Článek
Káva, e-maily, poloprázdná chodba. Pak mě zavolala šéfová. A než jsem stačila cokoli říct, předložila mi papír:
„Z organizačních důvodů vám ukončujeme pracovní poměr ke dni…“
Nevím, co jsem v tu chvíli cítila. Možná nic. Možná jen zvuk vlastního dechu a to zvláštní prázdno, které vám občas vteče mezi žebra, když vám někdo zboří svět. Nebyla to vysněná práce, ale byla to jistota. Výplata. Ráno s důvodem vstát.
Odešla jsem domů, sedla si na pohovku a koukala do zdi. Hodinu. Možná tři. Když přišla večer kamarádka, řekla jen:
„Tak co teď budeš dělat?“
A já odpověděla, aniž bych to plánovala:
„Všechno, co jsem odkládala.“
A tehdy to začalo.
Už roky jsem si říkala, že bych chtěla malovat. Ale prý nebyl čas. Po výpovědi byl. Otevřela jsem staré barvy, nakoupila plátna, dala mobil do režimu letadlo. Malovala jsem, aniž bych věděla proč. Zůstávala jsem vzhůru do noci, s rukama od akrylu a s hlavou, která konečně nemlčela.
Po pár týdnech jsem přihlásila obraz do místní amatérské výstavy. Jen tak, bez očekávání. Ale lidem se líbil. A další měsíc mi jedna žena napsala, jestli bych jí nemohla něco namalovat na zakázku. Její slova:
„Váš obraz ve mně vyvolal klid. A to se mi dlouho nestalo.“
Nešlo o peníze. Ani o uznání. Šlo o to, že něco, co vyšlo ze mě – beze strachu, beze snahy zapadnout – někoho dojalo.
Později jsem začala vést kurzy pro děti v komunitním centru. Ne, není to práce s prestiží. Ale každý týden tam přijde holčička, která se dřív bála mluvit, a teď mi ukazuje obrázky, co maluje doma. A kluk, který měl poruchy pozornosti, vydrží dvě hodiny soustředěně míchat barvy.
Občas mi někdo řekne:
„Takže ti vlastně ta výpověď pomohla?“
Nevím, jestli pomohla. Ale zastavila mě. Vynesla mě z rytmu, který jsem považovala za normální, a ukázala mi, že možná není chyba začínat znova. I když to bolí.
Dnes už nemaluji proto, abych se „našla“. Maluji, protože vím, že jsem tu. A že ztráta někdy není konec. Někdy je to pozvánka.
K sobě
