Článek
Seděla naproti mně u stolu, mlčela a ruce měla složené v klíně jako u někoho cizího. Myslela jsem, že mě chce jen ranit.
Ale pak to začalo být pravidlem.
Už to nebyl omyl. Ani výstřelek z puberty.
Přestala mi říkat „mami“. Prostě jen… přestala.
Byla jsem na dně.
Vzpomínala jsem na to malé děvčátko, které se ke mně každé ráno tulilo, když se probudilo ze zlého snu.
Na její první slovo, na první krůčky, na to, jak jsme spolu pekly koláče a ona je jedla syrové už z mísy.
A teď? Byla jako cizí. Zavřená ve svém pokoji. Ve svém světě.
A já měla pocit, že se mě štítí.
Ptala jsem se.
„Co se děje? Udělala jsem něco?“
Zavrtěla hlavou. Mlčela. Někdy jen řekla: „Nic.“
A pak znovu to oslovení.
„Paní Jano.“
Zkoušela jsem všechno. Vařit její oblíbená jídla. Psát jí vzkazy na zrcadlo. Kupovat drobnosti.
Ale jako bych se snažila rozsvítit lampu, která už není zapojená.
Nic nepomáhalo.
Až jednou – po jedné hádce, kterou jsem znovu začala já – mi to řekla.
„Víš, proč ti neříkám mami? Protože sis ten titul přestala zasloužit, když jsem tě nejvíc potřebovala.“
Zůstala jsem stát jako opařená.
A pak přišly ty věty, které jsem slyšela, ale nechtěla slyšet.
O tom, jak jsem ji nenechávala mluvit. Jak jsem všechno věděla líp. Jak jsem si vybírala práci místo ní. Jak jsem jí nevěřila, když říkala, že se ve škole necítí dobře.
A jak jsem jí v jeden moment řekla – ve vzteku, z únavy – že kdybych věděla, jaká bude, radši bych zůstala bezdětná.
Zabolelo mě to. Hluboko. Ale věděla jsem, že má pravdu.
Byla jsem tvrdá.
Nikdy jsem jí nedala prostor být slabá.
Místo objetí jsem jí dávala rady. Místo pochopení zákazy. A když na mě křičela, křičela jsem hlasitěji.
Nechala jsem ji vyrůst ve stínu svých očekávání. A když vyšla ven, byla zmrzlá.
Té noci jsem plakala. Ale ne proto, že mě ranila.
Plakala jsem, protože jsem poprvé viděla samu sebe jejíma očima. A nelíbilo se mi to.
Trvalo to měsíce.
Pomalu, opatrně jsem s ní znovu budovala vztah.
Nesnažila jsem se ji „koupit“ dárky. Jen jsem začala naslouchat.
Když něco řekla, neodpovídala jsem hned – jen jsem kývla.
Když mě potřebovala, přišla jsem. Ne s řešením. Ale s tichou přítomností.
Jednou večer jsme se dívaly na film.
Zasmála se a pak najednou řekla: „Mami, pamatuješ, jak jsem tuhle scénu jako malá zbožňovala?“
Zamrzla jsem.
Slovo „mami“ mi zaznělo v uších jako nejkrásnější písnička.
Neřekla jsem nic. Nechtěla jsem to pokazit.
Jen jsem se usmála a chytla ji za ruku.
Dnes už je dospělá.
A ví, že jsem nebyla dokonalá. Stejně jako já vím, že ona není.
Ale láska… ta není o dokonalosti. Je o odpuštění, o snaze, o tichých chvílích, kdy jen držíte něčí ruku a víte, že už to bude dobré.
A taky o tom, že když vás někdo znovu začne oslovovat „mami“, vážíte si toho víc než čehokoliv jiného.
