Článek
Jajinci, Srbsko, 15. července 1941. První kamion s vězni zastavil u paty hory Avala, jedenáct kilometrů od centra Bělehradu. Vojáci 64. policejního praporu přikázali zajatcům vystoupit. Muži se ocitli na opuštěné vojenské střelnici, kterou používala jugoslávská armáda před válkou. Tehdy sem vojáci jezdili trénovat na terče. Teď sloužila k jinému účelu.
Nikdo z těch, kdo toho červencového dne vystoupili z kamionu, se domů nevrátil. Byli to komunisté, židé a Romové – první z osmdesáti tisíc lidí, kteří budou během následujících tří let zavražděni na tomto místě. Vojáci je přivázali ke dřevěným kůlům, které dodnes stojí na místě, a stříleli jim zezadu do hlavy.
Když 20. října 1944 osvobodily Bělehrad partyzánské jednotky, generálové Peko Dapčević a Vladimir Ždanov přijeli do Jajinců jako první. Položili věnce. Mlčeli. Věděli, že pod jejich nohama leží desítky tisíc mrtvých. Ale nevěděli, kolik z nich nacisté mezitím spálili, aby zametli stopy.
Rozkaz: sto za jednoho
Po invazi wehrmachtu v dubnu 1941 se Bělehrad rychle stal městem strachu. Němci zřídili čtyři koncentrační tábory přímo na území hlavního města – jediná okupovaná metropole v Evropě s tábory uvnitř městských hranic. Topovske šupe, Banjica, Sajmište a Milišićeva ciglana. Z těchto míst se lidé vraceli zřídka.
V létě 1941 začalo srbské povstání proti okupantům. Němci zareagovali s brutalitou, která překvapila i válkou zocelené důstojníky. Harald Turner, velitel SS v Srbsku, vydal rozkaz: za každého zabitého německého vojáka zastřelit sto civilistů. Za každého zraněného padesát.
Protože židé byli nacisty tak jako tak určeni k likvidaci, stali se ideálními rukojmími. Mezi červencem a prosincem 1941 byly téměř všichni židovští muži v Srbsku mrtví. Ale nestačilo jen popravovat židy. Němci potřebovali víc obětí, aby splnili svoje kvóty. Začali zatýkat komunisty, antifašisty, podezřelé, náhodné kolemjdoucí. Kamiony jezdily z táborů Banjica a Sajmište do Jajinců každý den.
Vladimir Milutinović, srbský vězeň, který přežil jako hrobník, později vypověděl: „Osmdesát jedna nebo osmdesát dva příkopů jsem pomáhal vykopat. Všechny. Do každého se vešlo minimálně sto lidí. Tyto příkopy byly jen pro ty, kdo zemřeli v plynové komoře na kolech. Pro zastřelené jsme kopali jinou sadu hrobů.“
Náklaďák smrti na cestě do Jajinců
V březnu 1942 dorazil do Bělehradu speciální kamion značky Saurer. Vypadal jako běžný nákladní vůz, ale jeho výfuk byl upraven tak, aby smrtící oxid uhelnatý proudil přímo do hermeticky uzavřeného prostoru pro pasažéry. Místní obyvatelé mu říkali dušegupka – hubitel duší.
Každý den kromě neděle jezdil tento kamion ze Sajmište přes pontový most do Jajinců. V nákladu bylo padesát až osmdesát židovských žen a dětí, které nacisté ujišťovali, že jedou do lepšího tábora. Cesta trvala patnáct minut. Stejně dlouho trvalo udušení.
Když kamion dorazil na popraviště, všichni uvnitř byli mrtví, těla modrá a mokrá potem. Vězni je museli vyložit a zakopat do předem připravených hrobů. Sedm srbských vězňů, kteří pravidelně vykládali mrtvoly z plynového vozu, bylo po dokončení plynování v květnu 1942 zastřeleno. Němci nechtěli žádné svědky.
Ale Vladimir Milutinović přežil. A pamatoval si každý příkop.
Když začali prohrávat
Do listopadu 1943 probíhaly popravy každý den. Kamiony s vězni přijížděly ráno i odpoledne. Někdy ze Sajmište, někdy z Banjicy. Partyzáni, četníci, řečtí a albánští povstalci, srbští vesničané z území kontrolovaných chorvatskými ustašovci. Všichni končili stejně – u dřevěných kůlů s kulkou v hlavě.
Ale v listopadu 1943 se něco změnilo. Němečtí velitelé začali chápat, že válku možná prohrají. A když prohrají, budou jejich činy označeny za válečné zločiny. Svědectví o masových popravách se šířila po celém Srbsku. Všichni věděli o Jajincích. Všichni šeptali o hromadných hrobech.
Proto přišel do Bělehradu Paul Blobel.
Architekt zametání stop
SS-Standartenführer Paul Blobel byl architekt a inženýr, který vedl Einsatzgruppe C během masakru v Babyn Yaru, kde bylo v roce 1941 zavražděno přes 33 tisíc židů. Ale jeho pravý talent se projevil později – když dostal za úkol zametat stopy.
Blobel vytvořil speciální jednotku Sonderkommando 1005 s jediným účelem: vykopávat hromadné hroby po celé východní Evropě a ničit důkazy. Byl to on, kdo vyvinul metody pálení těl na obřích hranicích, drcení zbylých kostí a rozhazování popela. Byl to on, kdo přijel do Bělehradu v listopadu 1943 s rozkazem „vyčistit“ Jajinci.
Pod jeho velením bylo zřízeno speciální komando pro Srbsko. Nominálně působilo pod velením gestapa a Bruna Sattlera, ale fakticky asistovalo Blobelovu důvěrníkovi jménem Tempel, který byl regionálním šéfem operace 1005.
A potřebovali dělníky. Hodně dělníků.
Vězni, kteří kopali dvakrát
Z táborů Sajmište a Banjica začali vytahovat vězně. Neřekli jim proč. Jen je naložili na kamiony a odvezli do Jajinců. Když dorazili, pochopili.
Dostali lopaty a krumpáče. Jejich úkol byl vykopat osmdesát dva masových hrobů, které byly před měsíci a roky zakopány. Najít tisíce těl, které tam ležely, od roku 1941 až do podzimu 1943. Někteří vězni poznávali mezi mrtvými své příbuzné, přátele, sousedy.
Vězně často spoutávali řetězy, aby nemohli uprchnout. Byli rozděleni do tří skupin. První otevírala hroby a exhumovala těla. Druhá stavěla kremační hranice, transportovala těla a rozkládala je na hranicích. Třetí prosívala lidské ostatky kvůli cennostem, drtila kosti a rozhazovala popel.
Kremační hranice byly dlouhé až třicet metrů. Kolejnice sloužily jako rošty položené na betonových blocích přes jámy. Těla kladli na dřevo, polévali benzínem a zapalovali. Jeden masivní požár obsluhovalo přibližně tři sta vězňů, kteří udržovali oheň po celý den i noc.
Někteří vězni měli za úkol udržovat oheň a počítat spálené mrtvoly. Jiní museli po dokončení pálení znovu vyrovnat terén, zaorat ho a znovu zasadit, aby místo vypadalo, jako by se tam nikdy nic nestalo.
Operace probíhala ve dne v noci. Kouř stoupal k nebi. Zápach spáleného masa se šířil okolím. Obyvatelé Bělehradu věděli, co se děje. Ale nikdo o tom nemluvil nahlas.
Stroj na drcení kostí
I když těla shořela, zůstaly kosti. A kosti jsou důkaz. Proto Blobel přivezl speciální stroj – mlýn na kosti. Vypadal jako obří mlýnek s kovovými koulemi uvnitř, které drtily kosti na prach. Vězni museli sbírat zbytky kostí z popela a vhazovat je do stroje. Pak rozmetávali prach po okolí.
Cílem bylo, aby po obětech nezbylo vůbec nic. Žádné tělo. Žádná kost. Žádný důkaz. Jen prázdné pole, které nevypadalo jinak než ostatní pole v okolí.
Většina vězňů, kteří pracovali pro Sonderkommando 1005, byla po dokončení práce zastřelena. Němci nemohli riskovat, že někdo bude mluvit. Někteří se pokusili o povstání – jako ve Vilniusu, kde vězni Sonderkommanda utekli tunelem, nebo v Treblince, kde ukradli zbraně a zaútočili na stráže. Ale v Jajincích se žádné povstání nekonalo. Většina vězňů prostě zmizela.
Vladimir Milutinović byl jedním z mála, kdo přežil. Nikdo neví přesně proč. Možná měl štěstí. Možná byl užitečný déle než ostatní. Ale přežil a mohl po válce svědčit.
Velikonoční bomby
Šestnáctého a sedmnáctého dubna 1944, na pravoslavné Velikonoce, bombardovaly Bělehrad britské a americké letecké síly. Bomby dopadly i na Jajinci a zabily přibližně sto vězňů, kteří tam v té době pracovali. Několik málo jich v chaosu uprchlo.
Ale operace zametání stop ještě neskončila. Pokračovala až do začátku května 1944, kdy se sovětská armáda blížila natolik, že Němci museli opustit pozice. Nestihli dokončit práci úplně. Některé hroby zůstaly neotevřené. Některá těla nestihl spálit. Ale většinu důkazů zničili.
Když 20. října 1944 osvobodili Bělehrad partyzáni a Rudá armáda, našli v Jajincích peklo. Zpustošené pole s vypálenými místy. Zbytky kostí v popelu. Dřevěné kůly s kulkami. A zápach smrti, který se ještě dlouho nerozplynul.
Počítání mrtvých
Po válce byla založena Komise pro vyšetřování válečných zločinů. První odhady mluvily o osmdesáti dvou tisících obětí. Novější výzkumy uvádějí číslo šedesát pět tisíc. Pravda je pravděpodobně někde mezi tím.
Ale čísla nikdy nepovědí celý příběh. Osmdesát dva příkopů, každý na sto lidí. Třicetimetrové kremační hranice. Kamiony, které jezdily každý den po tři roky. Plynový vůz s patnáctiminutovou cestou smrti. Stroj na drcení kostí. Vězni spoutaní řetězy, kteří kopali, spalovali a byli pak sami zastřeleni.
Je to největší místo poprav v Srbsku. Ale také největší místo zametání stop. Místo, kde nacisté zkoušeli vymazat důkazy o tom, co udělali. A skoro se jim to povedlo.
Památník z popela
V roce 1951, šest let po válce, byla u vstupu do Jajinců umístěna první pamětní deska. Vytvořili ji sochař Stevan Bodnarov a architekt Leon Kabiljo. Šlo o bronzový reliéf ve stylu socialistického realismu zobrazující skupinu trpících civilistů při popravě, s odvážnou postavou uprostřed.
V roce 1964, k dvacátému výročí osvobození Bělehradu, byl otevřen velký memoriální park s památníkem obětem. Architekt Vojin Stojić navrhl monumentální dílo - z betonu vystupuje lesklá holubice míru z nerezové oceli. Básník, třpytivý středobod mezi hromadnými hroby. Symbol naděje na místě beznaděje.
Les kolem památníku byl vysázen v padesátých letech. Do roku 2010 pokrýval lesní komplex 81,45 hektarů. Ale po desetiletí sloužilo místo také jako pikniková oblast. Lidé tam chodili se psy, opalovat se, slavit dětské narozeniny, jezdit na čtyřkolkách. Desítky tisíc popravených ležely pod zemí a lidé nad nimi pořádali závody aut.
Teprve v roce 2022, po skandálu s videi čtyřkolek, které řvaly motory nad hromadnými hroby, vláda předala správu parku Muzeu oběti genocidy. V září 2023 byla oznámena výstavba nové budovy muzea v Jajincích.
Osmdesát tři let po prvních popravách. Osmdesát let po operaci zametání stop. Jajinci konečně dostávají podobu, kterou si zaslouží – místo vzpomínky, ne zapomínání.
Dědictví popela
Příběh Jajinců je příběhem o třech proměnách jednoho místa. Nejprve to byla vojenská střelnice pro trénink vojáků. Pak se z ní stalo největší popraviště v Srbsku, kde každý den po tři roky němečtí vojáci a kolaboranti vraždili nevinné lidi. A nakonec se proměnila v místo zametání stop, kde nacisté zkoušeli vymazat důkazy o svých zločinech.
Všechny tři fáze měly jeden společný prvek: nacisté se snažili, aby svět neviděl pravdu. První roky vraždili v relativní tajnosti – za městem, mimo oči. Pak, když začali prohrávat válku, se pokusili zničit důkazy – spálit těla, rozdrtit kosti, zasadit pole.
Ale pravda se nedá spálit jako těla. Nedá se rozdrtit jako kosti. Zůstala ve vzpomínkách přeživších jako Vladimir Milutinović. Zůstala v dokumentech, které nacisté nestihli zničit. Zůstala v zemi, která stále vydává ostatky obětí.
Paul Blobel, který vyvinul metody zametání stop a dohlížel na operaci v Jajincích, byl po válce odsouzen k trestu smrti americkým norimberským tribunálem v procesu s Einsatzgruppen. Byl pověšen ve věznici Landsberg 7. června 1951. Připisuje se mu téměř šedesát tisíc mrtvých, ale během výpovědi u Norimberku tvrdil, že zabil jen deset až patnáct tisíc lidí.
Dnes stojí v Jajincích památník. Les kolem něj poskytuje stín. Dřevěné kůly, ke kterým nacisté přivazovali oběti, stále stojí na místě jako němí svědci. A pod zemí odpočívají desítky tisíc lidí, z nichž mnozí nemají jméno.
Místo, kde nacisté zametali stopy, se stalo samo nejsilnějším důkazem. Důkazem o tom, co se může stát, když svět přestane dávat pozor. A připomínkou, že žádné pálení těl a drcení kostí nemůže vymazat pravdu.
Zdroje
Memorial Park Jajinci
Spomenik Database
Dostupné z: https://www.spomenikdatabase.org/jajinci
Memorial Park Jajinci
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Memorial_Park_Jajinci
Jajinci
Wikipedia, 2024
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Jajinci
Jajinci - Killing Sites
Dostupné z: http://killingsites.org/jajinci/
Sonderaktion 1005
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Sonderaktion_1005
Sonderkommandos
Holocaust Encyclopedia, United States Holocaust Memorial Museum
Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/sonderkommandos
The Final Solution: Sonderkommando 1005
Jewish Virtual Library
Dostupné z: https://www.jewishvirtuallibrary.org/sonderkommando1005
Concentration Camp at Sajmište - Escalating into Holocaust
Arhiv Beograda
Dostupné z: https://www.holokaust.arhiv-beograda.org/concentration-camp-at-sajmiste/?lang=en
Reflections and considerations on Aktion and Sonderkommando 1005
Cairn.info, 2021
Dostupné z: https://shs.cairn.info/journal-revue-d-histoire-de-la-shoah-2021-1-page-105?lang=en
Collections: Bone crusher used by Sonderkommando 1005
United States Holocaust Memorial Museum
Dostupné z: https://collections.ushmm.org/search/catalog/pa10007
