Noc rozbitého skla. Křišťálová noc 9.-10. listopadu 1938

Hanau, 10. listopadu 1938, ráno. Desetiletý Zvi Bacharach sleduje svou matku, jak stojí u telefonu. Bledá. Pláče. Telefon zvoní jeden, dva, tři, čtyři, pět… šest, sedm, osm… dvacet krát. Nikdo to nebere.

Jeho matka měla víc nežidovských přátel než židovských. Volá jim všem. Jednoho po druhém. Nikoho to nezajímá. Nikdo to nebere.

„To bylo jádro problému německého židovstva,“ vzpomíná Zvi o sedmdesát let později. „Bylo tak moc součástí německé společnosti, že nacistický úder je zasáhl zevnitř. Až do roku 1938 moji rodiče nikdy nepomysleli na odchod z Německa. ‚Neexistuje způsob, že by Němci, s nimiž žijeme, pokračovali v těchto věcech. Je to jen epizoda.‘ To byla atmosféra. Byla to také atmosféra během Křišťálové noci. Nemohli to pochopit. Přišlo to jako úder.“

Herschelu Grynszpanovi je sedmnáct let. Je to polský Žid narozený v Německu, který žije v Paříži. Koncem října nacisté vyhnali šestnáct tisíc polských Židů z Německa a poslali je na polskou hranici. Polské úřady jim odmítly dovolit vstup. Lidé zůstali uvězněni mezi dvěma hranicemi po celé dny. Mezi nimi byla i Herschelova rodina.

Sedmého listopadu 1938 vstoupí Herschel Grynszpan do německé ambasády v Paříži a zastřelí německého diplomata Ernsta vom Ratha. Rath zemře 9. listopadu.

Nacistické vedení čekalo na záminku. Teď ji získalo.

Adolf Hitler je v Mnichově. Slaví se starými soudruhy výročí neúspěšného puče z roku 1923. V půl desáté večer přichází zpráva: Ernst vom Rath zemřel.

Hitler se diskrétně poradí s Josephem Goebbelsem, ministrem propagandy. Pak odejde. Nechce být přímo spojován s tím, co přijde.

Goebbels pronese žhavý projev. Říká stranickým vůdcům, že by lidové hněvy proti Židům neměly být potlačovány. Každý v sále rozumí, co to znamená. Organizovaný pogrom. Ale oficiálně „spontánní“.

Krátce před půlnocí šéf gestapa Heinrich Müller rozesílá telegram všem policejním jednotkám: „V nejkratší době proběhnou akce proti Židům a zejména jejich synagogám v celém Německu. Nesmí se do toho zasahovat.“ Policie dostává rozkaz zatýkat oběti. Hasiči dostávají pokyn nechat budovy hořet. Mají zasáhnout jen tehdy, pokud oheň ohrožuje sousední „árijský“ majetek.

Začíná noc rozbitého skla.

Anne Kelemenové je třináct let. Žije s rodiči ve Vídni. Její otec má obchod s textiliemi.

V noci z 9. na 10. listopadu slyší hodně křiku a výkřiků. Matka jí říká, aby neotevírala okna, neopouštěla dům, nešla do školy.

„Něco hrozného se děje. Všude jsou požáry.“

Mladí muži v hnědých košilích vtrhnou do otcova obchodu. Rozbijí všechno. Ukradnou zboží. Když se otec druhý den dostaví na policejní stanici, aby to nahlásil, napíše prosbu:

„Toto zboží představuje veškeré zboží, které vlastním. Až do dneška jsem nikdy nebyl politicky aktivní. Nikdy jsem nedlužil žádné daně a je mi 62 let. Prosím vysoký úřad, aby mi pomohl získat moje zboží zpět a umožnil mi pokračovat v mé obvyklé práci. Prosím vás, abyste se mé žádosti věnovali co nejdříve.“

Policie to ignoruje. Anne později získá kopii této zprávy. Je to jediný doklad toho, jak její otec zoufale prosil o pomoc systém, který už dávno rozhodl o jeho osudu.

Anne pozorovala z okna bytu, jak skupina starších židovských mužů byla donucena napsat na chodník „Saujud“ - „svině Žid“ - a pak to drhnou. Když začne škola v září, učitelka Anne řekne, aby si sedla vzadu s ostatními židovskými žáky. Rakouští žáci je musí ignorovat.

„Bylo tam pět židovských děvčat ve třídě dvaadvaceti, a všichni nežidé se otočili na druhou stranu,“ vzpomíná Anne.

Gerald Liebenau jde ráno 10. listopadu do školy. Míjí velký obchod s výtvarnými potřebami. Obvykle se u něj vždycky zastaví. Mají tam pastelky, tužky, pera - všechno, co školák opravdu chce mít.

Dnes je všechno rozbité. Okna jsou pryč. Obchod je vypleněný. Nic z toho, co by chtěl, tam nezbylo.

„To mě tvrdě zasáhlo,“ vzpomíná Gerald. „Protože poprvé se celá ta věc stala osobní a věděl jsem, že situace není dobrá.“

Jeho matka se musela postarat o rodinu. Nikdy předtím nevedla domácnost. Nevěděla, jak vyplňovat šeky. A najednou musela dělat všechny tyto věci a připravit je k odchodu ze země.

Pozdě večer 9. listopadu Albert Friedlander vychází ven. Žije v západní části Berlína, obklopené obchody, mnoho z nich židovských.

„Na ulicích bylo hodně skla. Bydleli jsme v západní části, obklopeni obchody, mnoho z nich židovských. Bylo to pozdě v noci a bylo tma. Ale neměli jsme problém rozeznat židovské obchody. Byly vypleněné, okna byla rozbitá a před některými obchody byl popel, suť a trosky.“

Berlínský policejní poručík Otto Bellgardt zabrání esesákům zapálit Novou synagogu. Jeho nadřízený dostane za to od komisaře slovní důtku. Bellgardt riskoval kariéru, aby zachránil jednu budovu.

Většina ostatních hasičů a policistů jen přihlíží.

Ve Vídni je pogrom obzvlášť brutální. Fritz Rodeck později napíše přehled čtvrť po čtvrti toho, co se stalo. Židovské domy zničené v každé čtvrti. Židé vyhozeni z oken. Po celém městě byli Židé nuceni demolovat synagogy pod hrozbou zastřelení.

Nacisté útočí nejen na obchody a synagogy. Vtrhnou i do domů. Rozbijí nábytek. Terorizují rodiny. V některých městech útočí dokonce na židovské sirotčince, domy pro seniory a nemocnice.

Násilný útok na domovy Židů byl šokujícím porušením všech nepsaných pravidel. Dříve byla většina protižidovských opatření veřejná, týkající se práce a podniků. Křišťálová noc rozbila iluzi, že domov může být pro Židy útočištěm před veřejným ostrakismem a nebezpečím.

Klaus Langer píše do deníku 11. listopadu:

„Poslední tři dny přinesly významné změny v našich životech. Sedmého listopadu byl zavražděn německý pracovník vyslanectví v Paříži. Zemřel o dva dny později. Následujícího dne, 10. listopadu, přišly důsledky. Ve tři hodiny byla zapálena synagoga a židovské komunitní centrum. Pak začali ničit židovské podniky. Během dopoledne byly demolovány také soukromé domy. V jednotlivých domech patřících Židům byly založeny požáry. V šest třicet ráno přišlo gestapo k nám domů a zatklo otce a matku. Matka se vrátila asi po půldruhé hodině. Otec zůstal a byl uvězněn.“

„Večer matka přinesla zlato a další cennosti k uschování ke křesťanským známým. Chtěli jsme tu noc strávit doma, ale správkyně domu, paní Bachrachová, nás naléhavě vyzvala, abychom šli k jejím příbuzným, k Herzfeldovým, kde jsme strávili noc. Četl jsem si až do pozdní noci. Uprostřed noci, ve 2:30, úderáci rozbíjeli okna a házeli kameny na okenice obchodů. Po pár minutách požadovali, aby je pustili do domu. Údajně hledali zbraně. Poté, co žádné zbraně nenašli, odešli. Poté už nikdo nebyl schopen se vrátit ke spánku.“

The New York Times 11. listopadu popisují, co se stalo v Mnichově: „Kaufingerstraße, jedna z hlavních mnichovských ulic, vypadala, jako by byla napadena bombardovacím letadlem. Půl tuctu nejlepších obchodů bylo přes noc přeměněno v trosky s výlohami rozbitými na chodníku, regály stržené a zboží ležící rozbité a pošlapané na podlaze.“

Článek hovoří o zapálení ortodoxní synagogy a přilehlé židovské školy. O spálení podniků vlastněných „Árijci“, které kdysi patřily Židům. Židovský výrobce Karl Boch měl zapálený dům a byl zatčen. Stejně jako chirurgové Josef Rosenbaum, Alfred Haas a M. Klar.

Zpráva uvádí, že policie už zatkla asi čtyři sta mužů a půl tuctu žen.

Walteru Sommersovi je osmnáct let a žije v Mnichově. Jeho rodina vlastní obchody. Během Křišťálové noci jsou rozbity a vypleněny. Jeho otec je zatčen a odvezen do Buchenwaldu.

Po celém Německu a Rakousku zatýkají asi třicet tisíc židovských mužů. Ne proto, že by spáchali nějaký zločin. Zatýkají je prostě za to, že jsou Židé. Odvážejí je do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. V táborech jsou ponižováni a násilně napadáni. Někteří dokonce umírají. Zatčení šokovalo a vyděsilo židovské rodiny a komunity. V následujících měsících nacistické úřady propustily mnohé z těchto mužů, pokud rodiny mohly prokázat, že mají plány opustit Německo.

Walterův otec přežil. Ale Jacob Wiener neměl takové štěstí. Když se vrátil z vězení, zjistil, že jeho matka byla během pogromu zabita.

Bilance dvou nocí:

Hermann Göring, jeden z nejvyšších nacistických činitelů, po pogromu poznamenal cynicky: „Prasata už nespáchají další vraždu. Mimochodem… nechtěl bych být Židem v Německu.“

Nacistický režim pak uvalil na židovskou komunitu kolektivní pokutu jedné miliardy říšských marek (asi 400 milionů dolarů v roce 1938). Suť zničených synagog musela odstranit židovská komunita. Pojišťovny, které měly vyplatir náhrady židovským obětem, musely tyto peníze předat Říši.

President Franklin D. Roosevelt odsoudil Křišťálovou noc a odvolal amerického velvyslance v Německu, Hugha Wilsona. Ale jednal v podstatě sám.

Většina vlád pokračovala v politice appeasementu. Nezpochybnily brutalitu, kterou právě viděly v Třetí říši. Někteří němečtí občané vyjádřili nespokojenost. Německý svědek Dr. Arthur Flehinger vzpomíná, že viděl „lidi plakat, když se dívali zpoza svých záclon“. Rolf Dessauer si vzpomíná, jak soused přišel a obnovil portrét Paula Ehrlicha, který byl „rozřezaný na kusy“ úderníky SA. „Chtěl, aby bylo známo, že ne všichni Němci podporovali Křišťálovou noc.“

Ale byla to menšina. Většina mlčela.

Po Křišťálové noci přichází zoufané volání o pomoc. Židovské rodiny hledají způsob, jak dostat své děti do bezpečí. Britská vláda zahájí Kindertransport - záchrannou akci, která mezi prosincem 1938 a zářím 1939 přiveze do Velké Británie téměř deset tisíc židovských dětí z Německa, Rakouska a Československa. Paul Alexander je jeden z nich. Opustil Německo krátce po Křišťálové noci. George Shefi také. Oba nikdy už neviděli své rodiče.

„Bylo to kvůli Křišťálové noci a tomu, co se stalo, že Židé v Anglii rozhodli, že musí zachránit židovské rodiny z Německa a dostat je ven co nejrychleji,“ vzpomíná Paul Alexander.

Paul Alexander, Walter Bingham a George Shefi jsou dnes devadesátiletí až století starci. Patří mezi poslední žijící svědky Křišťálové noci.

„Rozhodli jsme se, všichni tři, jednomyslně, že to musíme dělat,“ říká Alexander. „Je pro nás důležité udělat vše, co je v našich silách, abychom zajistili, že nedojde k opakování - ani Křišťálové noci, ani 7. října.“ Walter Bingham dodává: „Prožili jsme to jednou. Nesmí se to stát znovu.“

Pro tyto tři muže vzpomínky na Křišťálovou noc nejsou jen osobní historií. Vidí sebe jako svědky s povinností promluvit, zajistit, aby lekce té noci nebyly nikdy zapomenuty.

Křišťálová noc nebyla koncem. Byla začátkem.

Nacistický režim použil pogrom k tomu, aby židovské přežití v Německu učinil nemožným. Následovaly další protižidovské zákony. Židé byli vyloučeni z veřejného života, ze škol, z profesí. Jejich podniky byly arizovány. Jejich majetek zabaven.

V říjnu 2008 byl poblíž Brandenburgu objeven skládka s tisíci předmětů vyloupenými během Křišťálové noci - skleněné láhve vyryté Davidovou hvězdou, mezuzy, malované okenní rámy, loketní opěrky ze židovských synagog.

Svědectví o tom, co bylo ztraceno. O životech, které byly přerušeny. O komunitě, která byla zničena.

Křišťálová noc byla oficiálním vyhlášením války nacistického režimu proti německým a rakouským Židům. A jak ukázaly následující roky, tento režim byl schopen čehokoli.

Rozbité sklo na ulicích bylo jen začátkem. Za několik let přijde holocaust.