Dětství ve středověku: kdy děti začínaly pracovat a jak vypadala jejich výchova

Ve středověku bylo dětství kratšší, tvrdší a rychle končilo. Podívejme se, jak skutečně vypadal život dětí v českých zemích mezi 13. a 15. stoletím.

Narodit se ve středověku bylo samo o sobě velkým rizikem. Asi třetina dětí zemřela před dosažením pátého roku života. Porod byl nebezpečný pro matku i dítě – žádní lékaři, žádná sterilita, jen porodní báby s tradičními znalostmi a modlitby k svatým patronům.

Pokud dítě přežilo porod, bylo pokřtěno co nejdříve – často již den nebo dva po narození. Církev učila, že nepokřtěné děti nemohou vejít do nebe, takže rodiče spěchali. Kojenec byl zabalený do plen a první měsíce života strávil v kolébce u matky.

Kojení bylo jediným způsobem, jak uživit novorozence. Bohaté šlechtičky si najímaly kojné, ale prostí lidé kojeneckou výživu nedokázali nijak nahradit. Ženy kojily dlouho – často dva až tři roky. Věřilo se, že během kojení žena nemůže otěhotnět (což nebyla pravda, ale fungovalo to jako primitivní antikoncepce).

Jakmile dítě dokázalo chodit a mluvit, začalo se pomalu začleňovat do světa práce. Již tříleté děti dostávaly jednoduché úkoly: přinést vodu, nakrmit slepice, hlídat mladší sourozence, sbírat klasy po sklizni.

Malé děti ještě měly čas na hry. Hrály si s jednoduchými hračkami vytesanými z dřeva – panenky, zvířátka, kolečka, míčky z hadru. Chlapci měli dřevěné meče a luky, dívky si hrály na hospodyňky s miniaturním nádobíčkem. Archeologové našli i kostky, kulečníky a další hračky z té doby.

Ale zábava nikdy nebyla na prvním místě. Dokonce i hra měla často přípravný charakter – chlapci se učili bojovat přes hru s mečem, dívky se učily pečovat o domácnost hrou na rodinu.

Sedmý rok života byl ve středověku považován za zlomový. Církevní právo stanovilo, že dítě od sedmi let může rozlišovat dobro od zla a je odpovědné za své skutky. Nazývalo se to „věk rozumu“.

Od této chvíle začalo opravdové dětství rychle končit.

Sedlácké děti byly plně zapojeny do práce na poli a ve dvoře. Chlapci se učili orat, sekat, mlátit obilí, starat se o dobytek. Dívky pomáhaly v domácnosti – vařily, předli, tkaly, staraly se o mladší sourozence, pásly husy a slepice. Nebyla to už jen hra – byla to skutečná práce, na které záviselo přežití rodiny.

Řemeslnické děti od sedmi nebo osmi let často odcházely do učení. Rodiče uzavřeli smlouvu s mistrem, který přijal chlapce jako učně. Učeň žil v domě mistra, kde se učil řemeslo – kovářství, ševcovství, pekařství, truhlářství. Výuka trvala obvykle sedm let. V té době učeň pracoval zadarmo výměnou za ubytování, stravu a vzdělání.

Život učně byl drsný. Mistr měl nad ním prakticky neomezenou moc. Mohl ho trestat, bít za chyby, vyžadovat od něj dlouhé hodiny práce. Někteří mistři byli laskaví učitelé, jiní tyrani. Učeň neměl na výběr – musel to vydržet.

Šlechtické děti měly jiný osud. Chlapci byli od sedmi let posíláni do jiných šlechtických domů jako páže. Tam se učili dvornímu chování, jízdě na koni, boji mečem a kopím. Později se mohli stát zbrojnoši a nakonec rytíři. Dívky zůstávaly doma déle, ale i ony se učily čtení, psaní (pokud měly štěstí), šití, hudbě a správnému chování.

Naprostá většina dětí ve středověku neuměla číst ani psát. Vzdělání bylo výsadou duchovenstva a vyšších vrstev. Venkovské děti nenavštěvovaly žádnou školu – učily se tím, že napodobovaly rodiče a pomáhaly jim při práci.

Ve městech existovaly farní školy, kde se chlapci (málokdy dívky) mohli naučit základy čtení, psaní a latiny. Učení probíhalo formou memorování – žáci opakovali modlitby, žalmy a texty, dokud si je nezapamatovali. Učitel měl právo používat bití jako výchovnou metodu a často to dělal.

Říkalo se: „Kdo šetří metlou, kazí dítě.“ Fyzické tresty byly běžné a akceptované. Dítě, které neposlouchalo, bylo bito – rodiči, učiteli, mistrem. Nikdo to nepovažoval za kruté, ale za nutné pro výchovu.

Výchova měla jasný cíl: naučit dítě poslušnosti, pokořit jeho vůli, připravit ho na tvrdý život. Středověk neznal koncept dětské psychologie nebo individuálních potřeb dítěte. Dítě bylo považováno za malého dospělého, který musí být formován a disciplinován.

Venkovské děti se učily praktickým dovednostem životně důležitým pro přežití:

Učily se také morálce a víře. Děti musely znát základní modlitby – Otčenáš, Zdrávas Maria. Rodiče je učili desateru přikázání, příběhům ze života svatých, tomu, co je hřích a co ctnost.

Řemeslnické učně se učily své řemeslo pozorováním a praxí. První roky uklízely dílnu, nosily vodu, pomáhaly při jednoduchých úkonech. Postupně dostávaly složitější úkoly. Po sedmi letech učení a několika dalších letech jako tovaryš se mohly stát samostatnými mistry.

Dětství skutečně končilo svatbou. A ta přicházela brzy.

Dívky se vdávaly obvykle kolem čtrnácti až šestnácti let, chlapci se ženili o něco později, kolem šestnácti až dvaceti let. Manželství byla často domluvená rodiči – zejména ve vyšších vrstvách, kde šlo o majetek a politické aliance.

Sedláci volili partnery svým dětem podle praktických úvah: kdo má pole vedle našeho? Čí rodina je spolehlivá a pracovitá? Láska byla až na druhém místě, pokud vůbec hrála roli.

Svatba znamenala, že dívka přestala být dcerou a stala se manželkou a brzy matkou. Chlapec převzal hospodářství nebo dílnu. Stali se dospělými s plnou odpovědností.

Dětství ve středověku bylo nebezpečné. Kromě vysoké kojenecké úmrtnosti děti ohrožovaly:

Nehody – tonuly ve studních a řekách, padaly ze stromů, byly pošlapány nebo kopnuty dobytkem, popálily se u ohně. Bez moderní lékařské péče často i malé zranění končilo smrtí.

Nemoci – neštovice, spalničky, průjem, záškrt. Choroby, které dnes běžně léčíme, tehdy kosily celé rodiny dětí.

Hlad – v dobách neúrody děti trpěly nejvíc. Dostávaly nejmenší porce a jejich podvyživená těla nemohla bojovat s nemocemi.

Násilí – v době válek byly děti zabíjeny, únoseny nebo zotročovány. I v míru čelily násilí od dospělých, kteří nad nimi měli moc.

Přes všechny těžkosti děti nacházely prostor pro radost. Slavily svátky a jarmarky, kde byly pouťové atrakce a sladkosti. Tančily, zpívaly, naslouchaly příběhům vyprávěným staršími. Měly přátele mezi vrstevníky.

Některé děti měly laskavé rodiče, kteří je milovali a chránili, jak nejlépe dovedli. Archeologické nálezy ukazují, že rodiče vyráběli svým dětem hračky, pohřbívali zemřelé děti s péčí a truchlili nad jejich ztrátou.

Nebyl to ale ten druh bezstarostného dětství, jaký známe dnes. Bylo to dětství formované tvrdou realitou – nutností pracovat, poslouchat, přežít.

Když se dnes podíváme zpět, vidíme propast mezi středověkým a moderním dětstvím. Dnes mají děti práva, ochranu, povinnou školní docházku, zdravotní péči. Dětství je chráněné období, kdy se děti mají učit a růst, ne pracovat.

Ve středověku bylo dětství jen krátkou přípravou na dospělost. Ale možná právě proto byly středověké děti v mnoha ohledech dospělejší a samostatnější než jejich moderní protějšky. Musely být. Neměly na výběr.

Až budete příště slyšet frázi „děti to dnes mají moc lehké,“ vzpomeňte si na středověké osmileté dítě, které pracovalo od svítání do soumraku, často hladovělo a vědělo, že jeho šance dožít se třicítky je menší než fifty-fifty. A možná budete vděční za moderní dobu, ve které žijeme.