Článek
Čížkovi nikdy neexistovali. Ale všechno, co prožili, se skutečně stalo
Film, který získal nominaci na Oscara a stal se jedním z nejúspěšnějších českých snímků, není biografií konkrétních lidí. Josef a Marie Čížkovi, David Wiener ani kolaborant Horst Prohaska nikdy neexistovali. Přesto je každá scéna filmu pravdivá – protože vychází z desítek skutečných příběhů, které se odehrály v Protektorátu Čechy a Morava.
Scenárista Petr Jarchovský to přiznal otevřeně: „Vycházíme ze skutečných epizod, jež se odehrály během protektorátu.“ Režisér Jan Hřebejk dodává: „Není to film o holokaustu nebo nacismu. Je to film o strachu, oportunismu a lidské důstojnosti.“
Podívejme se na skutečné příběhy, ze kterých tvůrci čerpali.
Jana Sudová: Žena, která ukrývala Žida ve stromu
Nejbližší k filmovému příběhu má osud Jany Sudové z Prahy. V roce 1944 poskytla úkryt dvacetiletému Jakobovi Silbersteinovi, který uprchl z transportu do Osvětimi.
Sudová ho ukrývala v dutém stromě na své zahradě. Každý den mu tam přinesla jídlo. Jakob tam vydržel měsíce, trpěl zimou, deštěm, strachem. Když nacisté prohledávali oblast, nesměl se ani pohnout.
„Paní Sudová mi zachránila život,“ řekl Jakob později. „Riskovala nejen svůj život, ale i život své rodiny.“
V roce 2006 byla Jana Sudová posmrtně uznána za Spravedlivou mezi národy. Na její počest je ve Yad Vashem vystaven kus kmene toho stromu, kde se Jakob skrýval.
Ve filmu se Čížkovi bojí, váhají, mají strach. Přesně jako Jana Sudová. Není to příběh hrdinů bez bázně – je to příběh obyčejných lidí, kteří udělali něco výjimečného navzdory svému strachu.
Manželé Karáskovi: Úkryt ve stodole
Josef a Anna Karáskovi z Krecova ukrývali v červnu 1945 dva židovské chlapce – Gyulu Rapaporta (pouhých 13 let) a Adolfa Spinku. Oba uprchli z pochodu smrti.
Karáskovi je schovali ve stodole v seně. Každé ráno jim nosili chleba a mléko. Chlapci se museli starat o dobytek, aby nebudili podezření. Německé jednotky procházely vesnicí denně – ustupovaly před Rudou armádou.
Jednou přišli němečtí vojáci přímo na jejich statek. Anna je zavedla do světnice, nabídla jim jídlo a odvracela jejich pozornost, zatímco Josef stihl chlapce ukrýt pod seno.
V roce 2005 byli manželé Karáskovi posmrtně uznaní za Spravedlivé mezi národy.
Ve filmu Musíme si pomáhat prochází nacisté domem Čížkových několikrát. Marie hraje roli roztěkané hospodyňky, odvádí pozornost, zatímco Josef se bojí, že David zakašle. Stejné drama, stejný strach. Jen jiná jména.
Čísla, která mluví
Z více než 118 000 Židů deportovaných z Protektorátu Čechy a Morava jich přežilo pouhých 5 000. Dalších 227 se skrývalo a přežilo na „árijské“ straně.
227 lidí. To je strašně málo. Ale každý z nich přežil díky někomu, kdo riskoval vlastní život a život své rodiny.
Od roku 1963 udělil památník Yad Vashem v Jeruzalémě titul Spravedlivý mezi národy 129 osobám z Československa. Pro srovnání: v Polsku je jich přes 7 000, na Slovensku téměř 640.
Proč je českých Spravedlivých tak málo?
Rozhodně to neznamená, že by Češi pomáhali méně. Vysvětlení je složitější:
- Mnoho zachránců už nežije – titul se uděluje na základě svědectví zachráněných, ale řada zachránců zemřela dříve, než se o nich někdo dozvěděl
- Železná opona – za komunismu bylo prakticky nemožné požádat o ocenění z Izraele
- Skromnost zachránců – většina z nich to, co udělali, považovala za samozřejmé a o uznání nestáli
- Rozdílná situace – v Polsku byla rozsáhlá síť ghett a větší židovská populace, což vedlo k většímu počtu záchranných akcí
Co je ve filmu pravda?
Tajná spíž – Ano, mnozí lidé stavěli skryté prostory ve svých domech. Nejčastěji šlo o půdy, sklepy, prostory za skříněmi nebo falešné stěny.
Kolaborant, který nadbíhá ženě – Ano, takové situace se děly. Ženy často musely snášet nevítané návrhy od kolaborantů nebo německých důstojníků, aby ochránily své rodiny.
Těhotenství jako krytí – Ano, známe případy, kdy ženy předstíraly těhotenství nebo skutečně otěhotněly, aby odvrátily podezření. Film tuto část zpracovává s černým humorem, ale základ je reálný.
Denní strach z prozrazení – Ano, zachránci žili v neustálém napětí. Každé klepání na dveře mohlo znamenat konec. Každý soused mohl být udavač.
Osvobození, které není osvobozením – Ano, konec války nepřinesl okamžitou úlevu. Mnozí Češi, kteří kolaborovali nebo byli pasivní, se po válce snažili vymazat svou minulost. Naopak někteří skuteční hrdinové byli po válce zapomenuti.
Co film nevypráví
Film končí osvobozením a zdánlivým happy endem. Skutečnost byla krutější.
Z 227 Židů, kteří se skrývali v Protektorátu, přežila válku jen hrstka. Většina byla odhalena a deportována.
Mnoho zachránců zaplatilo svůj čin životem. Byli popraveni, deportováni do koncentračních táborů, nebo jejich rodiny trpěly represáliemi.
A ti, kteří přežili? Po válce často zůstali v anonymitě. Komunistický režim neměl zájem o příběhy, kde by Němec mohl být dobrý nebo kde by byla zdůrazněna pomoc jednotlivců místo kolektivního odboje.
Teprve po roce 1989 začaly vycházet najevo příběhy jako ten Jany Sudové, manželů Karáskových nebo desítek dalších.
Proč jsou tyhle příběhy důležité?
Protože ukazují, že i v nejhorší době se najdou lidé, kteří řeknou ne.
Josef Čížek ve filmu není superhrdina. Je to slabý, vystrašený člověk, který kulhá a bojí se každého stínu. Ale přesto udělá to správné. Přesně tak vypadala většina skutečných zachránců.
„Nebyl jsem připraven a nikdo mě nenutil to udělat,“ řekl jeden z oceněných Spravedlivých. „Bylo to to nejpřirozenější, co jsem mohl udělat.“
Mordecai Paldiel, bývalý ředitel sekce Spravedlivých mezi národy ve Yad Vashem, to shrnuje: „Zachránci to, co vykonali, nepovažují za nic obdivuhodného. Pro ně to byla přirozená reakce na setkání s trpícími.“
A právě v tom je síla filmu Musíme si pomáhat. Neukazuje nadlidské hrdiny. Ukazuje obyčejné lidi ve výjimečných situacích, kteří se přesto rozhodnou správně – i když je to stojí všechno.
Odkaz
Čížkovi nikdy neexistovali. Ale Jana Sudová ano. Manželé Karasekovi ano.
A dalších přes sto Čechů, jejichž jména jsou vytesána na Zdi cti ve Yad Vashem, také ano.
Film Musíme si pomáhat není dokumentem. Je to umělecké dílo, které vzalo desítky skutečných příběhů a spojilo je do jednoho – příběhu, který diváky rozesmál, rozplakal a přiměl je přemýšlet.
Protože nejdůležitější otázka, kterou film klade, není historická. Je to morální otázka, která platí dodnes:
Co bych udělal já?
V roce 1943, kdyby ke mně zaklepal pronásledovaný člověk, otevřel bych? Nebo bych se bál?
Ta otázka se netýká jen minulosti. Týká se každého z nás. Dnes. Tady.
A odpověď na ni rozhoduje, jací jsme lidé.
Zdroje:
Musíme si pomáhat (2000) – Zajímavosti
ČSFD.cz
https://www.csfd.cz/film/4567-musime-si-pomahat/zajimavosti/
Musíme si pomáhat (2000) – Filmový přehled
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/15231/musime-si-pomahat
Spravedliví mezi národy s přihlédnutím na území Čech a Moravy
Moderní dějiny, 30. září 2015
https://manipulatori.cz/spravedlivi-mezi-narody-s-prihlednutim-na-uzemi-cech-a-moravy/
„Hrdinové mezi námi“ - Spravedliví mezi národy
Yad Vashem
https://www.yadvashem.org/education/other-languages/czech/educational-materials/righteous.html
Czech Republic
Yad Vashem, The Righteous Among the Nations
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/czech-republic.html
Three Czechs recognised as Righteous Among Nations
Radio Prague International, 12. srpna 2023
https://english.radio.cz/three-czechs-recognised-righteous-among-nations-8790356
Seven Righteous Among the Nations from Poland, Czech Republic and Serbia and Montenegro to Be Honored Tomorrow at Yad Vashem
Yad Vashem, 3. dubna 2005
https://www.yadvashem.org/press-release/03-april-2005-12-47.html
Names of Righteous by Country
Yad Vashem
https://www.yadvashem.org/righteous/statistics.html
The Holocaust in Bohemia and Moravia
Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Holocaust_in_Bohemia_and_Moravia
