Článek
Varšava ve čtvrtém roce okupace vypadala jako město, které se naučilo žít se strachem. Lidé na ulicích se pohybovali rychle, s hlavou skloněnou, vyhýbali se německým hlídkám, mlčeli. Každý den mohl být poslední. Každý den mohl přinést zatčení, deportaci, smrt.
27. září 1943 procházela těmito ulicemi čtyřiapadesátiletá žena s dokumenty na jméno Zofia Śliwińska. Byla vyhublá, vyčerpaná, její tvář nesla stopy dlouhých měsíců života ve strachu a napětí. Možná právě proto si jí všimla německá hlídka – vypadala přesně jako ti, kteří se skrývají. Jako ti, kteří mají co ztratit.
Kennkarte, průkazka, kterou nosila v kapse, byla sice kvalitní padělek, ale nestačilo to. Gestapo mělo zkušenosti s takovými doklady a tohle nebylo poprvé ani naposled, kdy někdo vsadil svůj život na falešné jméno. Zatčení proběhlo rychle a bez slova. Pak následovala cesta na Pawiak, do věznice gestapa, odkud se málokdo vracel.
V cele na Alejích Szucha, v budově, kterou prošly tisíce polských odbojářů, čekalo to, co čekalo na všechny ostatní. Výslechy. Mučení. Otázky, na které vyslýchající chtěli odpovědi: Kdo jste doopravdy? Pro kterou organizaci pracujete? Kde jsou vaši spolupracovníci? Kde se skrývají ti, kterým pomáháte?
Žena mlčela. Neprozradila jediné jméno, jediný kontakt, jediné místo. Němci ji tedy zařadili mezi běžné politické vězně a připravili transport do Osvětimi. Netušili, že před nimi sedí jedna z nejslavnějších polských spisovatelek meziválečného období. A netušili ani to, že tato žena spoluzakládala organizaci, která měla za úkol zachraňovat židovské životy v době, kdy celý svět mlčel.
Rodina umělců
Zofia Kossaková-Szczucká se narodila v srpnu 1889 do rodiny, kde se umění dědilo spolu s příjmením. Její děd Juliusz Kossak patřil k nejznámějším polským malířům devatenáctého století – jeho obrazy koní a bitev zdobily šlechtické sídla i měšťanské salony. Strýc Wojciech pokračoval v rodinné tradici, a když přišla řada na Zofii, nikdo nepochyboval o tom, že i ona vezme do ruky štětec.
Studovala malířství nejprve ve Varšavě, později v Ženevě, kde se učila techniku a styl od učitelů, kteří vychovávali celou generaci evropských umělců. Ale někde v průběhu těchto let zjistila, že její talent nesměřuje k plátnu, ale k papíru. Vyměnila štětec za pero a začala psát.
V meziválečném Polsku, které se po staletích nesvobody znovu postavilo na vlastní nohy, se stala jednou z nejvýraznějších katolických autorek. Psala rozsáhlé historické romány o křížových výpravách, o středověkých králích, o době, kdy víra a meč byly neoddělitelné. Její knihy měly stovky stran, plné bitev, intrik, náboženského zanícení a velkých dějinných zvratů. Čtenáři je milovali. V roce 1936 dostala Zlatý vavřín Polské akademie literatury – prestižní ocenění, které ji definitivně zařadilo mezi nejdůležitější spisovatele své doby.
Byla na vrcholu své kariéry, uznávaná, slavná, čtená. A pak začala psát něco jiného než historické romány. V katolických časopisech vycházely její články o současnosti, o Polsku třicátých let, o tom, co považuje za hrozby pro národ. A v těchto textech se objevovalo jedno téma stále častěji: Židé jsou nepřátelé polského národa. Židovská otázka není náboženská, je rasová. Její antisemitismus nebyl skrývaný, nebyl zakódovaný v narážkách a podtextu. Stál černé na bílém v novinách, které vycházely po celém Polsku a které četly tisíce věřících katolíků.
Protest
V létě roku 1942 se z varšavského ghetta ozývaly zvuky, které nebylo možné přeslechnout. Tisíce lidí nakládali němečtí vojáci do vlaků, které odjížděly směrem na severovýchod. Všichni věděli, kam tyto transporty míří. Do Treblinky. Do plynových komor. Na smrt. Ve městě, které žilo čtvrtým rokem pod okupací, neexistovalo téma, o kterém by se mlčelo usilovněji než o tomto.
Zofia Kossaková-Szczucká napsala text, který poslala do ilegálního tisku. Vyšel v pěti tisících výtiscích pod názvem, který nevyžadoval další vysvětlení: „Protest“.
„Všichni zahynou,“ začínala. „Chudí i bohatí, staří, ženy, muži, mladí, kojenci, katolíci umírající se jménem Ježíše a Marie společně s Židy. Jejich jediná vina spočívá v tom, že se narodili do židovského národa odsouzeného Hitlerem k vyhubení.“ Popisovala, co se děje, s přesností a naléhavostí, kterou bylo nemožné ignorovat. Svět se na tento zločin dívá, pokračovala, na zločin strašlivější než všechno, co viděly dějiny – a mlčí. Anglie mlčí, Amerika mlčí, dokonce i mezinárodní židovstvo mlčí, ačkoliv bylo vždy tak citlivé na jakoukoliv křivdu svého lidu. A Polsko také mlčí. Umírající Židé jsou obklopeni pouze davem Pilátů, kteří si myjí ruce v nevinnosti.
Pak ale přidala větu, která celý text komplikovala způsobem, jemuž nikdo nedokázal porozumět úplně ani po desetiletích: „Naše pocity vůči Židům se nezměnily. Nepřestáváme je považovat za politické, ekonomické a ideologické nepřátele Polska.“ A hned vzápětí: přesto to polské katolíky nezbavuje povinnosti postavit se zločinu, který se děje před jejich očima.
Co to znamenalo? Byl to pokrytecký text ženy, která se snažila zachránit svědomí, aniž by se vzdala svých předsudků? Nebo to byl text ženy, která dokázala oddělit morální povinnost od osobních názorů? Diskuse o tomto paradoxu pokračují dodnes, ale jedna věc zůstává nesporná: Zofia Kossaková-Szczucká neřekla jen slova. Začala jednat.
Żegota
V září 1942, krátce po vydání „Protestu“, se sešla s Wandou Krahelskou-Filipowicz, socialistickou aktivistkou, která stejně jako ona považovala mlčení za neúnosné. Společně založily Prozatímní výbor pomoci Židům, organizaci, jejíž jediným účelem bylo zachraňovat životy. V prosinci téhož roku se z výboru stala Rada pomoci Židům, která dostala krycí jméno podle postavy z Mickiewiczových Dědů: Żegota.
Kossaková přijala pseudonymy Ciotka a Weronika a začala budovat síť, která se rozprostírala po celé okupované Varšavě. Żegota zajišťovala falešné dokumenty – křestní listy, rodné listy, úmrtní listy, sňatečné listy, vše, co bylo potřeba k tomu, aby někdo podezřelý z židovského původu mohl prokázat, že je ve skutečnosti katolík. Organizace také poskytovala úkryty, peníze na jídlo, léky, oblečení. Pečovala o tisíce Židů, kteří se skrývali po celém městě v bytech, sklepích, na půdách, v klášterech.
Kossaková do této práce zapojila i vlastní rodinu. Její syn Witold a dcera Anna jí pomáhali převádět židovské rodiny z jedné části města na druhou, často přes Vislu, často jen pár metrů od německých hlídek. „Bože, jak jsem se bála o ty moje děti,“ vzpomínala později v dopise příteli. „Nikdy nezapomenu ten okropný pocit strachu, že vlastní, nejmilejší děti vystavuji téměř jisté smrti. A zároveň to přesvědčení, že je to povinnost. A pak tu šílenou radost a vděčnost Bohu, když jsme se po půldruhé hodině setkali, všichni živí a zdraví.“
Každý, kdo pomáhal Židům v okupovaném Polsku, riskoval okamžitou smrt. Nejen svou vlastní, ale i smrt celé své rodiny. Němci měli pro takové případy jasné pravidlo: kdo ukrýval Žida nebo mu jakkoliv pomáhal, byl popraven na místě společně se všemi členy domácnosti. Přesto Żegota fungovala až do konce války a zachránila tisíce životů. A Zofia Kossaková-Szczucká byla jednou z jejích zakladatelek.
Auschwitz
Z Pawiaka ji naložili do vagonu spolu s dalšími ženami a odvezli do Auschwitz-Birkenau. Němci stále nevěděli, kdo je. Pro ně byla jen další vězeňkyně, další číslo, další tělo, které projde branou s nápisem „Arbeit macht frei“ a zmizí v systému, který byl navržený k tomu, aby lidi ničil pomalu a metodicky.
Dostala číslo. Oholili jí hlavu. Oblékli ji do pruhovaného mundúru. Poslali ji do baráku s tisíci dalšími ženami, kde spaly naskládané na dřevěných palandách, kde nebylo dost jídla ani vody, kde každý den umíraly desítky z nich na tyfus, úplavici, hlad, vyčerpání.
Jeden z jejích synů tam zemřel o půl roku dříve. Teď tam byla ona, na stejném místě, obklopená stejnou smrtí. A pak onemocněla. Tyfus, který procházel táborem jako neviditelná smrt, se k ní dostal také. Její tělo, oslabené měsíci života v napětí a strachu, nemělo sílu bojovat. Ležela v baráku mezi umírajícími, čekala na konec, který přicházel pomalu, ale jistě.
A pak se stalo něco nepravděpodobného. Někdo někde prověřoval seznam vězňů a zjistil, kdo Zofia Śliwińská doopravdy je. Slavná polská spisovatelka. Katolická aktivistka. Spoluzakladatelka organizace, která pomáhala Židům. Němci najednou měli před sebou někoho, kdo mohl mít odpovědi na otázky, které je zajímaly. Chtěli vědět o Żegotě. Chtěli jména, adresy, kontakty. Chtěli rozložit celou síť.
Místo aby ji nechali zemřít v baráku mezi stovkami dalších nemocných, začali ji léčit. Potřebovali ji živou. Potřebovali ji schopnou mluvit. Chtěli výslech, který by vedl k dalším zatčením, k dalším popravám, k zničení organizace, která jim dělala problémy už déle než rok.
V dubnu 1944, když už bylo jasné, že tyfus ji nezabije, ji transportovali zpět do Varšavy. Zpět na Pawiak, do cely, kde už jednou byla, do věznice, odkud málokdo odcházel jinak než k popravě. Rozsudek smrti byl formalitou. Vyslýchající měli otázky o Żegotě, o lidech, kteří s ní pracovali, o místech, kde se skrývali Židé. Chtěli jména. Chtěli adresy. Ona mlčela, stejně jako mlčela předtím.
Výkupné a svoboda
V červenci 1944, když už se zdálo, že všechno je ztraceno, se stala věc téměř nemožná. Polská Vládní delegatura pro vlast, která koordinovala odpor proti okupantům z exilu v Londýně, zaplatila za Kossakovou úplatek gestapu. Někdo v nacistické hierarchii byl ochoten se nechat podplatit. Možná to byly peníze, možná zlato, možná něco jiného – detaily se ztratily v chaosu posledního roku války. Ale výsledek byl jasný: Kossaková vyšla z Pawiaku jako svobodná žena.
O několik týdnů později, prvního srpna, když ulicemi Varšavy zazněly první výstřely Varšavského povstání, byla znovu mezi bojujícími. Znovu v ulicích, znovu s těmi, kteří se odmítli vzdát.
Válka skončila v květnu 1945, ale pro Zofi Kossakovou-Szczuckou to nebyl konec nebezpečí. Polsko, nebo přesněji to, co z něj po šesti letech okupace a povstání zbylo, se ocitlo pod novou vládou. Komunistický režim instalovaný Sovětským svazem začal metodicky odstraňovat všechny, kteří by mohli představovat jakoukoliv hrozbu. Katoličtí aktivisté. Vlastenci. Odpůrci komunismu. Členové předválečných elit. Kossaková patřila do všech těchto kategorií najednou.
V červnu ji nechal zavolat Jakub Berman, nový ministr vnitra. Seděli proti sobě v kanceláři, dva lidé, kteří reprezentovali všechno, co bylo na předválečném Polsku neslučitelného. On byl Žid, komunista, představitel nového režimu. Ona byla katolička, vlastenka, odpůrkyně komunismu. Za normálních okolností by jejich rozhovor skončil zatčením, soudem, vězením. Ale okolnosti nebyly normální.
Jakub Berman měl bratra Adolfa. Adolf Berman pracoval v Żegotě a osobně znal Kossakovou. Věděl, co dělala během okupace. Věděl, kolik židovských životů zachránila. A řekl to svému bratrovi. Jakub Berman věděl přesně, co jeho vláda udělá s lidmi jako Kossaková. Věděl, že žádná ochrana by jí nepomohla, že její minulost ji činí nepřítelem nového režimu. Ale věděl také, co ona udělala pro jeho lid.
„Musíte okamžitě opustit zemi,“ řekl jí. „Kvůli vaší vlastní bezpečnosti.“
Zachránil ji. Židovský komunista zachránil katolickou spisovatelku, která před válkou psala antisemitské články. .
Exil a návrat
Odjela do Británie. S manželem Zygmuntem Szatkowskim našli místo v Cornwallu, v nejzápadnějším cípu Anglie, daleko od všeho, co znali. Koupili si malou farmu poblíž městečka Launceston a začali nový život. Slavná spisovatelka, nositelka Zlatého vavřínu Polské akademie literatury, žena, která zachránila tisíce lidí, měla teď hlínu pod nehty a pracovala od úsvitu do soumraku jako prostá farmářka.
Pěstovali zeleninu, chovali drůbež, dojili krávy. Prodávali produkty na místním trhu. Žili prostě, skromně, daleko od velkých měst a jejich ruchu. Ale jejich dům se brzy stal útočištěm pro další polské uprchlíky, pro lidi, kteří jako oni utekli před komunistickým režimem a hledali místo, kde by mohli začít znovu. Cornwallská farma se stala malým kouskem Polska v anglickém venkově.
Žili tam dvanáct let. Kossaková psala – vydávala další knihy, historické romány, náboženské texty. V roce 1946 vyšla její kniha „Z otchłani“ (Z propasti), vzpomínky z Osvětimi, které napsala krátce po válce. Ale o mnohém jiném mlčela.
V roce 1957, když politická situace v Polsku trochu povolila po Stalinově smrti, se rozhodla vrátit. Bylo jí osmašedesát let. Vrátila se do Górki Wielkie v Těšínském Slezsku, kde žila před válkou, do vesnice, kde měla dům a kde byla doma. Vrátila se do země, která se za těch dvanáct let změnila k nepoznání, ale která byla pořád její zemí.
Žila tam dalších jedenáct let. Psala. Vydávala knihy – dokončila trilogii „Dziedzictwo“ (Dědictví) o rodině Kossaků, pracovala na dalších textech. Setkávala se s čtenáři. Mlčela o mnohém z toho, co zažila.
Devátého dubna 1968, necelé čtyři měsíce před pražským jarem a invazí do Československa, zemřela v nedaleké nemocnici v Bielsku-Białé. Bylo jí osmdesát let. Pohřbili ji v Górkách Wielkich, kde je pohřbená dodnes.
Epilog
Čtrnáct let po její smrti, v roce 1982, jí udělil jeruzalémský institut Yad Vashem titul Spravedlivá mezi národy – ocenění, které dostávají nežidovští zachránci židovských životů během holocaustu. V roce 2009 vydala Polská národní banka pamětní minci s portréty tří žen – Zofie Kossakové, Ireny Sendlerové a Matyldy Getterové –, které riskují vlastní životy, aby zachránily židovské děti a dospělé před jistou smrtí. A v roce 2018, padesát let po její smrti, jí byl posmrtně udělen Řád Bílého orla, nejvyšší polské státní vyznamenání.
Ale ani všechna tato ocenění nevyřeší základní otázku, která visí nad jejím příběhem: jak je možné, že žena, která před válkou psala otevřeně antisemitské články, během války riskovala život pro záchranu Židů? Jak smířit tu Zofii Kossakovou, která v katolických časopisech třicátých let tvrdila, že židovská otázka je rasová, s tou Zofií Kossakovou, která v roce 1942 založila organizaci zachraňující židovské životy?
Možná to nejde smířit. Možná lidé nejsou konzistentní a logické bytosti, které se dají vtěsnat do jednoduché kategorie „dobrý“ nebo „špatný“. Možná jsou rozpory součástí lidské povahy a snaha o jednoznačné morální soudy je naivní. Nebo možná se Kossaková během těch let změnila – možná viděla věci, které ji přiměly přehodnotit její názory. Nebo možná dokázala oddělit své osobní předsudky od morální povinnosti.
Historie si každopádně pamatuje činy víc než konzistenci. A činy Zofie Kossakové-Szczucké mluví jasně: v době, kdy většina světa mlčela a přihlížela, ona jednala. Zachránila tisíce životů. Riskovala život vlastní i života svých dětí. Přežila Pawiak, přežila Auschwitz, přežila výslech a rozsudek smrti. A nakonec ji zachránil židovský komunista, který věděl, co ona udělala pro jeho lid.
Kruh se uzavřel způsobem, který by žádný spisovatel nedokázal vymyslet lépe.
Zdroje:
Zofia Kossak-Szczucka. Wikipedia [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Zofia_Kossak-Szczucka
The story of Zofia Kossak. Polscy Sprawiedliwi [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://sprawiedliwi.org.pl/en/stories-of-rescue/story-zofia-kossak
120th anniversary of the birth of Zofia Kossak-Szczucka. Polscy Sprawiedliwi [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://sprawiedliwi.org.pl/en/news/120th-anniversary-birth-zofia-kossak-szczucka
Zofia Kossak. Museum of the Second World War in Gdańsk [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://muzeum1939.pl/en/zofia-kossak-m2wsonline/3282.html
Anti-Semite Who Saved Jews: Zofia Szczucka. Accidental Talmudist [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://www.accidentaltalmudist.org/heroes/2023/07/11/the-anti-semite-who-saved-jews-zofia-szczucka/
Kossak, Zofia (1890–1968). Encyclopedia.com [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/kossak-zofia-1890-1968
Zofia Kossak - writer, activist and a hero who saved Jews during the Holocaust. British Poles [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://www.britishpoles.uk/zofia-kossak-writer-activist-and-a-hero-who-saved-jews-during-the-holocaust/
Boży szaleniec w czasach Zagłady. Zofia Kossak-Szczucka. Przystanek Historia [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://przystanekhistoria.pl/pa2/tematy/holocaust/71229,Bozy-szaleniec-w-czasach-Zaglady-Zofia-Kossak-Szczucka.html
Zofia Kossak-Szczucka: ślad w historii. Muzeum Polaków Ratujących Żydów [online]. [cit. 2025-11-21]. Dostupné z: https://muzeumulmow.pl/pl/noty-historyczne/zofia-kossak-szczucka-slad-w-historii/
