Článek
Praha, Kouřimská ulice č. 6, březen 1939. Ve skromném bytě novinářky Mileny Jesenské se schovává další uprchlík. Tentokrát mladý židovský žurnalista Eugen Klinger. Milena mu připravuje falešné doklady a zítra ho Joachim von Zedtwitz odveze svým malým autem Aero k polským hranicím. Je to asi třicátý člověk, komu pomohla.
„Musíš taky utéct,“ naléhá na ni Klinger. „Nacisté tě chytí.“
Milena odmítá. „Jsem v mnohem menším nebezpečí než vy, Židé,“ odpovídá. „Musím zůstat a pomáhat, dokud to půjde.“
11. listopadu 1939 zaklepe na dveře Gestapo. Jak Milena tušila, došlo na ni. Ale nedokázala předvídat, že toto rozhodnutí ji bude stát život.
Rebelka z dobré rodiny
Milena Jesenská se narodila 10. srpna 1896 v Praze do vyšší střední třídy. Otec Jan Jesenský byl zubní lékař a profesor na Karlově univerzitě, konzervativní katolík a český patriot. Matka zemřela, když bylo Mileně třináct let.
Dospívání Mileny bylo poznamenáno vzpourou. Studovala na prestižní dívčí škole Minerva, začala medicínu na univerzitě, ale po dvou semestrech studium opustila. Nebyla stvořená pro konvence.
Ve dvaceti se zamilovala do Ernsta Pollaka – židovského intelektuála a literárního kritika, který ji uvedl do pražských kulturních kruhů. Seznámila se s Franzem Kafkou, Maxem Brodem, Franzem Werfelem a dalšími.
Otec byl zásadně proti vztahu se Židem. V červnu 1917 udělal něco nepředstavitelného – nechal Milenu na devět měsíců zavřít do psychiatrické léčebny.
„Psychiatrie je hrozná věc, když je zneužita,“ psala Milena Maxi Brodovi z léčebny. „Cokoli lze interpretovat jako abnormální a každé slovo může poskytnout mučiteli novou zbraň.“
V březnu 1918 byla propuštěna. Okamžitě se vzala s Pollakem a přestěhovala se do Vídně. Otec ji vydědil a přerušil veškeré styky.
Kafka: „Živý oheň, jaký jsem nikdy neviděl“
Ve Vídni žila Milena v chudobě. Manželství s Pollakem bylo komplikované – on zastával teorii svobodné lásky a měl četné milostné aféry, Milena ho milovala, ale trpěla. Aby zaplatila nájem, dávala lekce češtiny a začala psát články o vídeňské módě pro český deník Tribuna.
V roce 1919 narazila na povídku Topič od pražského spisovatele Franze Kafky. Zaujala ji natolik, že Kafkovi napsala dopis s prosbou o svolení k překladu do češtiny.
Kafka odpověděl. A začala korespondence, která patří k nejkrásnějším milostným dopisům světové literatury.
„Mileno, jaké bohaté a hutné jméno, tak bohaté, tak plné, že se dá sotva zvednout,“ psal jí Kafka v červnu 1920. „Tak úžasné v barvě a postavě ženy, kterou člověk nese v náručí pryč ze světa, z ohně.“
„Je to takový živý oheň, jaký jsem nikdy neviděl,“ psal Kafka svému příteli Maxi Brodovi.
Setkali se dvakrát – čtyři dny ve Vídni a jeden den v Gmündu. Milena se nedokázala rozhodnout opustit manžela. Kafka vztah v listopadu 1920 ukončil. Psali si ještě občas v roce 1922 a 1923, a na konci života svěřil Kafka Mileně své deníky.
Milena se stala první překladatelkou Kafkových děl. Přeložila Topiče, Rozsudek, Proměnu a další texty z němčiny do češtiny – fakticky první překlady Kafky do jakéhokoli jazyka.
Po Kafkově smrti v roce 1924 Milena opustila Pollaka a vrátila se do Prahy.
Novinářka s ohněm v duši
V Praze se Milena stala redaktorkou v Národních listech a později v Přítomnosti. Její práce ji zařadila mezi přední české novináře. V roce 1927 se provdala za architekta Jaromíra Krejcara a v roce 1928 se jim narodila dcera Jana, kterou všichni volali Honza.
Vstoupila do Komunistické strany a psala pro stranický časopis Svět práce. Ale po stalinských procesech v Sovětském svazu v roce 1936 stranu opustila. Byla zklamaná, ale stále věřila v boj proti fašismu.
Když v září 1938 nacisté anektovali Sudety, přišla do Prahy vlna uprchlíků – většinou Židů. Milena hned pochopila, že Hitler brzy obsadí celou zemi. Začala povzbuzovat své židovské kolegy, aby překročili hranice do Polska a uprchli na západ.
Její byt na Kouřimské 6 se stal tranzitní stanicí pro ty, kdo utíkali. Milena se o ně starala, sháněla jídlo a falešné doklady, které potřebovali na cestu.
Spolupracovala s Joachimem von Zedtwitzem, aristokratem, který jí pomáhal. „Ve tvém bytě jsem potkal mnoho lidí,“ napsal Zedtwitz po válce Yad Vashem. „Tam nacházeli úkryt a připravovali se na útěk přes hranici do Polska. Z konspirativních důvodů jsem nikdy neznal jejich jména. Většinou jsem je vezl svým autem, dvousedadlovým aerem, z Milenina bytu a odvážel je k Moravské Ostravě blízko polských hranic.“
Zedtwitz byl později také uznán za Spravedlivého mezi národy.
Fatální rozhodnutí
Eugen Klinger, židovský komunistický novinář, přežil ve Velké Británii. Když byl ještě v Praze, zkoušel Milenu přesvědčit, aby uprchla na západ.
Milena odmítla. Věřila, že nebezpečí, kterému čelí jako antifašistka, je menší než nebezpečí, kterému čelí její židovští přátelé, a proto by měla pokračovat v záchranné činnosti, dokud to bude možné.
Ukázalo se to jako fatální chyba.
11. listopadu 1939 přišlo Gestapo. Našli v jejím bytě tři dopisy od Zedtwitze s informacemi, které vedly k jeho zatčení a vězení na 15 měsíců.
Milenu věznili postupně ve více věznicích – nejprve v pražském Pankráci, pak v Drážďanech. V říjnu 1940 byla deportována do koncentračního tábora pro ženy Ravensbrück v Německu.
Nikdy už nespatřila svou jedenáctiletou dceru Honzu.
Ravensbrück: Setkání dvou světů
V Ravensbrücku na Milenu čekalo něco, co nečekala – přátelství, které jí pomohlo přežít peklo.
V říjnu 1940, krátce po příjezdu Mileny, se k ní přiblížila jiná vězněnkyně. Představila se: „Jsem Margarete Buber-Neumann.“
Milena ji hledala. Chtěla potvrdit zvěsti, že Sověti vydávali antifašistické uprchlíky nacistům.
Margarete byla německá komunistka, jejíž manžel Heinz Neumann byl popraven ve stalinských čistkách v roce 1937. Samotná Margarete byla pak vězněna v sovětském gulagu v Sibiři. V únoru 1940 ji – v rámci paktu Hitler-Stalin – Sověti předali nacistům. Z gulagu přímo do Ravensbrücku.
„Její tvář byla šedá, poznamenaná utrpením,“ psala později Margarete o prvním setkání s Milenou. „Ale můj dojem nemoci byl rozptýlen světlem v jejích očích a silou jejích pohybů.“ Byla to „nezlomená duše, svobodná žena uprostřed uražených a zraněných.“
Začaly se scházet denně. Milena vyprávěla Margarete o svých zkušenostech s komunismem, diskutovaly o jeho selháních. Dohodly se, že když je osvobodí, napíší společně knihu o dvou diktaturách – Německu a Sovětském Rusku. Nazvou ji „Věk koncentračních táborů“.
„Vybírám si přátelství“
Přátelství mezi Milenou a Margaretou bylo v táboře něčím mimořádným. Chodily ruku v ruce, což bylo přísně zakázáno SS.
Česká komunistická komunita v Ravensbrücku vnímala Margaretino spojenectví s Milenou jako problematické. Margarete byla „trockistka“, německá zrádkyně. Dali Mileně ultimátum: buď tě vyloučíme z naší komunity, nebo přeruš přátelství s Němkou.
Milena zvolila přátelství.
„Hluboké přátelství je vždy velkým darem,“ napsala později Margarete. „Ale pokud je takové štěstí prožito v pustině koncentračního tábora, může se stát obsahem života. Během našeho společného času se nám s Milenou podařilo porazit nesnesitelnou realitu. A protože bylo tak silné, protože vyplnilo celé naše bytí, stalo se naše přátelství něčím více, otevřeným protestem proti ponížením, která nám byla způsobena.“
Margarete vzpomíná na chvíle, kdy spolu chodily po táboře. „Pro mě neexistovalo nic jiného než Milenina ruka na mé paži a přání, aby tato procházka nikdy neskončila.“
Plánovaly svobodu. Margarete si představovala „travnatou cestu lesem, posypanou jasnými skvrnami světla“.
„Ty jsi ale nenapravitelná skautka,“ smála se Milena. „Já jsem zarytá městská holka. Moje představa svobody je malá restaurace někde ve Starém Městě pražském.“
Smrt tři týdny před Dnem D
Na jaře 1944 se Milenino zdraví rapidně zhoršilo. Trpěla selháním ledvin. Podmínky v táboře ji vyčerpaly. Roky předchozího utrpení – chudoba ve Vídni, rozbité manželství, politická práce, vězení – to všechno na ní doléhalo.
V květnu 1944 ležela na táborové nemocnici. Mezi prsty držela dopis od své dcery Honzy. Margarete byla u ní.
17. května 1944 Milena Jesenská zemřela. Bylo jí 47 let. Tři týdny před Dnem D, tři týdny před osvobozením Normandie.
Margarete přežila. Byla osvobozena 21. dubna 1945. A splnila svůj slib – v roce 1963 publikovala knihu Milena – Kafkova přítelkyně. Není to jen biografie. Je to pocta přátelství, které pomohlo přežít peklo.
„Děkuji osudu, že mě poslal do Ravensbrücku a umožnil mi tam potkat Milenu,“ napsala Margarete – jednu z nejsilnějších a nejkontroverznějších vět v literatuře o koncentračních táborech.
Odkaz, který přežil
Po desetiletí byla Milena Jesenská známá pouze jako „Kafkova láska“. Dopisy, které jí Kafka psal, publikoval Max Brod v 50. letech proti Kafkovým přáním. Kniha se jmenovala Dopisy Mileně – obsahovala jen Kafkovy dopisy. Mileniny dopisy Kafkovi se nikdy nenašly.
Milena byla připomínána slovy mužů, které milovala, ne svými vlastními slovy. Její vlastní novinářská práce, statečnost a oběť byly zapomenuty.
Teprve dcera Jana Černá v roce 1969 vydala biografii své matky, ale komunistický režim knihu okamžitě stáhl.
14. prosince 1994 – padesát let po Milenině smrti – památník Yad Vashem uznal Milenu Jesenskou za Spravedlivou mezi národy.
Konečně. Milena nebyla jen „Kafkova láska“. Byla novinářka, rebelka, zachránkyně, hrdinkou.
Žena jménem Milena
„Mileno, jaké bohaté a hutné jméno,“ psal Kafka. Měl pravdu, ale ne úplně tak, jak myslel.
Bohaté nebylo jen jméno. Bohatý byl život ženy, která toto jméno nesla.
Žena, která se vzepřela otci.
Žena, která překládala Kafku jako první na světě.
Žena, která riskovala život pro cizí lidi.
Žena, která v koncentračním táboře zvolila přátelství nad příslušnost.
Žena, která zemřela svobodná i v zajetí.
„Je to takový živý oheň,“ psal o ní Kafka.
A ten oheň nikdy nevyhasl. Ani v Ravensbrücku. Ani v padesáti letech, co uplynuly od její smrti.
Když Margarete Buber-Neumann poprvé slyšela v Ravensbrücku jméno „Milena z Prahy“, napsala později: „Po zbytek dne jsem zůstala hluchá a slepá ke všemu, co se dělo kolem mě. Jméno Milena mě úplně pohltilo; koštoval jsem jeho harmonii.“
Dnes, osmdesát let po smrti Mileny, její jméno stále rezonuje. Není to jen jméno lásky Franze Kafky. Je to jméno ženy, která zachraňovala životy. Ženy, která přežila ve vzpomínkách těch, kterým pomohla. Ženy, jejíž přátelství porazilo peklo koncentračního tábora.
Je čas říkat jí plným jménem: Milena Jesenská.
A je čas si připomínat, proč ji známe: Ne proto, že milovala Kafku. Ale proto, že milovala svobodu. A byla ochotná za ni zemřít.
Zdroje:
Milena Jesenská
Yad Vashem, The Righteous Among the Nations
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/jesenska.html
Milena Jesenská
Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Milena_Jesensk%C3%A1
Remembering Milena Jesenská
The International Raoul Wallenberg Foundation
https://www.raoulwallenberg.net/general/remembering-milena-jesenka/
Writer, Resistance Fighter, and Kafka's First Translator: Milena Jesenská, Forgotten No More
Literary Hub, 8. září 2025
https://lithub.com/writer-resistance-fighter-and-kafkas-first-translator-milena-jesenska-forgotten-no-more/
Margarete Buber-Neumann
Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Margarete_Buber-Neumann
Jesenská, Milena (1896–1945)
Encyclopedia.com
https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/jesenska-milena-1896-1945
The Milena Effect - A Tribute
K-la Revue, 29. května 2025
https://k-larevue.com/en/milena-effect/
Margarete Buber-Neumann
Deutsches Exilarchiv 1933-1945 der Deutschen Nationalbibliothek
https://exilarchiv.dnb.de/DEA/Web/EN/Navigation/MenschenImExil/buber-neumann-margarete/buber-neumann-margarete.html
