Článek
Hledala jsem nabíječku, když mi z horní police vypadl tenký sešit bez obalu. Žádné obrázky, žádné jméno. Jen šedé desky, jaké používají dospělí na poznámky z porad.
Ne dětský deník.
Otevřela jsem ho s pocitem viny, ale už první stránka mě donutila pokračovat.
Den 12.
Stále reaguje správně. Emoce tlumí. Otázky klade jen ve stanoveném čase.
Zamrazilo mě.
Písmo jsem poznala. Bylo to písmo mé dcery. Kulaté, pečlivé. Takové, jakým psala diktáty.
Ale ta slova… ta nebyla její.
Dcera byla poslední měsíce zvláštně klidná. Ne smutná. Ne veselá. Spíš… vypnutá. Když jsem se jí ptala, jak se má, odpověděla vždy stejně:
„Jsem v pořádku.“
Bez barvy. Bez váhání.
Začala si psát deník poté, co ve škole zavedli „rozvojový program“. Tvrdili, že pomáhá dětem se sebekontrolou. S emocemi. S odpovědností.
„Dobrovolné,“ říkali.
Děti ho ale dělaly všechny.
Listovala jsem dál.
Den 18.
Subjekt projevil odpor. Řešení: připomenutí následků. Zafungovalo.
Den 21.
Vzpomínky na domov zesílily. Nutno omezit.
Zvedl se mi žaludek.
Na jedné stránce byl seznam:
– nemluvit bez vyzvání
– neplakat
– nezlobit se
– nezpochybňovat dospělé
– nepsat pro sebe
Ten poslední bod byl podtržený.
Když jsem se dcery zeptala, zbledla.
„Neměla jsi to číst,“ řekla tiše.
„Co to je?“
„Záznamy.“
„Koho?“
„Moje,“ odpověděla. Pak zavrtěla hlavou. „Vlastně… jejich.“
Sedla si ke mně, ruce složené v klíně. Jako při zkoušení.
„Ten deník není pro mě,“ pokračovala. „Já jsem jen ta, co ho píše.“
„Kdo ti to řekl?“
„Paní,“ odpověděla. „Říkala, že děti si pamatují líp. A že je důležité, aby to bylo psané rukou.“
Dozvěděla jsem se, že deník nosila do školy. Odevzdávala ho. A pak si ho zase brala domů. Někdy byly stránky doplněné jiným písmem. Tvrdším. Rovnějším.
„To dopisuje kdo?“ zeptala jsem se.
„Když něco zapomenu,“ řekla prostě.
„Zapomeneš co?“
Podívala se na mě prázdným pohledem. „Co jsem cítila.“
Šla jsem do školy. Ředitelka mi tvrdila, že o žádném deníku neví. Program prý žádné psaní nevyžaduje. Ukázala jsem jí sešit.
Listovala jím dlouho.
„Tohle… není materiál školy,“ řekla nakonec. „To si musela psát sama.“
„Tohle dítě nepsalo samo,“ odpověděla jsem.
Mlčela.
Tu noc jsem deník schovala. Zavřela ho do skříně.
Dcera nespala.
„Oni budou zlobení,“ řekla klidně. „Záznam musí pokračovat.“
„Nikdo na tebe nemá právo,“ řekla jsem. „Tohle skončilo.“
Podívala se na mě skoro soucitně.
„Mami,“ řekla. „To není o mně.“
Ráno byl deník zpátky na jejím stole.
Otevřený.
Na nové stránce stálo cizím písmem:
Zásah rodiče zaznamenán.
Subjekt reaguje emočně.
Proces ohrožen.
Pod tím, dětským písmem mé dcery:
Je mi to líto. Budu se snažit být lepší schránka.
Ještě ten den jsem ji odhlásila ze školy. Z programu. Ze všeho. Trvalo měsíce, než se ke mně znovu rozesmála. Ne ten zdvořilý úsměv. Opravdový.
Deník jsem spálila.
Ale někdy ji přistihnu, jak si zapisuje poznámky na volné papíry. Ne o sobě. O dnech. O reakcích. O tom, jestli byla „dost klidná“.
„Proč to píšeš?“ ptám se jemně.
Pokrčí rameny.
„Kdyby se někdo ptal,“ řekne. „Abych věděla, co odpovědět.“
A tehdy si uvědomím, že nejhorší deníky nejsou ty, které si děti vedou.
Ale ty, které si někdo vede skrze ně.
