Odpuštění na Vánoce. Louis Zamperini, olympionik, který přežil 47 dní v Pacifiku a našel klid

Na pódiu stojí mladý evangelista Billy Graham, tehdy ještě neznámý kazatel. Mluví o utrpení, o válce, o tom, jak může být Bůh ticho, když dobří lidé trpí. Pak řekne něco, co Louisu projede jako elektřina: „Bůh říká: ‚Pokud trpíš, dám ti milost jít vpřed.‘“

V tu chvíli se Louis vrací na vor uprostřed Pacifiku. Je to rok 1943 a umírá žízní pod spalujícím sluncem. Vidí, jak se japonský bombardér vrhá na jejich malý gumový člun a rozstřílí ho kulkami. Vidí žraloky kroužící pod ním. Slyší vlastní hlas, jak se modlí: „Bože, jestli mě zachráníš, budu ti sloužit navždy.“

Pak je zpátky v koncentračním táboře. Vidí Ptáka – seržanta Mutsuhiro Watanabeho, nejkrutějšího z dozorců, který ho mlátil každý den. Vidí, jak ho nutí držet těžké dřevěné břevno nad hlavou a hrozí, že ho zastřelí, pokud ho pustí. Vidí, jak ho nutí, aby se s ostatními vězni bili pěstmi, dokud nepadnou do bezvědomí.

A pak si uvědomí: Slíbil jsem to Bohu. A pak jsem se vrátil domů a zapomněl jsem na ten slib.

Cynthia se na něj podívá. Louis vstává. Místo aby odešel, jde dopředu k pódiu. Klekne si a poprvé v životě se opravdu pokoří před Bohem. Prosí o odpuštění za to, že nedodržel sliby, které dal během války. Za hříšný život. Nehledá výmluvy. Nepřekrucuje si to. Nic nesvaluje na druhé.

V tu noc, když se vrátí domů, vylije všechen alkohol do odpadu. Vyhazuje cigarety. Vyhazuje pornografické časopisy. Začíná číst bibli, kterou dostal od armády. Poprvé v jeho životě mu Boží slovo začíná dávat smysl.

A té noci poprvé za čtyři roky nesní o Ptákovi. Už nikdy o něm snít nebude.

Začátek

Louis Silvie Zamperini se narodil 26. ledna 1917 v Oleanu ve státě New York italským přistěhovalcům. Když mu byly dva roky, rodina se přestěhovala do Torrance v Kalifornii. Malý Louis neuměl anglicky ani slovo, což z něj udělalo snadný terč pro šikanu. Jeho otec ho naučil boxovat. Louis brzy tvrdil, že „mlátil každého z nich; ale byl jsem v tom tak dobrý, že jsem začal mít radost z toho, že se mohu pomstít. Byl jsem na tom vlastně závislý.“

Ve čtrnácti kouřil, v osmi pil, kradl všechno, co nebylo přibité, házel rajčata po policistech. Rodina byla přesvědčená, že skončí ve vězení. Pak ho změnilo běhání. Starší bratr Pete, který už byl atletickou hvězdou, přemluvil Louise, aby se dal na atletiku. A Louis objevil svého génia.

V roce 1934, v sedmnácti letech, zaběhl míli za 4 minuty a 21 sekund – národní rekord pro střední školy, který vydržel dvacet let. „Torrandinské tornádo“ dostalo stipendium na University of Southern California. V roce 1936, v devatenácti letech, kvalifikoval se pro olympijské hry v Berlíně.

8. srpna 1936 běží Louis v Berlíně pět tisíc metrů. Skončí osmý, ale poslední kolo zaběhne tak rychle, že upoutá pozornost samotného Adolfa Hitlera. „Ach, ty jsi ten chlapec s rychlým finišem,“ řekne mu Hitler a potřese mu rukou.

Louis se má stát favoritem pro olympiádu 1940 v Tokiu. Ale pak přichází válka. Olympiáda se ruší. Louis vstupuje do armády.

Válka

27. května 1943. Poručík Louis Zamperini, bombardér na B-24 Liberator, letí na pátrací misi 800 mil jižně od Havaje. Jejich letoun má přezdívku „Green Hornet“ – Zelený sršeň. Je to starý stroj, známý svými poruchami. Dva motory najednou selžou. Letoun padá do Pacifiku.

Z jedenácti mužů na palubě přežijí havárii jen tři: Louis, pilot Russell „Phil“ Phillips a zadní střelec Francis „Mac“ McNamara. Mají dva malé nafukovací čluny, několik láhví vody, šest čokoládových tyčinek. To je vše.

Mac v panice sní všechny čokolády první noc. Ale později se vykoupí – odežene pádlem útočícího žraloka a zachrání ostatní. Chytají dešťovou vodu do látek. Chytají malé rybky. Loví albatrosy, kteří přiletí odpočinout si na vor. Používají je jako návnadu na větší ryby. Neustále je obklopují žraloci. Jednou je přepadne japonský bombardér a rozstřílí jim vor – zázrakem nikoho nezasáhne.

33. den umírá Mac. Louis a Phil ho zabalí do kusu plátna a spustí do moře. 34. den, po 2000 mil driftu, dosáhnou Marshallových ostrovů. Louis vážil 77 kilo, když havarovali. Teď váží 34 kilo – vypadá jako kostra.

Jsou okamžitě zajati japonským námořnictvem.

Peklo

Louis tráví šest týdnů na atolu Kwajalein – „Ostrov smrti“, jak mu říkají vězni, protože většina tam zemře. Pak je převezen na japonskou pevninu do zajateckých táborů. Celkem projde čtyřmi různými tábory za více než dva roky.

V táboře Omori u Tokia potkává Ptáka.

Seržant Mutsuhiro Watanabe je sadistický psychopat. Mučí vězně pro vlastní potěšení. A Louise si vybere jako své číslo jedna. Protože Louis je slavný olympijský běžec. Protože Japonci chtějí použít jeho slávu jako propagandu. Protože Louis odmítá spolupracovat.

Pták ho mlátí každý den. Holemi, pásy, pěstmi. Nutí ho držet těžké dřevěné břevno nad hlavou a hrozí, že ho zastřelí, pokud ho pustí. Nutí ho a ostatní americké vězně, aby se mlátili navzájem pěstmi, dokud nepadnou téměř všichni do bezvědomí. Louis později řekne, že si na Ptáka dával pozor „jako bych hledal lva, který se potuluje po džungli.“ Watanabe je číslo 23 na seznamu 40 nejvíce hledaných válečných zločinců generála MacArthura.

Louis přežije. Jeho sláva jako olympionika ho chrání před popravou – Japonci ho potřebují jako propagandu. Ale mučení pokračuje. Hladovění. Bití. Nucené práce. Tajné výslechy.

V srpnu 1945 se válka končí. Louis je osvobozen. Váží 30 kilo. Je to zázrak, že žije.

Návrat a peklo v duši

Louis se vrací domů do Kalifornie jako hrdina. Jeho fotografie je v novinách. Je slavný. Seznámí se s hollywoodskými hvězdami. Ožení se s krásnou Cynthií Applewhiteovou.

Ale nemůže utéct před svou minulostí. Každou noc má noční můry o Ptákovi. Sní, že ho zabíjí. Holýma rukama. Znovu a znovu. Probouzí se zpocený, křičící. Manželka ho nemůže uklidnit. Louis začíná pít. Těžce. Manželství se hroutí. Cynthia plánuje rozvod.

„Viděl jsem ošklivý život,“ řekne později. „Ano, měl jsem spoustu dobrých časů. Spoustu skvělých zkušeností a spoustu úniků před smrtí. Ale přesto se mi můj život po válce nelíbil.“

Pak v září 1949 přichází do Los Angeles mladý evangelista Billy Graham na třínedělní kampaň. Plánované tři týdny se změní na osm týdnů, protože odezva je obrovská. Začíná s 2000 lidmi ve stanu, končí s 10 000.

Cynthia tam jde. Přijme Krista. Vrátí se domů a řekne Louisovi, že rozvod už nechce. Louisovi se ulevilo, ale s náboženstvím nechce mít nic společného. Ale Cynthia ho přemlouvá. „Půjdeme a kdyžtak odejdeme,“ slíbí Louis.

A pak přichází ta chvíle. Graham mluví. Louis vzpomíná na slib, který dal Bohu na voru. A klekne si.

Tu noc se Louis Zamperini narodí znovu.

Odpuštění

Po návštěvě u Grahama Louis už nikdy nesní o Ptákovi. Noční můry mizí. Touha po alkoholu mizí. Vztek a nenávist mizí. Manželství je zachráněno. Ale Louis ví, že to není všechno. Musí udělat ještě něco. Musí odpustit.

V říjnu 1950 se Louis vrací do Japonska. Je to poprvé od osvobození. Tokio se zotavuje z ohnivého bombardování. Louis navštíví Ofunu a Omori – místa svého věznění. Pak zavolá do kanceláře generála MacArthura a požádá o povolení navštívit věznici Sugamo, kde je drženo 850 odsouzených válečných zločinců.

Vstoupí dovnitř. Vidí je sedět v řadách na podlaze. Pozná je, jednoho po druhém. Weasela. Sasekiho. Quacka. Vidí dokonce Kana – laskavého dozorce, který vězňům vždy pomáhal.

„Podíval jsem se ven a viděl jsem je přicházet chodbou a samozřejmě jsem každého z nich živě poznal. Ani jsem nepřemýšlel o své reakci – vyskočil jsem z pódia, seběhl dolů a objal je. Oni se ode mě stáhli. Nemohli pochopit to odpuštění.“ Louis je odvede do místnosti a mluví s nimi o křesťanství. Mnozí z nich přijmou Krista.

Pak se zeptá: „Kde je Pták?“ Řeknou mu, že Watanabe nebyl nikdy chycen. Že pravděpodobně spáchal harakiri – sebevraždu.

V ten okamžik Louis necítí zlost ani úlevu. Jen smutek. Vidí Ptáka ne jako zloducha, ale jako ztracenou duši, člověka, který zabloudil a nikdy nenašel cestu zpátky. „S úžasem jsem si uvědomil, že to byl soucit,“ řekne později. „V ten okamžik se ve mně něco pohnulo. Bylo to odpuštění, krásné, bez námahy a úplné. Pro Louie Zamperiniho byla válka u konce.“

Louis věří, že Watanabe je mrtvý. Odpustil mrtvému muži.

Ale není mrtvý. Watanabe se celou dobu skrývá v dřevěné chatě v horách nad Naganem – tam, kde o 48 let později proběhnou zimní olympijské hry. Po válce byl číslo 23 na seznamu 40 nejvíce hledaných válečných zločinců generála MacArthura. Ale nikdo ho nikdy nenajde.

V roce 1952 prezident Truman udělí generální amnestii válečným zločincům. Teprve teď, po sedmi letech skrývání, Watanabe vyleze ze své úkrytu. Stane se prodejcem pojistek a zbohatne.

Louis o tom nic neví. Celé desetiletí si myslí, že Pták je mrtvý.

Nový život

Louis se vrací domů a začíná nový život. Založí Victory Boys Camp – tábor pro problémové chlapce z měst. Pomůže stovkám mladých lidí najít nový směr v životě. Stává se motivačním řečníkem a křesťanským evangelistou. Cestuje po celém světě a sdílí svůj příběh o přežití a odpuštění.

Napíše autobiografii „Devil at My Heels“ (1956). Má dvě děti s Cynthií – syn Luke a dcera Cynthie. Manželství, které bylo na pokraji rozvodu, vydrží 55 let, až do Cynthiiny smrti na rakovinu v roce 2001. V roce 1998, čtyři dny před svými 81. narozeninami, se Louis vrací do Japonska. Je to zimní olympiáda v Naganu. Louis má běžet úsek olympijské štafety.

Jeho úsek vede přímo kolem Naoetsu – města, kde byl vězeň. Kde ho mlátil Pták. Kde uhlí z lodí nakládal ve sněhu a mrazu. Kde myslel, že zemře.

Teď běží tou stejnou ulicí. Má v ruce olympijskou pochodeň. Je mu 81 let, ale trénoval na to měsíce – běhal s dřevěným trámem v ruce, aby nacvičil výměnu rukou a mávání. Chce to udělat perfektně.

Běží. Kolem něj jsou davy lidí. Japonci ho vítají. Mávají mu. Louis vybírá jednotlivé děti v davu a mává jim zpátky. Jeho dcera Cynthia běží těsně vedle kamery a šeptá: „To je můj táta, to je můj táta.“

„Tohle bylo to největší,“ řekne později. „Větší než Los Angeles, větší než Atlanta. Tohle bylo to největší.“

Když Louis běžel kolem Naoetsu, hořké vzpomínky se rozplynuly ve sněhovém vzduchu jako kouř z plamene, který držel vysoko.

A pak přichází šok.

CBS News připravuje dokumentární pořad o Louisovi pro olympiádu. Novináři zkoumají, co se stalo s bývalými dozorci. A zjistí něco neuvěřitelného: Mutsuhiro Watanabe je stále naživu. Žije v Tokiu. Je mu 80 let.

Louis je úplně ohromený. 48 let si myslel, že Pták je mrtvý. Že spáchal sebevraždu hned po válce. A teď se dozví, že celou dobu žil – prodával pojistky, měl rodinu, žil normální život.

CBS se pokusí zprostředkovat setkání. Louis chce Watanabeho vidět osobně. Chce mu říct do očí, že mu odpustil. Ale Watanabe to odmítne. Rodina neví o jeho minulosti. Nevědí, že byl válečným zločincem. Nevědí, co dělal v zajateckých táborech. A on nechce, aby se to dozvěděli.

Louis mu tedy napíše dopis. „Zpráva o vašem přežití mě naplnila nepopsatelnou radostí… Noční můry po válce způsobily, že se můj život rozpadl, ale díky setkání s Bohem prostřednictvím evangelisty Billyho Grahama jsem zasvětil svůj život Kristu. Láska nahradila nenávist, kterou jsem k vám měl… Odpustil jsem vám a nyní bych doufal, že byste se také stal křesťanem.“

Watanabe na dopis nikdy neodpoví. Zemře v roce 2003 ve věku 85 let.

Ale pro Louise není osobní setkání s Ptákem důležité. Důležité je, jak odpuštění změnilo jeho vlastní život. „Odpuštění je vůně, kterou fialka rozdává patě, která ji rozdrtila,“ řekne v rozhovoru, když mu je 95 let.

Epilog

Louis Zamperini zemřel 2. července 2014 ve věku 97 let na zápal plic. Jeho rodina vydala prohlášení: „Poté, co překonal nemožné překážky na každém kroku svého života, olympijský běžec a hrdina druhé světové války Louis Zamperini se nikdy před výzvou nesklonil. Nedávno čelil výzvě svého života – život ohrožujícímu zápalu plic. Po 40 dní trvající bitvě o život pokojně zemřel v přítomnosti celé své rodiny a zanechal odkaz, který se dotkl tolika životů.“

V roce 2010 spisovatelka Laura Hillenbrand vydala bestseller „Unbroken: A World War II Story of Survival, Resilience, and Redemption“ – Nepřemožený: Příběh přežití, odolnosti a vykoupení z druhé světové války. V roce 2014 režisérka Angelina Jolie natočila film podle knihy. V roce 2018 vyšlo pokračování „Unbroken: Path to Redemption“ (Cesta k vykoupení), které se zaměřuje právě na Louisovu konverzi a odpuštění.

Louie Zamperini běžel pětkrát s olympijskou pochodní. Nesl ji v Los Angeles 1984, v Atlantě 1996 a v Naganu 1998. Každou příležitost bral smrtelně vážně, trénoval na ni měsíce dopředu. „Byl to atlet atletů,“ říká jeho syn Luke.

Ale jeho největší běh nebyl na atletickém stadionu. Ani to nebyl boj o přežití na voru v Pacifiku. Ani to nebyla dvouleté mučení v koncentračních táborech.

Největší běh Louieho Zamperiniho byl od nenávisti k odpuštění. Od noční můry k pokoji. Od alkoholismu k víře.

Ten běh začal v cirkusovém stanu v Los Angeles o Vánocích 1949. A skončil v zasněžených ulicích Nagana v roce 1998, kdy jednaosmdesátiletý stařec běžel s plamenem v ruce kolem místa, kde byl téměř umučen k smrti.

„Odpuštění,“ řekl Louie, „je vůně, kterou fialka rozdává patě, která ji rozdrtila.“