Článek
Pracovala jsem v malém vydavatelství, žila s Tomášem v našem útulném bytě a těšila se na každou společnou chvíli. Myslela jsem si, že jsem našla svou druhou polovičku.
Jedno úterní ráno mi ale přišla SMS z neznámého čísla:
„Víš, s kým opravdu žiješ?“
Nikdy dřív jsem nedostala anonymní zprávu. Zasmála jsem se. Jasně, že vím – je to můj přítel. Miluje mě. Plánujeme svatbu.
A přesto mi v hlavě zněla jedna otázka: Proč by mi to někdo posílal?
Den plynul normálně, ale já byla rozpačitá.
Zavolala jsem kamarádce Martině:
„Dostala jsem divnou SMS… nechceš se stavit?“
Přijela, sedla ke mně a četla zprávu. Zavrtěla hlavou: „Možná omyl.“
Ale ten večer jsem nespala. Přemítala jsem, co se může skrývat za těmi slovy.
Druhý den přišla další zpráva:
„Mrzí mě to. Ale musíš vědět pravdu. Podívej se ve skříni.“
Svěštila jsem obočí a vyrazila do ložnice. Otevřela jsem skříň – a mezi jeho věcmi našla malou kovovou krabičku. Nikdy jsem ji tam neviděla. Odhodila jsem ji na postel a otevřela.
Uvnitř ležel USB disk a složený papírek:
„Promiň. Tohle ti vysvětlí.“
Na USB byly fotky a nahrávky. První – Tomáš v práci, usmívá se. Druhá – on s neznámou ženou v kavárně. Třetí – ona v jeho bytě, drží mu ruku.
Srdce mi bušilo. Prohrabávala jsem se dál. Objevily se i audiozáznamy: šepot, smích, nahé dechy.
Už jsme nevydrželi. Telefon zvonil a já běžela k obrazovce.
Na displeji svítilo: „Chtěla jsem ti to říct dřív, ale bála jsem se…“
Zase anonym.
Zavřela jsem notebook, sedla si a brečela.
Proč mě musel podvádět? Jak dlouho to trvá? A proč to nedokázal říct?
Druhý den jsem to konfrontovala.
Tomáš vypadal nejdřív vyděšeně – pak popřel všechno. Řekl, že si někdo zažertoval. Že ten disk je fingovaný. Že mu to nemám věřit.
Ale já už jsem ho neslyšela.
Ve skříni ležela krabička a USB. A já věděla, že pravda je na disku, ne v jeho slovech.
Trvalo týden, než jsem sebrala odvahu vyrazit.
Šla jsem k němu domů, otevřela jeho skříň a našla složku dopisů. Všechny napsané téhož dne, kdy mi přišla ta první SMS.
Tentokrát jsem mu oznámila:
„Už nejsem ta hloupá, co ti slepě věří.“
Podala jsem mu disk.
On strnul.
„Promiň,“ zašeptal.
Dnes bydlím sama. S diskem. Někdy si ho poslechnu znovu, abych nepřestala věřit tomu, co jsem uviděla.
A vím, že některé zprávy vás osvobodí. I když bolí.
Protože pravda, i když přijde anonymně, je stále pravda.
A já už nikdy nebudu spokojená s polovičními slovy.
