víkend nato jsem tam jela.
Na otočku, jen tak.
Cestou jsem ztratila signál. Zastavila jsem. Dýchala jsem mráz. Sněžilo.
A najednou ten pocit. Ne logický, ne plánovaný.
Jen prostý: „Tady by se dalo být.“
V chalupě bylo všechno jako z pohádky.
Hrníčky na háčcích. Staré záclonky. Kamna.
A na poličce… starý mobil. Takový ten véčkový. Nezapojený.
Asi tety.
Zmáčkla jsem ho. Baterka blikla. Na displeji: „Zpráva odeslána.“
Zamrazilo mě.
Nikdy jsme to nezjistili. Možná chyba systému. Možná starý plánovaný text, který se nějak uvolnil. Možná haluz.
Ale ta zpráva přišla z čísla, které kdysi patřilo mojí tetě.
Ať už to byla náhoda, osud, nebo glitch v Matrixu —
poslechla jsem.
Dnes žiju v té chalupě.
Našla jsem práci na dálku.
Začala péct. Dala si záhony. Naučila se dýchat pomaleji.
A víš co?
Po dvaceti letech v Praze jsem konečně doma.
Ne ve městě. Ne v bytech se sdílenými stěnami.
Ale v sobě.
A kdykoli mi přijde zpráva, nejdřív se pousměju.
Protože jedna jediná mi změnila život.
