Pozdrav nad Severním mořem. Vánoce 1943 a nepravděpodobné přátelství

Je to farmářský chlapec, který své posádce lhal, že mu je pětadvacet. Ve skutečnosti je mu jedenadvacet a tohle je jeho první mise. Právě se vrací z bombardování továrny Focke-Wulf v Brémách, kde střílelo 250 protiletadlových děl a kam se vrhly desítky německých stíhaček. Brown viděl, jak jeho formace mizí na obzoru – jeho poškozené letadlo nestíhá, zůstává samo. Perfektní osamocený cíl.

Znovu a znovu přicházejí útoky německých stíhaček Messerschmitt 109 a Focke-Wulf 190. Brown se snaží čelit každé vlně tím, že zatáčí přímo proti nim, aby narušil jejich mířidla zbývajícími kulomety. Z jedenácti zbraní bombardéru fungují už jen tři. Letadlo začíná ztrácet výšku, prochází přímo nad německým letištěm. Brown je vyděšený k smrti: „Tohle není film. Jsme po krk v průšvihu.“

Pod nimi na letišti právě opravují Messerschmitt Bf-109. Pilot Franz Stigler sleduje, jak nad ním prolétá těžce poškozený B-17. Vidí díry v trupu, rozstřílený ocas, tryskající palivo. Stigler je veterán Luftwaffe s dvaceti sedmi sestřelenými letouny. Dnes ráno už shodil dva bombardéry. Stačí mu jeden další – těžký bombardér se počítá za tři body – a získá Rytířský kříž, jedno z nejvyšších vyznamenání nacistického Německa.

Stigler vyběhne ke svému stroji. Mechanici rychle vyjmou kulku, která se zabodla do chladiče, motory zahučí. Za pár minut je Stigler ve vzduchu a honí umírající bombardér. Přibližuje se zezadu, namíří zbraně na ocas. Zadní střelec nestříli. Stigler přilétá blíž, vidí proč: střelec je mrtvý, téměř dekapitovaný explozí granátu, krev zamrzla na pažbách kulometů. Stigler přilétá k boku bombardéru a dívá se dírou v trupu dovnitř. Vidí zraněnou posádku, vidí mladé muže krvácející a bojující o život. Nikdo z nich není schopen ho sestřelit – většina kulometů je zamrzlá.

V ten okamžik si Stigler vzpomene na slova svého velitele Gustava Rödela z bojů v severní Africe: „Pokud vás někdy uvidím nebo se o vás dozvím, že střílíte na člověka na padáku, zastřelím vás osobně.“ Stigler se na poškozený bombardér zadívá a pomyslí si: „Pro mě to bylo, jako by byli na padáku. Viděl jsem je a nemohl jsem je sestřelit.“

Položí ruku na kapsu uniformy a cítí tam svůj růženec. Toto nebude mé vítězství. Nebudu to mít na svědomí po zbytek života.

Místo aby střílel, přilétá k Brownovi na pravou stranu a začíná mu gestikulovat: Přistaň! Vzdej se! Brown odmítá. Stigler pak ukazuje na sever: Leť do Švédska, je to neutrální země, tam tě ošetří! Brown a jeho posádka nechápe, co ten německý pilot chce. Brown je vyděšený – co ten Němec chce? Proč nestřílí?

Stigler vidí, že nepřesvědčí Američany, aby přistáli. Ví, že nemají šanci doletět do Anglie. Ale udělá něco, za co může být popraven. Přilétne těsně k levému křídlu bombardéru a létá s ním v těsné formaci. Tak těsně, že německé protiletadlové baterie na pobřeží nemůžou na B-17 střílet – zasáhly by i německý stroj.

Brown stále nechápe Stiglerovy úmysly a přikazuje svému střelci horní věže namířit zbraně na Němce – ale nestřílet. Jen varování. Stigler porozumí. Jsou nad Severním mořem, mimo německý vzdušný prostor. Stigler se podívá na Browna, zasalutuje a odletí zpátky. Brown stále nevěří vlastním očím.

Ye Olde Pub nějak překoná 400 kilometrů přes rozbouřené Severní moře a přistane na základně RAF Seething v Anglii. Je to zázrak. Bombardér je jeden z nejpoškozenějších letounů, které kdy přistály. Při poválečném brífinku Brown vypráví svým důstojníkům, jak ho německý pilot nechal odletět. Dostane rozkaz o tom nikomu nevyprávět – nesmí se šířit žádné pozitivní sentimenty o nepřátelských pilotech. Brown později říká: „Někdo rozhodl, že nemůžete být člověkem a současně sedět v německém kokpitu.“

Franz Stigler se vrátí na své letiště a taky mlčí. Ví, že němečtí piloti, kteří šetří nepřítele v boji, riskují popravu. Nikdy o tom neřekne nikomu. Ale po celá desetiletí přemýšlí: Vrátili se domů? Přežili?

Charlie Brown dokončí svou bojovou službu, přežije válku, vrátí se domů do Západní Virginie, vystuduje vysokou školu. V roce 1949 se vrátí do letectva a slouží až do roku 1965. Ale noční můry ho pronásledují desetiletí. Jeho dcera Dawn později vzpomíná: „Pamatuji si, jak měl hrozné válečné noční můry, probouzel se celý zpocený.“

A vždy si pamatuje ten pozdrav. Němec, který mu zachránil život. Kdo to byl? Proč to udělal?

Franz Stigler po válce emigruje z Německa. Ztratil bratra Augusta (zahynul při bombardování Londýna), ztratil přátele, ztratil vlast. V roce 1953 odchází do Kanady, usazuje se ve Vancouveru a stává se úspěšným podnikatelem. Ale ani on nezapomíná. Celá desetiletí se ptá: Dostal se ten bombardér domů? Přežili?

V roce 1986 je už bývalý plukovník Brown požádán, aby promluvil na setkání válečných pilotů. Někdo se ho ptá, jestli měl nějakou památnou misi. Brown se na chvíli zamyslí a poprvé po více než čtyřiceti letech nahlas vypráví o německém pilotovi, který ho doprovodil do bezpečí a zasalutoval.

Po přednášce se Brown rozhodne: Musí toho muže najít.

Čtyři roky prohledává archivy amerického letectva, britského letectva, západoněmeckého letectva. Nic. Pak napíše dopis do zpravodaje sdružení bývalých válečných pilotů a popíše, co se stalo. Po několika měsících dostane odpověď. Je datovaná 18. ledna 1990 a přichází z Vancouveru v Kanadě:

„Vážený Charlesi,

Po všechny ty roky jsem se ptal, co se stalo s tím B-17. Dostal se domů? Přežila posádka? Zpráva o vašem přežití mě naplnila nepopsatelnou radostí.“

Je to od Franze Stiglera. „To jsem byl já,“ píše.

Když spolu telefonují, Stigler popisuje svůj letoun, doprovod, salutování – potvrzuje každý detail, který Brown potřebuje slyšet, aby věděl, že je to skutečně on. Stigler píše, že přijede v létě na Floridu jako host sdružení amerických stíhacích es. „Bylo by hezké si o našem setkání popovídat.“

Brown nemůže čekat. Je příliš vzrušený. Okamžitě píše odpověď: „Říct vám DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI jménem své přeživší posádky a jejich rodin se zdá naprosto nedostatečné.“

21. června 1990 se setkávají v hale hotelu na Floridě. Oba vypadají jako důstojní obchodníci v důchodu – plnější, v upravených kravatách a košilích. Když se spatří, vrhnou se do náručí druhému, pláčou a smějí se současně. Brownův přítel celou scénu natáčí na video.

Baví se o své letecké zkušenosti lehkým, veselým tónem. Pak se někdo zeptá Stiglera, co si myslí o Brownovi. Stiglerova čtvercová čelist se napne, začne potlačovat slzy a pak řekne s těžkým německým přízvukem: „Miluji tě, Charlie.“

Stigler ztratil bratra, přátele, zemi. Po válce ho krajané prakticky vyhnali z vlasti. „Charlie Brown byla jediná dobrá věc, která pro Franze vzešla z druhé světové války,“ řekne později spisovatel Adam Makos, který o jejich příběhu napsal bestseller A Higher Call. „Byla to jediná věc, na kterou mohl být hrdý.“

A setkání pomohlo i Brownovi. Jeho dcera Dawn vzpomíná: „Noční můry přestaly.“

Stali se rybářskými kamarády. Létali navzájem k sobě domů – Stigler ve Vancouveru, Brown v Seattlu, žili od sebe necelých tři sta kilometrů celé ty desetiletí – a jezdili společně na výlety. Sdíleli svůj příběh na školách a setkáních veteránů. Jejich manželky Jackie Brownová a Hiya Stiglerová se staly přítelkyněmi. Brown se neustále ptal, jak se Stiglerovi daří, a pravidelně mu volal. „Nebylo to jen na oko,“ říká Brownova dcera. „Skutečně k sobě cítili náklonnost. Mluvili spolu asi jednou týdně.“

V září 1990 jsou na setkání 379. bombardovací skupiny pozváni jako hosté. Charlie Brown a jeho skupina udělají Stiglera čestným členem. Kruh lidí se tlačí kolem malého muže uprostřed, objímají ho a jeden druhého mezi slzami a smíchem. Každý tam přítomný vděčí Franzi Stiglerovi za něco důležitého. Kvůli němu mohlo žít 25 mužů, žen a dětí – potomci Charlieho a jeho posádky.

Ale Stigler věří, že to byl on, kdo dostal ten zvláštní vánoční dárek zpátky v roce 1943. Když dává Brownovi knihu o protihitlerovské jednotce „Schwarm der Experten“, jejímž byl členem, píše do ní věnování: „V roce 1940 jsem ztratil svého jediného bratra jako nočního stíhače. 20. prosince, čtyři dny před Vánocemi, jsem měl šanci zachránit B-17 před zničením, letoun tak těžce poškozený, že bylo zázrakem, že ještě létá.“

Franz Stigler zemřel 22. března 2008 ve věku 92 let. Charlie Brown zemřel jen osm měsíců poté, 24. listopadu 2008, ve věku 87 let. Začali jako nepřátelé, stali se přáteli a pak něčím víc.

Po Brownově smrti hledá jeho dcera Dawn v otcově knihovně a najde knihu o německých stíhacích letounech. Stigler ji daroval Brownovi. Oba byli venkovští chlapci, kteří milovali čtení o letadlech. Dawn knihu otevře a vidí vzkaz, který Stigler napsal Brownovi:

„Stali jsme se bratry nebes. To je mnohem víc než přátelé.“