Článek
Pokaždé, když přišla řeč na preventivní prohlídku, manžel změnil téma. Když mu přišla pozvánka od praktického lékaře, strčil ji do šuplíku. A když jsem mu navrhla, že bychom mohli jít spolu, zbytečně ostře odpověděl.
„K němu už nejdu,“ řekl. „Nikdy.“
Neptala jsem se hned. Každý má právo na své obavy. Jenže časem mi došlo, že nejde o lékaře obecně. Chodil k zubaři, na ortopedii, dokonce i na krevní odběry. Vyhýbal se jen jednomu jménu. Doktoru Malinovi. Muži, který ho léčil roky a znal jeho zdravotní historii lépe než kdokoli jiný.
„Pohádali jste se?“ zkusila jsem to jednou večer.
Ztuhl. „Ten člověk mi už nemá co říct.“
Od té doby jsem si všímala dalších věcí. Manžel začal zamykat koupelnu. Vyhazoval obvazy dřív, než jsem je stihla vidět. A někdy v noci seděl v kuchyni, svíral hrnek a zíral do prázdna, jako by počítal čas.
Jednou omdlel. Jen na vteřinu, ale stačilo to. Zavolala jsem sanitku. Když slyšel jméno lékaře, který byl zrovna ve službě — Malina — poprvé jsem ho viděla skutečně vyděšeného.
„Ne,“ zašeptal. „Prosím… ne on.“
Nakonec ho ošetřili jiní. Oficiálně bylo všechno v pořádku. Neoficiálně jsem už věděla, že mi lže.
Po týdnech ticha jsem udělala věc, za kterou se dodnes stydím. Zavolala jsem doktoru Malinovi sama. Řekla jsem, že mám strach o manžela. Že se chová jinak. Dlouho mlčel.
„Přijďte za mnou,“ řekl nakonec. „Ale bez něj.“
Jeho ordinace voněla dezinfekcí a něčím zatuchlým, co připomínalo starý papír. Seděla jsem naproti němu a svírala kabelku, jako by mě měla chránit.
„Váš manžel ke mně přestal chodit ve chvíli,“ začal pomalu, „kdy jsme se dostali k výsledkům, které se nedají vysvětlit běžnou medicínou.“
Zasmála jsem se nervózně. „Myslíte… špatná diagnóza?“
Zavrtěl hlavou. Vytáhl složku. Tlustou. Příliš tlustou na jednoho pacienta.
„Jeho snímky. Krevní testy. Biopsie. Každý měsíc jiné tělo. Jiné orgány. Jiná struktura.“
Otevřel jednu fotografii. Byla to rentgenová snímka hrudníku. A pak další. A další. Každá jiná. Jako by patřily různým lidem.
„Buňky se přeskupují,“ pokračoval tiše. „Neumírají. Nahrazují se. Učí se.“
„To není možné,“ vydechla jsem.
„Proto přestal chodit,“ řekl. „Protože jsem mu řekl pravdu.“
Naklonil se ke mně. „Váš manžel není nemocný. On… se mění. A není to poprvé. Jen poprvé si to pamatuje.“
Cestou domů jsem si všimla detailů, které jsem dřív přehlížela. Jizev, které jsem si nepamatovala. Jeho oči — někdy tmavší, někdy světlejší. Způsob, jakým se na mě občas díval, jako by mě studoval.
Ten večer jsem se ho zeptala přímo.
„Co jsi byl předtím?“
Dlouho mlčel. Pak se usmál. Ne tím známým úsměvem.
„Někdo jiný,“ odpověděl. „Ale vždycky s tebou.“
Couvla jsem.
„Doktor Malina mi řekl, že se učíš,“ zašeptala jsem. „Že nejsi… stálý.“
Přikývl. „A on chtěl sledovat další fázi.“
Pochopila jsem.
Neutekl před diagnózou.
Utekl před tím, kdo by mohl zaznamenat okamžik, kdy by přestal být člověkem úplně.
Teď spí vedle mě. Dýchá klidně.
A já přemýšlím, jestli ráno otevřu oči vedle muže, kterého jsem si vzala.
Nebo vedle něčeho, co si mě jen pamatuje.
