Šestý den pod gilotinu: Poslední cesta Sophie Scholl

18. února 1943, Mnichovská univerzita. Jednadvacetiletá studentka Sophie Scholl shazuje letáky ze třetího patra na nádvoří. V tu chvíli ještě netuší, že za šest dnů bude ležet pod gilotinou. Její cesta od nadšené členky Hitlerjugend k popravené odbojářce je příběhem o ceně, kterou někdy platíme za věrnost svému svědomí.

Sophie Magdalena Scholl se narodila 9. května 1921 ve Forchtenbergu do rodiny, která ji v životě velmi ovlivnila. Otec Robert, starosta města, byl od počátku kritický vůči nacismu, zatímco matka Magdalena, vysvěcená jáhenka, vychovala své děti v duchu „silného mravního a sociálního uvědomění“.

Už jako malé děvče si Sophie jasně vytýčila cíl: „Nejsem nejhodnější, nejkrásnější být nechci, ale nejinteligentnější ano!“ Milovala sport, angličtinu, kreslení a hudbu. Měla talent na malování a přátelila se s umělci, kteří stáli proti národnímu socialismu.

Paradoxně však Sophie zpočátku, stejně jako její sourozenci, s nadšením vstoupila do nacistických organizací. V roce 1933, když jí bylo pouhých dvanáct let, se stala členkou Svazu německých dívek (BDM) a rychle stoupala v žebříčku. Lákala ji především propaganda zaměřená na přírodu a kolektivní zážitky.

Klíčovou roli v Sophie duševním vývoji sehrál její otec Robert. Ten od počátku neskrýval odpor k nacistické straně a každý večer vedl s dětmi bouřlivé politické diskuze - vzácnost v době, kdy byla nezávislá myšlenka nebezpečná.

„Nestavím se na stranu toho, co je banální,“ říkala Sophie přítelkyním už jako teenager. Pod vlivem otce, přátel a některých učitelů byla brzy zklamaná nacismem. Když byly v roce 1935 přijaty norimberské rasové zákony omezující práva Židů, se stal nacismus definitivně do přímém rozporu s její vírou v rovnost lidí.

V roce 1936 dokonce nabídla, že bude hostit čtení básní Heinricha Heineho - židovského básníka zakázaného nacisty - na akci pro členky BDM. Bylo to první znamení její vzpoury.

Sophie nebyla žádným nováčkem v konfliktech s režimem. Ve svých šestnácti letech byla poprvé zatčena gestapem, když se objevilo, že její bratr Hans je aktivní ve skupině vystupující proti Hitlerjugend. Sophie byla propuštěna téhož dne, zatímco její sourozenci Inge a Werner strávili týden ve vězení.

Zkušenost s gestapem ji neodradila. Když v roce 1942 zjistila, že Hans a jeho přátelé na mnichovské univerzitě tisknou protinacistické letáky, rozhodla se k nim připojit. Zpočátku se Hans snažil sestru chránit kvůli nebezpečí, které jim hrozilo, ale Sophie byla neoblomná.

Na jaře 1942 vznikla v Mnichově studentská odbojová skupina „Bílá růže“. Jejími zakladateli byli Hans Scholl a Alexander Schmorell, kteří byli zděšeni poměry na východní frontě, kde se stali očitými svědky nacistických zločinů na obyvatelstvu SSSR a Polska.

Skupina se rozhodla uchýlit k pokojnému protestu inspirovanému americkými studenty bojujícími proti rasové diskriminaci. Dohromady vytvořili šest letáků poukazujících na zločiny nacismu proti Židům a okupovaným národům, které vytiskli v nákladu přes 15 000 kusů.

Sophie se k bratrovi a jeho přátelům - Alexandru Schmorellovi, Christophovi Probstovi, Willi Grafovi a profesoru Kurtu Huberovi - připojila postupně, ale brzy se stala jednou z vůdčích osobností. Její role ve skupině Bílá růže byla stále důležitější a důležitější.

Začátkem roku 1943 se situace vyhrotila. Na Mnichovské univerzitě vypukly studentské protesty a členové Bílé růže se rozhodli využít moment. Vytiskli 1300 exemplářů šestého letáku s výzvami ke svržení Hitlera.

18. února 1943 ráno odjeli sourozenci Schollové na univerzitu rozdávat letáky před přednáškami. Většinu rozdali bez problémů, ale Sophie si všimla, že jim jich zbylo příliš mnoho. V impulzivním rozhodnutí, které jí stálo život, vzala balíček a shodila ho ze třetího patra na hlavní nádvoří univerzity.

Tento moment - dnes ikonický v každém filmu o Bílé růži - spatřil školník Jacob Schmid, zarytý nacista. Okamžitě to nahlásil gestapu a Sophie s Hansem byli ještě na univerzitě zatčeni.

Následovaly tři dny intenzivních výslechů na gestapu na Stadelheimer Straße. Hlavním vyšetřovatelem byl Robert Mohr, který zpočátku považoval Sophie za nevinnou. Při prohlídce Hanse našli ručně psaný návrh sedmého letáku od Christopha Probsta, což vedlo k jeho zatčení.

Sophie se během výslechů ukázala jako mimořádně inteligentní a odvážná. Ačkoli byla vyslýchána téměř nepřetržitě, odmítla spolupracovat. Gestapo jí nabídlo shovívavé zacházení, pokud by vyjádřila lítost nad svými aktivitami proti nacismu.

„Nic nepopírám. Jsem přesvědčena, že jsem jednala v zájmu svého národa. Nelituji toho a ponesu veškeré důsledky. Nikoli má, nýbrž vaše vize světa je mylná,“ prohlásila vyšetřovatelům.

Hans se snažil svou sestru bránit, ale Sophie převzala plnou odpovědnost za účast v Bílé růži a snažila se odvrátit obvinění od přátel. Řekla svému obhájci: „Pokud bude můj bratr odsouzen k smrti, nesmíte jim dovolit, aby mi dali mírnější rozsudek, protože jsem stejně vinna jako on.“

Přátelé informovali rodiče o zatčení a Robert s Magdalenou Schollovi okamžitě vyrazili do Mnichova. S dětmi se však ve věznici setkat nesměli. Případ Bílé růže se dostal až k vládě v Berlíně a byl vnímán jako přímý útok na režim.

Sophie a Hans si nesměli vybrat vlastního obhájce. Ten, kterého dostali přiděleného, byl podle svědectví „stěží víc než bezmocná loutka“. Bylo jasné, že proces bude pouhým divadlem.

Ráno 22. února 1943 se konal „proces“ před Lidovým soudem v Mnichově. Předsedal mu Roland Freisler, nechvalně proslulý soudce, který v 90% případů vynášel rozsudky smrti.

Proces trval pouhé tři hodiny. Sophie, Hans a Christoph Probst byli obviněni z velezrady a napomáhání nepříteli. Ačkoli nacistická praxe předpokládala čekací dobu minimálně 100 dní před výkonem trestu smrti, v případě členů Bílé růže byla učiněna výjimka.

Všichni tři byli odsouzeni k smrti gilotinou. Rozsudek měl být vykonán téhož dne odpoledne.

Odpoledne 22. února si mohli odsouzení naposledy promluvit s rodiči. Robert Scholl řekl svým dětem: „Budete navždy žít v dějinách.“ Magdalena dodala: „Nezapomeňte: Ježíš!“

Sophie se svým rodičům svěřila: „Takový krásný a slunečný den, a já musím zemřit. Kéž náš skon probudí k odporu jiné lidi. Nezáleží na tom, zda zemřeme, pokud naše činy posloužily k tomu, aby otřásly svědomím a probudily ho.“

Na posledních stranách svého deníku si dříve zapsala: „Život ustavičně stojí na pokraji smrti, malá svíce vyhoří stejně jako planoucí pochodeň. Sama si volím způsob, jakým shořím.“

Kolem páté odpoledne byli všichni tři převezeni do věznice Stadelheim, kde se nacházela gilotina. Sophie šla na smrt první. Podle kata „nikdy neviděl nikoho umírat tak statečně.“

Posledním slovem, které Hans zvolal před popravou, bylo: „Svoboda!“ - slovo, které oba sourozenci chtěli darovat světu navždy.

Sophie Scholl zemřela 22. února 1943 v necelých dvaadvaceti letech. Od jejího zatčení na univerzitě po popravu uplynulo pouhých šest dnů.

Po smrti Sophie a jejích spolubojovníků pokračovali další odpůrci nacismu v jejich díle. Spojenečtí letci začali nad Německem shazovat kopie posledního letáku Bílé růže s nápisem: „Jejich duch žije dál!“

Dnes je Sophie Scholl jednou z pouze pěti žen mezi 122 muži, jejichž busty stojí v německé Walhalle. Německý soudní tribunál byl oficiálně uznán za „nástroj teroru“ teprve v roce 1985 - čtyřicet let po válce. Teprve od té doby jsou Sophie Scholl a její spolubojovníci oficiálně považováni za oběti vraždy.

„Jak můžeme očekávat, že zvítězí spravedlnost, když je většina lidí neochotná vzdát se svého pohodlí?“ ptala se Sophie těsně před smrtí. Její otázka zní aktuálně dodnes.

Zdroje:

SCHOLL, Inge. Die Weiße Rose. Frankfurt: Fischer Verlag, 1955.

JENS, Inge (ed.). Hans Scholl, Sophie Scholl: Briefe und Aufzeichnungen. Frankfurt: Fischer Verlag, 1988.

DUMBACH, Annette; NEWBORN, Jud. Sophie Scholl and the White Rose. Oxford: Oneworld Publications, 2006.

„Sophie Scholl and the White Rose“. The National WWII Museum. Dostupné z: https://www.nationalww2museum.org/war/articles/sophie-scholl-and-white-rose

ROTHEMUND, Marc (režie). Sophie Scholl - Die letzten Tage. Německo, 2005.