Článek
Hospodářský delikt
Léto 1941, Praha. Karel Rameš, muž narozený roku 1911, vstupuje do brány pankrácké věznice s pouty na rukou. Obvinění zní prostě: hospodářský delikt. Není to odbojář, není výsadkář ani politik. Je to obyčejný člověk, který udělal něco, co nacistická správa nepovažovala za legální - možná obchodoval na černém trhu, možná porušil nějaké nařízení, přesné důvody se ztratily v propadlišti času. Měl by si odsedět pár měsíců, možná rok, a vrátit se domů. Místo toho zůstane za mřížemi čtyři roky a během té doby změní historii způsobem, o kterém v okamžiku zatčení nikdo z přítomných ani nesní.
Uplynuly dva roky a v létě 1943 začínají Němci stavět gilotinu v bývalém oddělení ženské káznice. Z oddělení II/A se stává popraviště - sekyrárna, jak jí vězni začnou říkat. Dvacet cel smrti. V každé čekají lidé odsouzení k trestu smrti, někteří už měsíce, jiní týdny, všichni však vědí, že jejich dny jsou sečteny. Karel Rameš dostane funkci chodbaře, což znamená, že se může po budově věznice pohybovat poněkud svobodněji než ostatní vězni. Uklízí chodby, nosí věci mezi celami, někdy pomáhá ve fotografické dílně, kde se fotí každý odsouzenec před tím, než ho odvedou k popravě. Je to práce, kterou by nikdo nepovažoval za výsadu, ale pro Karla Rameše znamená něco mnohem důležitějšího - přístup k oddělení smrti, možnost mluvit s odsouzenci, příležitost pomoct.
Šest tisíc hlasů
Oddělení II/A vypadá na první pohled skoro pokojně, což je ten nejděsivější kontrast. Dlouhá vysoká chodba je malovaná bleděmodrými kvítky, zbytek zdí a strop\ jsou bílé, dlaždičky vyčištěné dezinfekcí s lysolem, všude panuje příšerné ticho přerušované jen občasným zabušením kladiva - to dělníci staví za zdí tu strašnou mašinérii. „Vstupuji sem vždy se zatajeným dechem,“ píše si Karel do deníku 2. srpna 1943, „zdá se mi, že nejsem v kriminále, ale v nemocnici.“ V těch dvaceti celách čekají básníci, malíři, lékaři, novináři, dělníci, studenti, matky, na které doma čekají malé děti. Každý z nich ví, že jeho život spěje k okamžiku, kdy zazní kroky na chodbě a otevřou se dveře právě jeho cely.
Všichni chtějí totéž - dostat ven vzkaz, poslední slova pro ty, které milují. Píšou na cokoli, na co přijdou - útržky papíru z pytlíků, které musí lepit jako část vězeňské práce, kousíčky balicího papíru, okraje novin, cokoli, na co se dá něco napsat. Vzkazy schovávají mezi prsty, proto jim říkají „škrabky“, a předávají je dál řetězem důvěry, který může každým okamžikem prasknout. Karel Rameš chodí chodbami s kbelíkem a hadrem, uklízí podlahu, na které se občas objeví krvavé stopy z rakvárny, a sbírá motáky. Schovává je do kapsy, do bot, do záhybů prádla, odnáší ze sekyrárny ven, opisuje si je a vede podrobný deník o každém dni, každé popravě, každém člověku, který prošel těmi dveřmi a už se nevrátil.
Během čtyř let zachrání asi šest tisíc motáků - šest tisíc posledních vzkazů, šest tisíc hlasů, které měly navždy zmlknout pod ostřím gilotiny. Zachrání básně Jindřicha Vichry napsané v cele smrti, verše Karla Vokáče, karikatury grafika Josefa Dryáka, který byl popraven 8. října 1943 přesně v 16:42. Zachrání malby akademického malíře Jaroslava Lebedy - celý cyklus fresek „Otčenáš“ vytvořený v předsíni smrti. A zachrání také dvacet čísel ilegálního vězeňského časopisu z cely číslo 41, časopisu nazvaného prostě „Sekyrář“, který vězni vydávali „pro obveselení“, protože i v pekle vznikal humor, i v pekle si lidé psali básně a kreslili karikatury, protože to byl jejich poslední způsob, jak zůstat lidmi.
10. června 1944 opíše Karel motáček od Milady Braunové: „Papá Sauer nemůže být normální. Včera k nám přišel do cely, když jsme se česaly, zastavil se před Lídou Smělíkovou, zatahal ji za vlasy a řekl: ‚Ty lokýnky půjdou příští týden dolů.‘ Když viděl její zbledlou tvář, dodal, aby ji ještě víc vyděsil: ‚To má náš kat rád, když ženy nosí vlasy vyčesané nahoru, alespoň nemusí brát hlavu za uši‘.“ Karel všechno píše, všechno zaznamenává, nic nezapomíná, protože ví, že jednou to bude muset někdo vyprávět.
První kniha
Květen 1945 přináší konec války a Karel Rameš přežil. Má sešity plné poznámek, tisíce motáků schovaných na různých místech, kresby, básně, čísla časopisu „Sekyrář“. Má v rukou kompletní svědectví o pekle, kterým prošel on i stovky popravených. Rok poté, v roce 1946, vychází kniha „Žaluji - Pankrácká kalvárie“ ve dvou dílech, autor: Karel R. Používá pseudonym, protože ještě váhá vystoupit s plným jménem, není si jistý, jak bude kniha přijata. Obsahuje motáky, vzpomínky, Karlův deník, fotografie odsouzenců pořízené těsně před popravou. Je to podrobný popis života na oddělení smrti, svědectví o tom, jak lidé umírali, ale také o tom, jak si i v posledních dnech zachovali lidskost, humor, schopnost milovat.
Kniha má úspěch, veřejnost konečně dostává možnost nahlédnout do pravdy o pankrácké sekyrárně, konečně mají hlasy popravených svůj hlas. Karel Rameš ale nepřestává. Sbírá svědectví i z dalších let, píše o politických vězních komunistického režimu, protože vidí, že teror se nekončil s pádem nacismu, jen změnil barvu. Připravuje druhou knihu - „Žaluji – národní kalvárie za vlády komunismu“, pokračování tam, kde skončila ta první. Chce dokumentovat i nový teror, protože ví, že zapomínání je největší nepřítel pravdy.
Druhé vězení
20. května 1958, časné ráno. StB provádí akci s krycím názvem Hradecký, zatýká desítky lidí podezřelých z protistátní činnosti. Mezi nimi je i Karel Rameš, kterému je sedmačtyřicet let. O jeho knize „Žaluji“ se za komunistů nesmělo mluvit, protože i když dokumentovala nacistický teror, příliš připomínala, že teror může přijít znovu, a hlavně - přišel. Karel měl připravený rozsáhlý rukopis o komunistických zločinech, pokračování své knihy, svědectví o novém pekle, které popisovalo osudy politických vězňů s podobnou pečlivostí, s jakou kdysi popisoval pankráckou sekyrárnu.
Při zatčení mu StB všechno zabavila - rukopis, dokumenty, fotografie, motáky. V roce 1959 přichází soud s obviněním z velezrady a rozsudkem na deset let vězení. Muž, který zachránil tisíce hlasů popravených, je tak uvězněn znovu, tentokrát komunisty, a jeho rukopis se ztratí navždy, pravděpodobně skončil ve spalovně archivů.
Zapomenutý hrdina
Koncem šedesátých let Karel Rameš vychází z vězení jako starý, nemocný a zlomený muž. Někteří příbuzní s ním přeruší kontakt, protože režim ho označil za zrádce a lidé se bojí být s někým takovým spojováni. Karel začíná nový, podivný život - prodává zmrzlinu na Slapech, živí se, jak umí, žije sám v ústraní. Mladí lidé od něj kupují zmrzlinu v horkých letních dnech a netuší, kdo je ten starý muž za pultem s unaveným pohledem. Neví, že kdysi chodil chodbami oddělení smrti s motáky schovanými mezi prsty, že zachránil tisíce posledních slov, že napsal knihu svědectví, kterou by každý Čech měl číst.
23. dubna 1981 Karel Rameš umírá v Praze sám a zapomenutý. Jeho kniha „Žaluji“ leží zaprasená v antikvariátech, jeho jméno se nevyslovuje, jeho čin je pohřben pod vrstvami mlčení, které se rozprostřely nad touto zemí jako těžký příkrov.
Duch, který se vrátil
V roce 2025, čtyřicet čtyři let po Karlově smrti, vydává spisovatelka Petra Klabouchová román „Duch Pankráce“, příběh inspirovaný skutečnými motáky z cel smrti. Postava chodbaře Karla, kterému vězni říkají Duch Pankráce, je inspirována právě Karlem Ramešem - tichým hrdinou bez tváře, který předával vzkazy mezi celami, který pomáhal lidem přežít poslední dny důstojně a který nezapomněl. Díky Karlu Ramešovi dnes máme tisíce motáků uložených v archivech, díky němu víme, jak vypadal život v celách smrti, díky němu se zachovaly básně, kresby, všech dvacet čísel časopisu „Sekyrář“. Díky němu mají popravení svůj hlas, který přetrvává navzdory nemilosrdnému času.
Karel Rameš nebyl odbojář z povolání, nebyl voják ani politik. Byl to jen chodbař uvězněný za hospodářský delikt, který uklízel a riskoval život kvůli papírkům s posledními slovy cizích lidí. Dvakrát ho zavřeli - jednou nacisté, podruhé komunisté. Umřel zapomenutý, prodávaje zmrzlinu u přehrady. Ale hlasy, které zachránil, díky němu mlčet nikdy nebudou.
Zdroje:
Karel Rameš
Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Rameš
Karel Rameš životopis
Databáze knih
Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/zivotopis/karel-rames-67744
Ve stínu sekyry: Pankrácká gilotina stínala do posledních dnů války
Květy.cz, 25. dubna 2025
Dostupné z: https://www.kvety.cz/historie/pankracka-sekyrarna-ve-stinu-sekyry-dopisy-z-predpekli-rakvarna/
Moták (zpráva)
Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Moták_(zpráva)
Duch Pankráce - historický příběh, který vás zaskočí svou brutalitou
Médium.cz, Lenka Zajíčková, 17. listopadu 2025
RAMEŠ, Karel: Žaluji - Pankrácká kalvárie
Orbis, Praha 1946
MOTL, Stanislav: Svědek z cely smrti. Češi před soudy třetí říše a poválečné osudy jejich soudců a katů
Rybka Publisher, Praha 2011
