Článek
Podzim 1943, Varšava. Mladá sociální pracovnice Irena Sendlerová klečí v zahradě své přítelkyně a opatrně zakopává zavařovací sklenice pod starý jabloňový strom. V nádobách jsou proužky hedvábného papíru s nejcennějším pokladem na světě - jmény 2 500 židovských dětí, které zachránila před jistou smrtí. Netušila, že tato sklenice jednou odhalí světu příběh jedné z největších zachránkyň z doby holokaustu.
Otcova poslední slova
Příběh začíná v ordinaci lékaře Stanisława Krzyżanowského, kde si jeho malá dcera Irena hrává s dětmi pacientů - převážně chudými židovskými rodinami, které jiní lékaři často odmítali přijmout. Když v únoru 1917 otec podlehne tyfu, kterým se pravděpodobně nakazil při péči o nemocné, řekne sedmileté Ireně na smrtelné posteli: „Ireno, jestli uvidíš, že se někdo topí, musíš za ním skočit a zachránit ho.“
Místní židovská obec Ireně nabídne stipendium, matka to odmítne, ale vyzve dceru, aby si „dobrotu těchto lidí“ zapamatovala. Irena si zapamatuje víc - celý život ponese otcova slova jako životní krédo. Když se později stane studentkou a ve třicátých letech zavedou lavicové ghetto, kde musí židovští studenti sedět odděleně, katolička Sendlerová demonstrativně sedává vždy se svými židovskými spolužáky.
Vstup do pekla a zrození plánu
1. listopadu 1940 nacisté uzavírají varšavské ghetto a do 2,6 čtverečních kilometrů natlačí téměř půl milionu Židů. Irena si jako sociální pracovnice opatří propustku a začíná docházet do ghetta jako zdravotní sestra, kde nosí peníze, potraviny a léky. Když se v prosinci 1942 schyluje k likvidaci ghetta, vzniká Rada pomoci Židům - Żegota, ojedinělý fenomén evropských dějin, kde se k záchraně Židů spojují zástupci různých organizací napříč politickým spektrem.
Irena se stává vedoucí dětské sekce a začíná nejtěžší práci - přemlouvat rodiče, aby přistoupili na pokus o záchranu svých dětí. Děti jsou vyváděny dramatickými způsoby: nemluvňata v krabicích od bot, větší děti uspávané a vyvážené v sanitkách pod nosítky či přehazované přes plot. Irena často přijíždí jako „údržbářka“ s náklaďákem, na kterém má vycvičeného psa - jeho štěkot při kontrole přehlušuje křik dětí ukrytých v autě.
Tajná kartotéka pod jabloní
O každém zachráněném dítěti vede Irena přesnou kartotéku, protože ví, že pokud nepřežije, nikdo se nedozví pravé totožnosti dětí. Stále si uchovávala naději, že zoufalí rodiče jednou své děti najdou. Proto si vymyslí důmyslný systém - jména převádí do šifer a zapisuje na proužky hedvábného papíru stočené do ruličky. Celý archiv ukládá do zavařovacích sklenic a ukrývá na zahradě své přítelkyně pod jabloní.
Jak později vysvětlovala biografce Anně Mieszkowské: „V době Varšavského povstání v létě 1944 jsem je přendala ze zavařovačky do lahve a opět zakopala skoro na stejném místě, pod strom v zahradě u své spojky. Ta stará jablůňka tam stojí dodnes.“ Sklenice se tak stávají nejen úkrytem pro seznamy, ale symbolem naděje - obsahují jména dvou a půl tisíce dětí.
Mučení a zázračná záchrana
1. října 1943 gestapo zatýká Irenu Sendlerovou. Přes kruté mučení, při kterém si nechá zlomit nohy a chodidla, neprozradí, kde se zachráněné děti nachází. Je odsouzena k trestu smrti, ale Żegotě se podaří podplatit jednoho z gestapáků, který ji v den plánované popravy tajně propustí a její jméno připíše na seznam usmrcených.
Po válce předává seznamy ze sklenic židovským organizacím - téměř všechny z 2500 dětí se podaří dohledat, ale naprostá většina už nemá rodinu, kam by se mohla vrátit.
Zapomenutá hrdinka a studentky z Kansasu
S koncem války nepřichází uznání, ale další perzekuce od komunistů, kteří v ní vidí příslušnici nekomunistického odboje. Irena se stahuje do ústraní a téměř třicet let pracuje ve varšavských sirotčincích. O jejích činech ví jen úzký okruh přeživších.
Vše se mění na podzim 1999, když čtyři americké středoškolačky z Kansasu při přípravě na historickou olympiádu narazí na článek o Polce, která zachránila 2500 dětí. Jejich učitel Norman Conard pochybuje: „Není to tisková chyba?“ Dívky téma pohltí a napíší divadelní hru, kterou nazvou „Život v zavařovačce“ - inspiruje je právě kartotéka ukrytá ve sklenicích.
Když zjistí, že Irena žije, napíší jí dopis. Ona odpoví: „Nemohu najít slova, abych vám poděkovala, moje drahá děvčata… Předtím, než jste napsaly hru Život v zavařovačce, se nikdo v mé vlastní zemi a na celém světě nestaral o mou osobu a moji práci během války.“
Odkaz zavařovacích sklenic
Divadelní hra se stává populární a Irena se dostává do světového povědomí. V roce 2003 získává nejvyšší polské státní vyznamenání, je nominována na Nobelovu cenu míru, kterou však dostává Al Gore. O několik měsíců později, 12. května 2008, umírá ve věku 98 let.
Jak sama řekla: „Každé dítě zachráněné s mým přispěním jen dává smysl mé vlastní existenci a není důvodem ke slávě.“ Její sklenice ale byly víc než jen úkrytem - byly schránkami budoucnosti, důkazem, že i v pekle holokaustu dokázal lidský důvtip uchovat to nejcennější: naději na život.
Stará jablůňka v zahradě stojí dodnes. A pod ní kdysi ležely sklenice s největším pokladem, jaký kdy člověk mohl zakopat do země - paměť o 2 500 životech.
Zdroje:
Děti Ireny Sendlerové - Irena Sendlerová
Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2007/duben-5/deti-ireny-sendlerove/
Zachránila tisíce židovských dětí. Sendlerovou poznal svět díky středoškolačkám z Kansasu
ČT24, 15. února 2021
MIESZKOWSKÁ, Anna. Děti Ireny Sendlerové. Praha: Víkend, 2010
