Článek
Seděly jsme spolu v kuchyni, krájela si jablko a mezi řečí řekla:
„Mami, můžeme se někdy zajet podívat do porodnice v Jihlavě?“
Zvedla jsem oči od hrnku.
„Proč zrovna tam?“
„Nevím… prostě… cítím, že jsem tam byla.“
Byla narozená v Brně. Měla jsem přirozený porod v Bohunicích, všechno zdokumentované, fotky, náramek z porodnice, dokonce i kartičku s otiskem nožičky. Nic zvláštního. Ale její žádost ve mně zanechala zvláštní pocit.
„To je hloupost, Eliško. Nikdy jsme tam nebyly,“ odpověděla jsem a snažila se to shodit. Ale ona neodbytně trvala na svém.
Během dalších týdnů se k tomu začala vracet častěji.
„Mám sny o té nemocnici. Vím, jak vypadá vstup. Pamatuju si ptačí obraz nad postelí. A starou sestřičku, co nosí žlutý svetr.“
Začínala jsem být nervózní.
„To sis asi spletla s nějakým filmem,“ říkala jsem, ale upřímně – nebyla jsem si jistá. Eliška nikdy v Jihlavě nebyla. Neměla proč. Ani my jsme tam nikoho neznali.
Ale pak přišlo něco, co mě úplně rozhodilo.
Našli jsme při úklidu krabici s jejími starými výkresy ze školky. Jeden z nich byl nakreslený fixami: budova, rudá cedule s nápisem „Porodnice Jihlava“, vchodové dveře, vedle nich lavička. Nad nimi letící pták – něco jako čáp. A vedle dveří – stará paní s šedými vlasy a žlutým svetrem.
Výkres byl podepsaný: Eliška, 5 let.
„To jsem kreslila podle snu,“ řekla klidně, když jsem jí ho ukázala.
„Ten obraz nad postelí… měl zlatý rám a pod ním byla malá cedulka. Bylo tam napsané ‚Dar paní H. 1984‘.“
Ztuhla jsem.
To už nebyl dětský sen. To byl detail, který by si dítě nemohlo vymyslet. Něco mi na tom přestávalo dávat smysl.
Začala jsem pochybovat o věcech, o kterých by žádná matka nikdy pochybovat nechtěla.
Vzpomněla jsem si na první dny po porodu. Byla jsem po narkóze, porod proběhl komplikovaně, a Elišku mi přinesli až několik hodin po narození. Byla jsem mimo. Bolela mě hlava, všechno bylo rozmazané. A personál byl zvláštně odměřený.
Byla to opravdu moje dcera, kterou mi tehdy přinesli?
Potají jsem si nechala udělat testy DNA.
Když přišly výsledky, seděla jsem s obálkou v ruce a srdce mi bušilo jako nikdy. Dvě jména. Matka – Jana K. Dcera – Eliška K. A pod tím věta:
„Biologické mateřství vyloučeno.“
Zamrazilo mě.
Něco ve mně umřelo.
A zároveň něco jiného ožilo. Zvědavost, panika, zoufalství.
Začala jsem pátrat. A pak jsem konečně našla něco, co mi změnilo život.
Rok 2008. Porodnice v Jihlavě. Případ výměny novorozenců, interně zaznamenaný, ale nikdy nezveřejněný. Dvě holčičky narozené ve stejný den. Jedna matka z Brna, druhá z Jihlavy. Podobné příjmení. Chaos kvůli překládání z oddělení na oddělení.
A selhání lidského faktoru.
Selhání, které přepsalo celý náš život.
Eliška není moje biologická dcera. A já nejsem její biologická matka.
Zavolala jsem na číslo z interní zprávy, které patřilo ženě jménem Alena H., tehdy také po porodu. Její dcera – biologicky moje – se jmenovala Klára.
Domluvily jsme si setkání. Srdce mi bušilo, když jsme se viděly poprvé. Byla jsem připravená na odmítnutí, na hysterii, na slzy.
Ale Alena jen tiše řekla:
„Já to vždycky cítila. Že mi někdo vzal dceru. Ale Klára… Klára byla moje od prvního dne.“
A pak dodala:
„A vaše Eliška… byla až příliš citlivá. Odmalička říkala, že má jinou maminku, která voněla jako mýdlo a měla dlouhé nehty. Já nikdy neměla dlouhé nehty.“
Dnes máme s Alenou zvláštní vztah. Nejsme rodina. Ale spojuje nás něco silnějšího než krev – zmatek, chyba, pravda. Obě jsme přišly o něco, co jsme ani nevěděly, že nám chybí.
A Eliška? Ta tehdy jen mlčky seděla v autě, když jsme jely k té porodnici.
Zastavila jsem před vchodem. Podívala se na dveře a tiše řekla:
„Tady to je. Tady jsem začala žít.“
A já konečně pochopila, že i když jsem ji neporodila – byla moje.
Od prvního dne. A navždy.
