Článek
28. července 1943 vstoupil Jan Karski do soukromých apartmánů prezidenta Franklina Delano Roosevelta v Bílém domě. Nebyla to oficiální návštěva v Oválné pracovně, ale soukromé setkání, které mělo trvat několik minut. Nakonec trvalo hodinu. Prezident se opozdil na další schůzku o půl hodiny, což pro něj bylo mimořádné. Polský kurýr, osmadvacetiletý muž s fotografickou pamětí, přišel vyprávět příběh, který chtěl někdo konečně slyšet.
Karski mluvil. Vyprávěl o situaci v okupovaném Polsku, o životě pod nacistickou nadvládou, o podzemní armádě, která se bránila. Roosevelt kladl otázky o všem možném – o politické situaci, o sovětských vztazích, o různých frakcích odboje. Karski odpovídal na vše, co věděl. Prezident kouřil z dlouhého náústku, přecházel místností, poslouchal. Zdálo se, že je zaujatý.
Ale když Karski začal mluvit o Židech, o tom, co viděl ve varšavském ghettu a v tranzitním táboře u Izbice, Roosevelt nepřerušil, neptal se. Poslouchal. Nic neřekl. Když Karski odcházel a podával prezidentovi ruku na rozloučenou, zeptal se: „Pane prezidente, jedu zpět do Polska. Každý vůdce se mě zeptá, co mi říkal prezident Roosevelt. Co jim mám odpovědět?“
Roosevelt se usmál. „Řeknete vašim vůdcům, že vyhrajeme tuto válku.“
Karski později vzpomínal: „Když jsem odcházel, prezident byl stále svěží a usmívavý. Já jsem se cítil vyčerpaný.“
Kurýr s fotografickou pamětí
Jan Kozielewski se narodil ve 24. června 1914 v Lodži, nejmladší z osmi dětí v římskokatolické rodině. Studoval právo a diplomacii na univerzitě ve Lvově, kde v roce 1935 získal titul. Pak nastoupil do diplomatických služeb a pracoval v Německu, Švýcarsku a Británii. Měl jazykový talent, fotografickou paměť a schopnost vcítit se do politické situace. Jeho budoucnost vypadala jasně – úspěšná kariéra v diplomatických službách, možné vysoké funkce na ministerstvu zahraničí.
Pak přišlo první září 1939. Němci vtrhli do Polska ze západu. Sedmnáctého září přišli Sověti z východu. Polsko přestalo existovat za pár týdnů. Kozielewski, tehdy důstojník zálohy, byl zajat Sovětskou armádou spolu s tisíci dalších polských důstojníků. Mnozí z nich skončili v Katyni, v lese, kde Sověti popravili přes dvacet tisíc polských důstojníků, policistů a intelektuálů. Kozielewski měl štěstí – předstíral, že je řadový voják, utekl a dostal se zpět do okupované části Polska.
Připojil se k polskému podzemí, k Domácí armádě, která organizovala odpor proti okupantům. Díky svým jazykovým znalostem, paměti a schopnosti orientovat se v politické situaci se stal kurýrem – člověkem, který přenášel zprávy mezi podzemím v Polsku a polskou exilovou vládou nejprve ve Francii, později v Londýně. Přijal pseudonym Karski a začal život, který sestával z nebezpečných cest přes okupovanou Evropu s mikrofilmy zašitými v klíčích a se zprávami uloženými v hlavě.
V roce 1940 ho gestapo chytilo v Tatrách na slovenské hranici. Mučili ho. Chtěli jména, adresy, kontakty. Po dnech výslechů, kdy věděl, že by mohl prozradit tajemství, která by stála životy stovek lidí, se pokusil spáchat sebevraždu. Podřízl si zápěstí. Přežil. Němci ho poslali do nemocnice v Novém Sączi. Polské podzemí ho vysvobodilo. Během několika týdnů byl zpět v akci.
Vstup do ghetta
V létě 1942 dostal Karski novou misi. Měl jet do Londýna a informovat polskou exilovou vládu o situaci v okupovaném Polsku. Než odešel, sešel se s představiteli různých frakcí odboje, aby jim všem naslouchal a přenesl jejich poselství. Mezi nimi byli také dva židovští vůdci – Leon Feiner ze Socialistické bundovské strany a Adolf Berman ze sionistického hnutí.
Seděli v opuštěném, zpustošelém domě na předměstí Varšavy, zatímco za okny se stmívalo. Feiner, který ještě před několika hodinami vypadal jako polský šlechtic v dobrém obleku, teď seděl shrbený, vypadal jako jeden z tisíců židů z ghetta. Berman mluvil pomalu, pečlivě. Vysvětlovali Karskému, co se děje. Z ghetta odjížděly vlaky. Každý den. Do Treblinky. Na smrt. Stovky tisíc lidí. Celý národ určený k vyhubení.
„Naše pocity nás neobelhaly,“ řekl jeden z nich. „Tohle je konec světa. Pro nás je všechno ztraceno. Není úniku. Nechceme od vás, abyste nám věřil na slovo. Chceme, abyste to viděl na vlastní oči. Vezmeme vás do ghetta. Uvidíte lidi, kteří umírají. Uvidíte peklo. A pak pojedete na Západ a řeknete jim, co jste viděl.“
Varovali ho, že to, co uvidí, ho bude pronásledovat celý život. Ale Karski souhlasil.
Vstoupil do varšavského ghetta dvakrát, pravděpodobně na přelomu srpna a září 1942, během krátké přestávky v deportacích. Prošel tunelem vykopaným pod budovou, jejíž zadní stěna tvořila část hradby ghetta. „A najednou jsme se ocitli v úplně jiném světě,“ vzpomínal později. „Vůdce Bundu, který ještě před chvílí vypadal jako polský šlechtic, se okamžitě shrbil jako žid z ghetta, jako by tam byl odjakživa.“
Ulice byly plné lidí. Jako by všichni žili venku. Vyměňovali si ubohé zboží. Tři cibule. Dvě cibule. Pár sušenek. Všichni prodávali. Všichni žebrali. Pláč. Hlad. Ty děsivé děti. Některé běhaly samy. Jiné seděly s matkami, které neměly v prsou mléko, ale stejně se je pokoušely kojit. Nahá těla ležící na ulici, jen přes půlku zakrytá kouskem novin. „Zeptal jsem se svého průvodce, co to znamená,“ vzpomínal Karski. „Řekl mi: Němci chtějí, abychom zaplatili za pohřeb. Nejsou peníze. Tak jsou tady.“
Nebyla to lidskost. Byl to nějaký druh pekla. Karski tam vydržel dvě návštěvy. Pokaždé ho průvodce táhl dál a opakoval: „Dívejte se. Zapamatujte si to. Zapamatujte si to.“
A on si to pamatoval.
Izbica
Ale židovští vůdci chtěli, aby viděl víc. Zařídili mu návštěvu tranzitního tábora u Izbice, malé vesnice asi šedesát kilometrů od Lublinu. V září 1942 se Karski převlékl za estonského strážného a vydal se tam se svým průvodcem.
Už když se přibližovali na několik set metrů ke táboru, bylo slyšet křik, výstřely, nářek. Karski cítil, nebo si myslel, že cítí nepříjemný zápach rozkládajících se těl smíchaný s koňským hnoje. Možná to byla iluze. Estonský strážný to vůbec nevnímal. Dokonce si něco pobrukoval.
Vešli dovnitř. Karski viděl tisíce lidí natlačených do vagónů. Ne osobních vagónů. Dobytčích. Viděl, jak němečtí vojáci tlačí lidi pažbami a výhružkami dovnitř, stále víc a víc, i když už se tam nevešli. Podlaha vagónů byla pokryta vrstvou bílého prášku. Bylo to nehašené vápno. Když se tělo dostane do kontaktu s vápnem, kombinace vlhkosti a prášku vytváří teplo. Lidé uvnitř budou doslova spáleni zaživa, maso jim bude odpáleno z kostí. Druhotně vápno zabrání, aby se rozkládající těla stala zdrojem nákaz. Účinné. Levné. Praktické.
Karski tam vydržel asi dvacet minut. „Nemohl jsem to vydržet,“ vzpomínal později. „Vyšel jsem ven a bylo mi zle. Zvracel jsem krev. Viděl jsem tam hrozné věci. Nedůvěru? Sami byste tomu nevěřili, kdybyste to viděli.“
Cesta na Západ
Po návratu do Varšavy dostal Karski mikrofilm se stovkami dokumentů. Klíče, ve kterých byly mikrofilmy napájené, nosil v kapse. V hlavě měl zprávy od všech frakcí odboje. A v duši měl obrázky z ghetta a z Izbice.
Vydal se na cestu. Z Varšavy do Berlína. Odtud do okupované Francie. Vichy. Lyon. Skrýval se přes měsíc, protože došlo k prozrazení v organizaci. Mikrofilmy dorazily do Londýna přes Lisabon 13. listopadu 1942. On sám dorazil šestadvacátého listopadu přes Madrid a Gibraltar.
V Londýně se setkal se Stanisławem Mikołajczykem, místopředsedou polské exilové vlády. Předal zprávy. Vyprávěl, co viděl. Požádal o setkání s britským ministrem zahraničí Anthonym Edenem. Eden ho přijal v únoru 1943. Karski mu vyprávěl o situaci v Polsku, o ghettu, o deportacích, o vraždění Židů. Eden poslouchal. Pak řekl, že Británie už udělala dost tím, že přijala sto tisíc uprchlíků.
Winston Churchill neměl čas se s polským kurýrem sejít.
Pak Karski odjel do Spojených států. V červenci 1943 se setkal s Felixem Frankfurterem, soudcem Nejvyššího soudu, blízkým přítelem prezidenta Roosevelta. Frankfurter byl Žid. Karski mu vyprávěl všechno. Popsal ghetto, Izbici, vlaky, vápno, umírající děti.
Po dvaceti minutách vyprávění nastalo ticho. Pak Frankfurter vstal a řekl: „Pane Karski, muž jako já, který mluví s mužem jako vy, musí být zcela upřímný. Musím tedy říct: Nejsem schopen uvěřit tomu, co jste mi právě řekl.“
Polský velvyslanec Jan Ciechanowski, který byl při setkání přítomen, vykřikl: „Felixi! O čem to mluvíš? Neříkáš přece, že lže!“
„Neříkám, že lže,“ odpověděl Frankfurter klidně. „Říkám, že nejsem schopen tomu uvěřit.“
O několik dní později přišlo setkání s Rooseveltem.
Nikdo neudělal nic
Roosevelt neudělal nic. Eden neudělal nic. Churchill se s ním ani nesešel. Další političtí činitelé, které Karski obešel – ministr zahraničí Cordell Hull, ředitel OSS William Donovan, rabin Stephen Wise – poslouchali, pokyvovali hlavou, vyjadřovali sympatie. Ale neudělali nic.
Karski objížděl Spojené státy. Mluvil s novináři, s biskupy různých vyznání, s členy hollywoodského filmového průmyslu, s umělci. Jeho zpráva byla všude stejná: v Evropě probíhá systematické vyvražďování celého národa. Většina lidí to nedokázala pochopit. Rozsah zločinu byl prostě příliš velký na to, aby tomu lidská mysl dokázala uvěřit.
V roce 1944, když byl Karski stále ve Spojených státech, napsal knihu „Story of a Secret State“ (Příběh tajného státu). Vyšla a stala se bestsellerem. Book of the Month Club ji vybral jako knihu měsíce. Prodalo se čtyři sta tisíc výtisků. Karski dál objížděl zemi, dával přednášky, mluvil v rozhlase. Ovlivňoval veřejné mínění.
Někteří historici tvrdí, že setkání s Karským přimělo Roosevelta k tomu, aby v roce 1944 založil Radu pro válečné uprchlíky (War Refugee Board), která pomohla zachránit tisíce životů. Jiní říkají, že přišlo příliš pozdě. Že více životů mohlo být zachráněno. Že Roosevelt neudělal, co mohl.
Karski sám považoval svou misi za selhání. „Prezident Roosevelt byl jeden z největších mužů dvacátého století,“ řekl později. „Ale nebyl židovským prezidentem.“
Lavička s Karským v Tel Avivu
Čtyřicet let mlčení
Po válce zůstal Karski ve Spojených státech. Navracení se do komunistického Polska nepřicházelo v úvahu. Začal studovat na Georgetown University. V roce 1952 získal doktorát. V roce 1954 se stal americkým občanem. Začal učit na Georgetown – východoevropské záležitosti, srovnávací vládní systémy, mezinárodní vztahy.
Učil tam čtyřicet let.
A celou tu dobu o válce mlčel. Nemluvil o misi. Nemluvil o ghettu. Nemluvil o Izbici. Nemluvil o Rooseveltovi, o Edenovi, o Frankfurterovi. Chtěl nechat tu hrůznou kapitolu za sebou. Chtěl žít normální život. Učil studenty, psal akademické práce, žil v Washingtonu. V roce 1965 se oženil s Polou Nirenskou, krásnou židovskou tanečnicí, která ztratila šestnáct členů rodiny během holocaustu.
Jeho studenti věděli, že je skvělý profesor. Nevěděli, že je také hrdina.
V roce 1978 ho kontaktoval francouzský filmař Claude Lanzmann, který připravoval dokumentární film o holocaustu. Lanzmann ho požádal o rozhovor. Karski souhlasil, ale s podmínkou, že nebude dělat žádné další veřejné výstupy, dokud film nevyjde. Lanzmann ho natáčel dva dny. Devět a půl hodiny materiálu. Ve filmu „Shoah“, který vyšel v roce 1985, bylo použito čtyřicet minut Karského výpovědi.
Ale dřív než „Shoah“ vyšel, stalo se něco jiného.
„Stal jsem se Židem“
V roce 1981 dostal Karski pozvání na konferenci Mezinárodních osvoboditelů koncentračních táborů ve Washingtonu. Pozval ho Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny za mír a sám přeživší holocaustu. Karski byl hlavním řečníkem.
Vystoupil před publikum vojenských důstojníků, kteří osvobozovali tábory. A po třiceti sedmi letech mlčení začal mluvit. Vyprávěl o ghettu, o Izbici, o cestě na Západ, o setkáních s politiky, o tom, jak nikdo neudělal nic.
A pak řekl větu, která definovala zbytek jeho života: „Nesplnil jsem svou válečnou misi. A tak jsem se sám stal Židem. A stejně jako celá rodina mé ženy byla vyhlazena v ghettech Polska, v koncentračních táborech a krematoriích – tak se všichni zavraždění Židé stali mou rodinou. Ale jsem křesťanský Žid. Jsem praktikující katolík. Moje víra mi říká, že lidstvo spáchalo druhý prvotní hřích. Tento hřích bude lidstvo pronásledovat až do konce času. A chci, aby tomu tak bylo.“
Po té konferenci už Karski nemlčel. Mluvil. Dával přednášky. Psal články. Přijímal vyznamenání. V roce 1982 ho Yad Vashem uznal za Spravedlivého mezi národy. V roce 1994 se stal čestným občanem Izraele. „To je nejpyšnější a nejvýznamnější den mého života,“ řekl při té příležitosti. „Prostřednictvím čestného občanství Státu Izrael jsem dosáhl duchovního zdroje své křesťanské víry.“
Jeho manželka Pola spáchala v roce 1992 sebevraždu. Šestnáct členů její rodiny zahynulo v holocaustu. Nakonec to bylo příliš. Karski to nesl těžce.
Pokračoval v učení, v mluvení, v připomínání. Zemřel 13. července 2000 ve Washingtonu v Georgetown University Hospital. Bylo mu osmdesát šest let. Pohřben je na hřbitově Mount Olivet ve Washingtonu vedle své ženy Poly a svého bratra Mariana.
Epilog
V roce 2012 mu prezident Barack Obama posmrtně udělil Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní americké vyznamenání. V roce 2014 vyhlásil polský parlament rok 2014 za Rok Jana Karského. Na Georgetown University stojí jeho socha – sedí na lavičce vedle šachovnice, elegantní, strašidelná postava, kterou studenti procházejí každý den.
V New Yorku je roh 37. ulice a Madison Avenue pojmenován „Jan Karski Corner“. V Polsku jsou lavičky s jeho podobiznou v Kielcích, Lodži a Varšavě. Ta varšavská je mluvící – když stisknete tlačítko, Karski vám vyprávěl krátký příběh z války.
Ale možná nejdůležitější připomínkou jeho odkazu je otázka, kterou zanechal: Co děláme, když vidíme zlo? Když víme, co se děje? Mlčíme jako svět mlčel v roce 1942? Nebo jednáme?
„Židy nechali samotné zahynout,“ řekl Karski v roce 1981. „Vůdcové a celé národní státy byli spoluviníky hrůz holocaustu tím, že neuznávali, nestará se a nejednali.“
Viděl holocaust na vlastní oči. Řekl to nejmocnějším lidem světa. A oni neudělali nic. Ta lekce, ta bolest, ta hanba – to je odkaz Jana Karského. Připomínka, že mlčení tváří v tvář zlu je také volba. A často ta nejhorší.
Zdroje:
Jan Karski. Wikipedia [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Jan_Karski
Jan Karski. Holocaust Encyclopedia, United States Holocaust Memorial Museum [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/jan-karski
The story of Jan Karski (according to the latest research). Polscy Sprawiedliwi [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://sprawiedliwi.org.pl/en/stories-of-rescue/story-jan-karski-according-latest-research
Jan Karski. Righteous Among the Nations, Yad Vashem [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://www.yadvashem.org/righteous/stories/karski.html
Jan Karski. Holocaust Historical Society [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://www.holocausthistoricalsociety.org.uk/contents/polandresists/jankarski.html
Jan Karski. Humanity's Hero. Google Arts & Culture [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://artsandculture.google.com/story/jan-karski-humanity-s-hero-polish-history-museum/EAXRBzXayhMA8A
How a Polish Courier Tried to Tell the World About the Holocaust. Foreign Policy [online]. 24. dubna 2014. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://foreignpolicy.com/2014/04/24/how-a-polish-courier-tried-to-tell-the-world-about-the-holocaust/
The Lesson of Jan Karski for Our World. Poland in US [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://www.gov.pl/web/usa-en/the-lesson-of-jan-karski-for-our-world
Timeline - Professor Jan Karski (1914-2000). Georgetown University Library [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://guides.library.georgetown.edu/c.php?g=1076777&p=7843909
Jan Karski, 86; Informed West About Shoah. Jewish Telegraphic Agency [online]. 21. července 2000. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://www.jta.org/2000/07/21/ny/jan-karski-86-informed-west-about-shoah
