Článek
Když se Primo probudil ráno 18. ledna, tábor byl prázdný. Absolutní, neskutečné ticho. Ještě včera tu bylo deset tisíc mužů – jejich kroky, jejich hlasy, jejich křik. Teď nic, jen vítr mezi baráky a vzdálené dunění dělostřelby na východě. Vstal z postele, i když ho nohy sotva držely po šesti dnech horečky. Došel k oknu nemocničního baráku a díval se ven na prázdné uličky mezi dřevěnými baráky pokryté sněhem. Žádní strážní, žádní kápové, žádní vězni pochodující do továrny Buna.
Alberto byl pryč. Všichni zdraví byli pryč. Dvacet tisíc mužů odešlo v noci a Němci je vzali s sebou na pochod do neznáma. Alberto mezi nimi. Primo stál u okna a vzpomínal na včerejší večer, kdy Alberto přišel navzdory zákazu vstupu. Stál venku v mrazu a mluvil k němu oknem – bylo to divné, skoro komické, dva přátelé, kteří přežili rok v pekle, se loučí přes okenní tabuli jako Romeo a Julie.
„Pojedu s nimi,“ řekl tehdy Alberto. „Jsem dost silný. Zvládnu to.“ Primo kýval, protože co jiného by Alberto mohl dělat? Zůstat tady znamenalo čekat na smrt. Němci určitě zastřelí všechny nemocné, než odejdou, nebo je nechají umřít hladem a zimou. Alberto měl pravdu – pochod byl šance, snad jediná. „Ty tady vydrž,“ řekl Alberto. „Rusové jsou blízko. Slyšíš je? Přijdou za pár dní.“ Primo je slyšel, dunění děl na východě znamenalo, že se Rudá armáda blížila. Ale pár dní může být věčnost, když jsi nemocný, hladový, v opuštěném koncentračním táboře uprostřed zimy.
Podali si ruce přes okno. Ruce dvou mladých italských Židů, kteří přežili jedenáct měsíců v Osvětimi, kde průměrná délka života byla tři měsíce. Ruce dvou přátel, kteří sdíleli všechno – polévku od Lorenza, italského civilisty, který jim denně přinášel jídlo navzdory riziku trestu smrti, ukradenou železnou tyč, kterou prodali na černém trhu, menaschku na přenášení jídla, radu, naději, strach. „Arrivederci,“ řekl Alberto tiše. Na shledanou. Primo se snažil něco říct, ale hrdlo měl sevřené horečkou a emocemi, tak jen kývl. Alberto odešel do tmy a to bylo naposled, co Primo viděl svého přítele živého.
Jedenáct mužů čekajících na smrt
V pokoji s Primem bylo jedenáct mužů a většina z nich sotva žila. Towarowski, třiadvacetiletý Polák s vysokou horečkou, dva Francouzi – Arthur a Charles – také se spálou, ale horší než ostatní, několik mužů s úplavicí, kteří leželi ve svých výkalech, protože neměli sílu vstát, starší maďarský chemik jménem Sómogyi a další, jejichž jména Primo neznal nebo už si nepamatoval. Všichni čekali na smrt, někteří tiše, jiní s posledními zbytky odporu, ale všichni věděli, že konec je blízko.
První den po evakuaci, 18. ledna, přišla poslední distribuce polévky a pak už nic. Centrální topení přestalo fungovat, protože Němci opustili kotelnu a teplota v baráku začala klesat. Za okny bylo mínus patnáct stupňů. Večer začalo bombardování a Primo ležel na posteli a poslouchal výbuchy, zatímco baráky kolem začaly hořet. Viděl oheň za oknem, slyšel praskání dřeva a čekal, kdy začne hořet jejich barák. Ale nemocniční barák zůstal nedotčený, výbuchy byly všude kolem, ale jejich barák stál jako zázrakem. Pacienti to brali jako znamení. Bůh je ušetřil, nebo to byla náhoda, ale v Osvětimi byl rozdíl těžko rozeznatelný.
Ráno 19. ledna se Primo probudil a věděl, že musí něco udělat. Horečka klesla, stále byl slabý, ale mohl chodit, a pokud chtěli přežít, museli najít jídlo. „Pojďme,“ řekl Arthurovi a Charlesovi. „Musíme hledat.“ Vyšli z baráku do mrazu a Primo si pamatoval ten moment celý život – první krok ven po šesti dnech. Chlad ho udeřil do obličeje jako facka, sníh pod nohama křupal a všude bylo ticho, to děsivé ticho prázdného tábora. Ne úplně prázdného, uvědomil si rychle. Z okolních baráků vylézali vězni – kostry pokryté kůží, plazící se v mrazu, hledající jídlo, vodu, teplo. Někteří byli nazí, protože jim někdo ukradl oblečení v noci, a kráčeli bosí sněhem, zanechávajíce krvavé stopy.
Primo, Arthur a Charles šli ke kuchyni, která byla samozřejmě vykradená, ale v rohu našli pytel brambor a v jiném rohu sudy se zelím. Nesli je zpátky a pak se vrátili hledat dál. V baráku pro privilegované vězně a kápa našli litinová kamna, která vážila možná padesát kilogramů. Primo vážil asi čtyřicet, ale nějak je vytáhli ven, naložili na kolečko a dovezli do svého pokoje. Když instalovali kamna a zapálili oheň, pocítili po několika dnech mrazu konečně teplo a pacienti v pokoji sledovali s úžasem ten malý zázrak.
Towarowski, který sotva mohl mluvit horečkou, nabídl Primovi, Arthurovi a Charlesovi kousek svého chleba a ostatní také dali malý kousek. Primo vzal chléb a cítil, jak se mu svírá hrdlo, protože včera by to bylo nemožné. V táboře platilo pravidlo: Sněz svůj vlastní chléb a pokud můžeš, vezmi chléb souseda. Nikdo nedával, protože dávání znamenalo smrt. Ale dnes, bez Němců, se pravidla měnila – pomalu, opatrně, ale měnila se.
Osvětim - Monowitz
Tři muži hledající život
Arthurovi bylo třicet let a byl učitel, Charlesovi bylo dvaatřicet a byl také učitel. Oba Francouzi, oba politicí vězni – ne Židé – se dostali do Osvětimi za odpor proti nacistům. Přišli do tábora pár dní před evakuací, stačili onemocnět spálou, ale nestačili ztratit lidskost, kterou jedenáct měsíců v táboře vymazalo z většiny vězňů. Primo je pozoroval a viděl, že měli sílu, kterou on ztratil. Arthur byl silnější a dělal těžkou práci – nosil vodu, dřevo na oheň. Charles byl slabší, ale chytřejší – organizoval, plánoval, vedl.
A Primo? Primo byl chemik, před Osvětimí studoval chemii na univerzitě v Turíně, získal titul summa cum laude v roce 1942, i když mu to rasové zákony ztěžovaly. Pracoval v laboratoři, miloval vědu, logiku, řád. Osvětim byla antitezí všeho, co miloval. Nebyla tam logika, nebylo tam „proč“. Když se jako nováček zeptal strážného „Warum?“ – Proč? – strážný odpověděl: „Hier ist kein warum.“ Tady není proč. Ale teď, v těch deseti dnech anarchie mezi odchodem Němců a příchodem Rusů, se Primo mohl vrátit k tomu, čím byl. Chemik, vědec, člověk, který pozoruje, analyzuje, řeší problémy.
První problém byl, jak najít jídlo v opuštěném táboře. Druhý problém, jak uvařit jídlo bez plynu a elektřiny. Třetí problém, jak udržet jedenáct vyhublých, nemocných mužů naživu až do příchodu Rusů. Primo začal řešit systematicky, den po dni, hodinu po hodinu, jako by řešil chemickou rovnici. Každý den chodili na průzkum – Primo, Arthur, Charles – a každý den nacházeli něco: brambory, zelí, řepu, dřevo na oheň, deky, oblečení. Jednou našli dokonce malý sklad léků, i když většina byla už vykradená. Pacienti v pokoji začali pomáhat – někteří loupali brambory ze svých postelí, jiní sbírali dřevo na oheň. Vytvářeli malou komunitu, přestávali být jen čísla a začínali být znovu lidmi.
Osmnáct mrtvých Francouzů
22. ledna se Arthur a Charles odvážili k něčemu nebezpečnému – šli do SS kasáren. Primo se je snažil přesvědčit, aby tam nechodili, říkal jim, že je to příliš riskantní, že tam mohou ještě být někteří esesáci. Ale Arthur a Charles byli mladší, silnější, odvážnější, a hlavně byli Francouzi s tou drzostí, kterou Italové ztratili po jedenácti měsících v táboře. Vrátili se za hodinu, vlekli pytle plné věcí – vodka, léky, zbytky jídla, dokonce časopisy – a usmívali se. „Byl tam poklad,“ řekl Arthur nadšeně.
Půl hodiny po jejich návratu – Primo to měřil přesně, protože čas se stal znovu důležitý – slyšeli výstřely, řady výstřelů, pak ticho. Později se dozvěděli příběh. Osmnáct francouzských vězňů vešlo do SS jídelny, našli tam jídlo – pravé jídlo, ne táborovou polévku z řepy – a seděli tam a jedli. Pak přišli SS důstojníci, tři nebo čtyři, očividně oddělení od hlavní evakuace, viděli vězně jíst jejich jídlo v jejich jídelně a popravili všech osmnáct na místě, nechali mrtvoly tam, kde padly. Primo, Arthur a Charles měli štěstí – o půl hodiny dřív a byli by mezi mrtvými.
Ano, ano, ano
Sómogyi umíral pomalu. Byl to maďarský chemik – Primo se to dozvěděl z rozhovorů mezi horečkami – ale kolik mue bylo, odkud přesně byl, jak dlouho byl v táboře, to Primo nevěděl, protože v Osvětimi lidi neměli minulost, měli jen přítomnost. 24. ledna Sómogyi přestal mluvit s živými a začal mluvit s někým jiným – s Bohem, s matkou, s něčím ve své hlavě, Primo nevěděl. Ale Sómogyi ležel na posteli a odpovídal někomu: „Ano,“ říkal. „Ano. Ano. Ano.“ S každým nádechem, jako tikání hodin, jako srdeční tep umírajícího člověka.
Primo ležel na vedlejší posteli a poslouchal a v noci nemohl spát, protože Sómogyi stále říkal ano, ano, ano. 25. ledna byl Sómogyi hůř, dech mu selhával, tělo se svíjelo, ale stále říkal to své monotónní „ano“. Primo, Arthur a Charles seděli kolem kamna a vyprávěli si příběhy o domově, snažili se neposlouchat Sómogyiho umírání. Arthur mluvil o Paříži, o kavárně, kde učil studenty francouzštinu. Charles mluvil o své ženě, o dětech, o domě v Provence. Primo mluvil o Turíně, o laboratoři, o horách, kde chodil s přáteli před válkou. Mluvili o budoucnosti, jako by byla možná, jako by se opravdu mohli vrátit domů.
26. ledna probíhaly nad nimi letecké bitvy, slyšeli letadla, výstřely, výbuchy a okna baráku se třásla. A právě v tom momentu se Sómogyi zvedl, vstal z postele – nebo spíš se vrhl – v poslední křeči života. Padl na podlahu a byl mrtvý, oči otevřené, ústa otevřená, jako by chtěl říct ještě jedno „ano“. Primo se na něj díval, na to vyhublé tělo složené na studeném betonu, a pacienti v pokoji se dívali také, ale nikdo se nepohnul. Co měli dělat? Vynést mrtvolu teď? Nechtěli se dotknout mrtvoly před jídlem kvůli strachu z nákazy, strachu ze smrti, strachu z čehokoliv. Tak tam Sómogyi ležel celý den a oni to nazývali „Sómogyiho věc“ a snažili se nedívat, ale věděli, že je tam.
Čtyři jezdci za úsvitu
Ráno 27. ledna se Primo vzbudil brzy, ještě nebyl světlo, jen šedá tma časného zimního rána. „Musíme vynést Sómogyiho,“ řekl Charlesovi tiše. Vzali tělo, které bylo lehké – možná třicet kilogramů, jen kůže a kosti – a vynesli ho ven do sněhu. Příkop za barákem byl plný mrtvol, stovky těl navršených na sobě, a přidali Sómogyiho k ostatním. Když se vraceli zpátky do baráku, viděli je.
Čtyři jezdci přijížděli od východu, kde slunce začínalo vycházet za obzorem. Seděli na koních, měli dlouhé kabáty a ušanky a zastavili se u ostnatého drátu, dívali se na tábor. Primo a Charles stáli a dívali se na ně. Rusové, konečně. Ale nebyla to sláva ani triumf, byli to jen čtyři unavení vojáci na koních, kteří se dívali na spálené baráky, na hromady mrtvol, na kost vyhublé vězně plazící se sněhem. Primo si chtěl sundat čepici jako znamení úcty, gesto vděčnosti, ale ruce měl špinavé od Sómogyiho těla a nechtěl se dotknout čepice, tak jen stál a díval se.
Jeden z Rusů něco řekl potichu ostatním a pak odjeli dál – byli to jen průzkumníci, hlavní síla měla přijít později. To bylo osvobození Osvětimi, žádné rozházené brány, žádný slavnostní okamžik, jen čtyři jezdci, kteří přijeli, podívali se a odjeli. Primo a Charles stáli v mrazu a dívali se jim za odjížděli. Byli svobodní, ale svoboda vypadala divně – stejný tábor, stejné baráky, stejné mrtvoly. Jen bez Němců. Bylo to osvobození? Nebo jen jiná forma čekání na smrt?
Co přišlo potom
Rusové zřídili polní nemocnici v táboře během následujících dnů, přivezli léky, jídlo, deky, ale pro mnoho vězňů bylo pozdě. Ze jedenácti mužů v Primově pokoji zemřel jen Sómogyi během těch deseti dnů mezi odchodem Němců a příchodem Rusů, ale pět dalších zemřelo v následujících týdnech v ruské nemocnici, protože jejich těla byla příliš zničená, aby se zotavila. Přežilo pět – Primo, Arthur, Charles a dva další, jejichž jména se ztratila v čase.
Každý den Primo čekal, že se Alberto objeví. Možná se ztratil během pochodu, možná utekl, možná je někde v jiném táboře, možná ho Rusové našli a je v nějaké nemocnici. Ale Alberto nikdy nepřišel. Téměř všichni z dvaceti tisíc vězňů, kteří odešli 18. ledna, zemřeli během pochodu smrti skrz polskou zimu. Němci je hnali kupředu a kdo padl, byl zastřelen, kdo zpomalil, byl zastřelen, kdo se pokusil utéct, byl zastřelen. Alberto byl mezi nimi – mladý, silný, inteligentní dvacetiletý italský Žid, který přežil jedenáct měsíců v Osvětimi, zemřel během několika dní na pochodu.
„Z Alberta nezůstala žádná stopa,“ napsal Primo později. Žádné tělo, žádný hrob, žádná zpráva o tom, kde a kdy zemřel, jen prázdnota. Primo se vrátil do Turína v říjnu 1945 po dlouhé, náročné cestě přes Rusko, Rumunsko, Maďarsko a Rakousko – devět měsíců putování. Když konečně dorazil domů, matka a sestra ho sotva poznaly, protože byl vyhublý, opuchlý od podvýživy, s řídkým vousem a oblečený ve staré uniformě Rudé armády.
Psaní jako léčba
Během pár týdnů po návratu začal psát, protože nemohl jinak. Slova z něj vytékala jako krev z rány, psal v noci po práci v továrně na barvy, psal o Osvětimi, o Albertovi, o Lorenzovi, italském civilistovi, který mu šest měsíců nosil polévku a zachránil mu život, o těch deseti dnech. Začal s poslední kapitolou, s „Příběhem deseti dnů“, protože to byly jeho nejčerstvější vzpomínky, nejtěžší, nejpravdivější. Slova přicházela snadno, až příliš snadno – jako když se protrhne hráz a voda se vyřítí ven s ničivou silou.
Psal o Sómogyim, který říkal „ano“ do temnoty. Psal o Arthurovi a Charlesovi, kteří mu pomohli přežít. Psal o kamnech, která přinesli do baráku, o polévce z brambor, o malých činech lidskosti uprostřed moře smrti. Psal o tom, jak jim Towarowski nabídl kousek chleba, o tom, jak se z čísel znovu stali lidé. Ale hlavně psal o otázce, která ho pronásledovala: Je tohle člověk? Člověk, který je zredukován na číslo, na hladové zvíře, na věc? Člověk, který krade od umírajícího, který nechá přítele zemřít, který se vypíná za kousek chleba?
Kniha „Se questo è un uomo“ (If This Is a Man) vyšla v roce 1947. Zpočátku si jí nikdo nevšímal, vytisklo se jen dva tisíce výtisků a pak vydavatelství zkrachovalo. Ale když byla znovu vydána v roce 1958, stala se jednou z nejdůležitějších knih o holokaustu. Přeložená do osmi jazyků, později do více než dvaceti, čtená miliony lidí po celém světě. Alberto nikdy nepsal knihu, protože Alberto zemřel během pochodu smrti v lednu 1945, někde mezi Osvětimí a Německem, bylo mu dvaadvacet let. Sómogyi také nenepsal svůj příběh, zemřel 26. ledna 1945, den před osvobozením. Primo o nich psal za ně.
Čtyřicet let později
11. dubna 1987 stál Primo Levi na schodišťové podestě ve svém bytě v Turíně, ve stejném bytě, kde se narodil před osmašedesáti lety. Co se mu honilo hlavou v tu chvíli, nikdo neví, protože v příštím okamžiku padl přes zábradlí, tři patra dolů. Bylo mu sedmašedesát let a oficiální verdikt byl sebevražda – trpěl depresemi, měl zdravotní problémy, pečoval o nemocnou matku. Ale někteří přátelé s tím nesouhlasili, říkali, že to byla nehoda, že Primo se nezabil, že přežil Osvětim a nenechal by si vzít život o čtyřicet let později.
Elie Wiesel, další přeživší holokaustu, to vyjádřil jinak: „Primo Levi zemřel v Osvětimi o čtyřicet let později.“ Možná měl pravdu, možná část Prima zemřela v Osvětimi v lednu 1945 – část, která zůstala s Albertem na pochodu smrti, část, která zůstala se Sómogyi na podlaze baráku, část, která zůstala s tisíci mrtvých v příkopu za nemocničním barákem. A možná ta část konečně našla cestu domů v dubnu 1987.
Na náhrobním kameni je vyryto číslo: 174517. To byl Primo Levi v Osvětimi – ne jméno, ne člověk, jen číslo. Ale v knize, kterou napsal, se zeptal: Je tohle člověk? A odpověděl: Ano, i když je zredukován na číslo, i když je vyhublý na kost, i když žije jako zvíře, stále je to člověk. Protože i tam, i v nejhlubší propasti, se může objevit lidskost – dávání chleba cizímu člověku, vynášení mrtvoly do sněhu, rozdělení se o teplo kamen. Malé činy, bezvýznamné činy, ale činy, které dělají lidi lidmi.
To je odkaz těch deseti dnů. To je odkaz Prima Leviho. Číslo 174517 bylo člověk.
Zdroje:
Levi, Primo. If This Is a Man (Se questo è un uomo). Torino: Einaudi, 1947. (English: Survival in Auschwitz. New York: Simon & Schuster, 1996.)
Survival in Auschwitz Chapter 17, The Story of Ten Days Summary & Analysis. SparkNotes [online]. [cit. 2024-12-29]. Dostupné z: https://www.sparknotes.com/lit/survival-in-auschwitz/section18/
If This Is a Man. Wikipedia [online]. [cit. 2024-12-29]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/If_This_Is_a_Man
Primo Levi. Wikipedia [online]. [cit. 2024-12-29]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Primo_Levi
Reading Primo Levi's Auschwitz memoir in a Time of Rampant Dehumanization. Haaretz [online]. 1. 4. 2024 [cit. 2024-12-29]. Dostupné z: https://www.haaretz.com/life/books/2024-04-01/ty-article-magazine/.premium/reading-primo-levis-auschwitz-memoir-in-a-time-of-rampant-dehumanization/0000018e-9908-d764-adff-9fcfe0840000
Here There Is No Why. Claremont Review of Books [online]. [cit. 2024-12-29]. Dostupné z: https://claremontreviewofbooks.com/here-there-is-no-why/
One hundred years of Primo Levi. Overland literary journal [online]. 21. 8. 2019 [cit. 2024-12-29]. Dostupné z: https://overland.org.au/previous-issues/issue-235/feature-one-hundred-years-of-primo-levi/
Primo Levi: Chemist, Writer and Auschwitz Survivor. Biographics [online]. 13. 7. 2023 [cit. 2024-12-29]. Dostupné z: https://biographics.org/primo-levi-chemist-writer-and-auschwitz-survivor/
„The ashes from the ruins rose high and far.“ – Liberation of Auschwitz. Muzeum Getta Warszawskiego [online]. 7. 4. 2025 [cit. 2024-12-29]. Dostupné z: https://1943.pl/en/artykul/the-ashes-from-the-ruins-rose-high-and-far-liberation-of-auschwitz/
Primo Michele Levi (1919-1987) byl italský chemik, spisovatel a přeživší holokaustu. Strávil jedenáct měsíců v koncentračním táboře Auschwitz-Monowitz. Jeho kniha „Se questo è un uomo“ (If This Is a Man, v USA vydaná jako Survival in Auschwitz) je považována za jednu z nejdůležitějších knih o holokaustu. Napsal celkem 39 knih. Zemřel v Turíně v dubnu 1987.
