Článek
Staré rodinné video, popsané vybledlou fixou: „Léto 1997“. Bylo mi tehdy sedm. Rodiče mladí. Dům nový. Bezstarostná doba, jakou si pamatujete spíš pocitem než obrazy.
Pustila jsem ho jen ze zvědavosti. Nostalgie. Smích, zahrada, táta za kamerou, máma mává. Nic zvláštního.
Až do chvíle, kdy jsem si všimla něčeho v pozadí.
Stála jsem u televize, připravená kazetu vypnout, když jsem koutkem oka zahlédla pohyb. Zastavila jsem obraz. Přetočila zpět. Znovu pauza.
Za námi. U stromu na hraně zahrady.
Někdo tam stál.
Nebyl v centru záběru. Kamera ho míjela, jako by neměl být důležitý. Jen silueta mezi listím. Příliš vysoká. Příliš nehybná.
Zamrazilo mě.
Pustila jsem záběr dál. Táta se smál, máma mě chytala, já běhala dokola. A ta postava… byla tam pořád. Nehýbala se. Jen stála. Dívala se.
„To je blbost,“ řekla jsem si. Soused. Stín. Strom.
Jenže pak kamera náhle cukla. Táta si upravoval úchop.
A na vteřinu byl záběr ostrý.
Viděla jsem obličej.
Nebyly to oči, co mě vyděsily nejvíc. Byla to jejich prázdnota. Jakoby někdo vzal lidskou tvář a zapomněl do ní dát výraz. Ústa lehce pootevřená. Úsměv, který nebyl dokončený.
Znovu pauza. Srdce mi bušilo.
„Mami?“ zavolala jsem do kuchyně.
„Ano?“
„Kdo byl u nás tehdy na zahradě?“
Dlouhé ticho.
„Jak to myslíš?“ zeptala se nakonec.
„Na tom videu. Někdo tam stojí.“
Přišla do obýváku. Dívala se. Mlčela. Pak si sedla.
„Tohle video jsme neměli pouštět,“ řekla tiše.
Ukázala mi něco, co jsem si nikdy nepamatovala. Další kazetu. Stejné léto. Jiný den.
Stejná zahrada. Stejný strom.
A stejná postava.
„Mysleli jsme, že je to chyba kamery,“ řekla máma. „Nebo soused. Ale pak jsme si všimli, že je na každém záznamu.“
„Proč jste to neřešili?“ vypravila jsem ze sebe.
Podívala se na mě s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla.
„Řešili jsme,“ odpověděla. „Proto jsme se odstěhovali.“
Na dalším záběru jsem si všimla detailu, který mi předtím unikl.
Postava nestála pokaždé stejně daleko.
Na prvním videu byla u stromu.
Na druhém blíž k domu.
Na třetím už u terasy.
Vždycky o krok blíž.
„A teď?“ zašeptala jsem.
Máma zavrtěla hlavou. „Nevíme. Dlouho se nic nedělo.“
V tu chvíli se obraz na televizi sám pohnul. Kazeta doběhla na konec a přehrávač začal přetáčet zpět.
Záběr se zastavil na úplném začátku.
Tentokrát ale nebyla kamera venku.
Byla v obýváku.
Z pohledu někoho, kdo stojí ve dveřích.
Viděla jsem gauč. Televizi. A samu sebe, jak stojím u obrazovky.
A za mnou… v odrazu skla… obrys postavy.
Ne na zahradě.
U nás doma.
Máma mi položila ruku na rameno. Byla ledová.
„On se dívá jen tehdy,“ zašeptala, „když si na něj vzpomeneme.“
Obraz zčernal.
A v tichu obýváku jsem si uvědomila ten detail, který mi unikal celý život.
Na žádném z těch videí se nikdy nepohnul.
Dokud jsem se nedívala já.
