Raději operaci než před nacistický mikrofon. Herec z Osvobozeného divadla unikl kolaboraci.

Praha, nemocnice, podzim 1941. Čtyřiačtyřicetiletý muž seděl naproti lékaři Bedřichu Placákovi a vysvětloval mu, proč potřebuje operaci žaludečních vředů. Hned, co nejdřív. I když to vlastně zrovna teď nebylo nutné.

„Rozhodl jsem se raději zemřít,“ řekl klidně, „než cokoli udělat tam pro ty svině.“

Placák okamžitě pochopil. Muž před ním byl Jindřich Plachta, jeden z nejoblíbenějších českých komiků. A nacisté od něj chtěli, aby vystoupil v rozhlasovém skeči s názvem Hvězdy nad Baltimorem – antisemitské „satiře na židovskou panamerickou konferenci a sociální poměry demokratické Ameriky“, jak to inzeroval protektorátní tisk.

Plachta to odmítl. Ale nacisté nechápali odmítnutí. Tak si našel jedinou cestu ven: skutečnou nemocnici, skutečnou operaci, skutečné riziko. Radši pod skalpel než před mikrofon.

Plachta, která vlála

Jindřich Ferdinand Šolle se narodil v červenci 1899 v Plzni do rodiny úředníka Škodovky. Otec se vypracoval ze strojního zámečníka až na pozici, kde si mohl koupit velký činžovní dům. Chtěl pro syna to samé – zajištěnou kariéru, penzi, klid. Syn chtěl na jeviště.

Kompromis zněl: obchodní akademie. Jindřich studoval účetnictví, po večerech hrál v ochotnickém divadle. „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru,“ vzpomínal později, „než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“

Přezdívku dostal na akademii. Nosil dlouhou pelerínu, kterou mu ušila matka, a ta na jeho hubeném těle vlála jako plachta. „Kam s tou plachtou?“ křikli na něj spolužáci. Jméno mu zůstalo.

Po maturitě odjel jako úředník do Krakova. Šéf ho přistihl, jak místo do účetních knih brejlí do divadelních knížeček. Poslal ho domů. V Praze začal pracovat na šekovém úřadu a večer chodil do kabaretu Červená sedma. Nejdřív jako nápověda. Pak jako herec.

Silvestr 1921 byl jeho první vystoupení. Vymyslel si postavu drbny Vůněslavy Acetylenové a vystoupil před publikum. Trému měl takovou, že mu nebylo rozumět. Diváci ho vypískali. Ředitel Červený mu dal druhou šanci – tentokrát ne na pódiu, ale mezi diváky. Plachta si vylezl na nejbližší stůl. Teď mu už bylo rozumět. Sklidil potlesk.

Osvobozené divadlo

V roce 1927 přišel Vlasta Burian. Pak Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, kde hrál v letech 1929-1930 a 1933-1938. Diváci milovali jeho bezelstnou opravdovost, jeho schopnost zahrát prosťáčka zakřiknutého životem tak, že člověk nevěděl, jestli se smát nebo plakat.

Spřátelil se s režisérem Vladislavem Vančurou, který v něm objevil jedinečný typ tragického komika. Společně jezdili na výlety, Plachta ho navštěvoval na Zbraslavi. Vančura byl jedním z prvních českých intelektuálů, kteří vstoupili do KSČ. Plachta šel stejnou cestou.

Když v roce 1927 Vančura navštívil Sovětský svaz jako člen oficiální delegace k desetému výročí revoluce, vrátil se otřesen. Vančura vyprávěl ženě o hladomoru, o utlačování, o tom, jak tam lidský život nic neznamená. V roce 1929 ze strany vystoupil. Plachta nikoliv. Věřil, že to, co vidí, je správná cesta. Na lidi se díval jednoduchým hlediskem: na jedné straně byli slušní, na druhé neslušní. A v naivitě předpokládal, že co komunista, to slušný člověk.

Gestapo u dveří

Pak přišla okupace. V únoru 1941 gestapo zatýkalo celý ilegální ÚV KSČ. Zatčení unikl jen Jan Zika – komunistický funkcionář a organizátor odboje. Potřeboval místo, kde by se skryl. Dostal se k Jindřichu Plachtovi.

Plachta ho ukryl u sebe doma. Věděl, co riskuje. Za ukrývání odbojářů nacisté popravovali na místě, včetně celé rodiny. Ale Zika potřeboval pomoc. A Plachta byl z těch slušných.

Jedné noci zaklepalo gestapo na dveře. Plachta měl vteřinu na rozhodnutí. Lehl si na Ziku v posteli, zachumlal se do peřiny a když němečtí důstojníci vešli, předstíral infekční nemoc. Kašlal, sténal, svíjel se. Němci couvli. Nechtěli se nakazit.

Později Ziku převedl přes celou Prahu plnou německých hlídek do jiného úkrytu. V květnu 1942 Ziku gestapo přece jen dostihlo během razií po atentátu na Heydricha. Pokusil se utéct skokem z okna, ale lano se přetrhlo. Zemřel na následky zranění při výslechu.

Plachta přežil. Odmítal hrát v německých filmech. Když mu nabídli roli v tom antisemitském skeči, šel radši do nemocnice.

Po válce

V červnu 1942 nacisté popravili Vladislava Vančuru na Kobyliské střelnici. Plachta byl jeden z prvních, kdo po popravě navštívil jeho vdovu. Mnozí jejich přátelé se jí začali stranit – měli strach z asociace s popraveným „zrádcem“. Plachta nabídl pomoc.

Po válce šel Miloš Havel, šéf barrandovských ateliérů, před soud za kolaboraci. Plachta svědčil v jeho prospěch. Řekl, že mu Havel za okupace finančně pomohl, aby nemusel hrát pro nacisty. Jedna soudružka mu to vyčetla. „Ale soudružko,“ odpověděl, „vždyť je to pravda, takhle to bylo!“

Plachta nadšeně budoval socialismus. Chodil na brigády do kladenských dolů, i když nebyl zdravý. Tvrdá práce jeho slabou konstituci vyčerpávala. Stonal od dětství – prodělal snad všechny nemoci od kurdějí po cukrovku.

V roce 1950, už v nemocnici, začal pochybovat. Viděl politické procesy. Nemohl to skousnout. Obhajoval dokonce Vlastu Buriana, kterého komunisté perzekuovali za údajnou kolaboraci – a to přesto, že ho Burian kdysi vyhodil ze svého divadla.

Šestého listopadu 1951 zemřel na rakovinu jater. Bylo mu padesát dva let.

Epilog

Po Jindřichu Plachtovi jsou pojmenovány ulice v Praze, Ostravě, Ústí nad Labem a Františkových Lázních. V pražské ulici Perucká na Vinohradech visí bronzová pamětní deska. Jeho filmy – profesor Matulka z Cesty do hlubin študákovy duše, hokynář z filmu Karel a já – patří do zlatého fondu české kinematografie.

Ale málokdo ví o tom, jak se v noci zachumlal do peřin a předstíral nemoc, aby zachránil člověka před gestapem. Nebo o tom, jak si lehl na operační stůl, aby nemusel pronést jediné slovo do nacistického mikrofonu.

Filmový historik Pavel Taussig o něm napsal: „Je s podivem, že si zrovna Jindřích Plachta vybral hereckou profesi. Byl totiž neuvěřitelně neprůbojný, až trémista.“

Možná právě proto dokázal být ve válce statečný. Plachý člověk, který dokázal překonat svůj strach, je statečnější než ten, kdo strach nezná. A Plachta strach znal dobře – celý život bojoval s trémou před každým vystoupením. Ale když přišla válka a nacisté chtěli, aby se postavil před mikrofon, našel v sobě sílu říct ne.

I když to znamenalo operační stůl. I když to znamenalo riziko smrti.

Zemřel zklamaný režimem, za který celý život bojoval. Ale to už je jiný příběh.

ZDROJE:

Biografické údaje: