Zpíval, dokud nepřišli. Hašler zemřel pod ledovou sprchou

Bylo horké srpnové odpoledne druhého září 1941 v Ládví u Prahy, když Jaroslav Marvan seděl na zápraží statku a lelkoval. Kolem dokola filmový štáb natáčel exteriéry k filmu Městečko na dlani podle románu Jana Drdy. Karel Hašler, jeden z nejslavnějších písničkářů Prahy, působil na natáčení jako umělecký poradce režiséra Václava Binovce.

Když si Hašler přisedl vedle Marvana, oba chvíli mlčky pozorovali ruch natáčení. Pak se Hašler vytrhl ze zamyšlení. „Tak to viděj, Marvane. Každej chvilku tahá pilku,“ řekl náhle. „Byl jsem oslavován a kde byl on? A teď nám to čas všechno prohodil.“ Marvan v jeho slovech postřehl výstrahu, uvědomil si, co po létech každého z nich čeká, protože čas dovede být krutý a hodiny ve dnech války mohou odbíjet čas pro každého jinak.

Do předpoledního klidu se vmísil vzdálený zvuk automobilu, který postupně sílil, až spatřili černou mercedesku. Zastavila na polní cestě nedaleko natáčení a vystoupili z ní dva pánové v kožených kabátech. Prošli kolem Marvana a Hašlera, ani si jich nevšimli a mířili rovnou tam, kde se natáčelo. Hašlerovi to nedalo a šel se podívat, co se děje. Po chvíli se vracel - ti dva pánové s ním, on mezi nimi.

„V tu chvíli jsem pochopil, že Karla Hašlera odvádí gestapo a krve by se ve mně nedořezal,“ vzpomínal později Marvan. „Když procházeli kolem mne, Hašler se na mě podíval a kývl hlavou jakoby na pozdrav. Neřekl ani nashledanou ani sbohem.“ Marvan ho už nikdy od toho okamžiku neviděl.

Karel Hašler se narodil 31. října 1879 na pražském Zlíchově do sklářské dělnické rodiny. Jeho otec pracoval jako sklář ve smíchovských sklárnách a přál si, aby syn šel v jeho stopách a věnoval se pořádnému řemeslu. Karel poslušně absolvoval vyučení a stal se rukavičkářem, ale s tovaryšským listem v kapse udělal něco, co otce muselo zděsit - utekl k divadlu.

Nejprve hrál v kočovných divadelních společnostech, pak v Brně, později dokonce v Lublani, kde účinkoval v činohře i opeře. A od roku 1903 získal angažmá v pražském Národním divadle, což byl sen mnoha herců jeho generace. Během dvanácti let ztvárnil řadu nezapomenutelných rolí - Chlestakova v Revizorovi, Radúze v Radúz a Mahulena, a kritici o jeho výkonech psali s uznáním. Jeho kariéra v Národním divadle však skončila v roce 1916, když jednou zmeškal představení. Musel okamžitě odejít a už se nevrátil.

Místo toho začal vystupovat v pražských kabaretech - v Lucerně, Rokoku, Varieté. A právě tam našel své opravdové povolání. Začal skládat písničky, které měly zachytit duši Prahy.

Po starých zámeckých schodech, Strahováček, Večer za Strahovskou bránou, Když nad Prahou se večer uklání - to byly písničky, které Karel Hašler napsal a které si začala zpívat celá Praha. Trefil lidový tón s neopakovatelnou přesností, jeho texty bavily i dojímaly a zpěvák dokázal strhnout celé hlediště, celý lokál. Mnohé z jeho písniček zlidověly natolik, že posluchači často ani nevěděli, kdo je autorem. Zpívají se dodnes.

V roce 1908 se oženil se Zdenkou Frimlovou, sestrou talentovaného klavíristy a skladatele Rudolfa Frimla, který měl na Hašlerovu kariéru velký pozitivní vliv. Narodili se jim dva synové - Karel a Zdeněk Miloš (kterému říkali Gino). Manželství ale kvůli Hašlerovu bohémskému životnímu stylu, jeho popularitě a častým večerům stráveným v kabaretních lokálích skřípalo od samého začátku. Ve třicátých letech se manželé rozvedli a Zdena od té doby žila odděleně.

Příchod mluveného filmu v roce 1932 otevřel Hašlerovi nové možnosti. Napsal scénář k filmu Písničkář, který byl v podstatě jeho biografií, a sám si zahrál titulní roli. Pro film složil píseň, která měla přesáhnout hranice kina a stát se symbolem české identity - Ta naše písnička česká.

Svoboda je svoboda, ty černí havrani, vy nám ji nevezmete, jak chcete, tak laťkami kryjte nám ústa, jak chcete tak svězte nás, však naše písnička česká, ta nezoufá si.

Za protektorátu Čechy a Morava se tato píseň stala neoficiální druhou českou hymnou, kterou si lidé zpívali jako symbol odporu. Nacisté si v roce 1941 nechali film promítnout a pečlivě studovali metody české kulturní rezistence. Právě tato píseň se později stala jedním z hlavních bodů obžaloby proti Hašlerovi.

Na začátku roku 1941 spolupracoval Karel Hašler jako zkušený umělecký poradce s režisérem Václavem Binovcem na natáčení filmu Městečko na dlani podle románu Jana Drdy. Filmový štáb se nejprve přesunul do Ronova nad Doubravou a do nedaleké Třemošnice, kde herci a další tvůrci často trávili večery v místním hostinci. Ani tady Karel Hašler nevynechal své popěvky, jimiž bavil přátele. Zpíval nové písničky, které skladal pořád - protiněmecké, satirické, plné černého humoru.

Hoši od gestapa, vy tu pěkně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte.

Při jeho popularitě ale nebylo možné, aby se něco takového nedoneslo Němcům k sluchu. Gestapo si to nenechalo líbit a přijelo. Následovaly tři dny výslechů, během kterých mu vyšetřovatelé vyčetli nejenom písničky, ale také básně publikované v časopise Venkov, v nichž shledávali protiněmecké myšlenky. Pak ho propustili, ale dostal přísné varování. Naposledy. Příště už žádná milost.

Písničkář si nebral servítky a varování nedbal. Nacismus měl podle jeho názoru brzy odeznít a okupanti s ním, proč se tedy na jejich účet pořádně nepobavit? Natáčení pokračovalo v Ládví a Hašler zpíval dál - co chtěl, jak chtěl a komu chtěl. Statečný písničkář neváhal své parodické úpravy hrát v restauracích svým přátelům i dalším lidem, kteří ho byli ochotni poslouchat.

Druhého září 1941 si pro něj gestapo přijelo znovu. Tentokrát už ho nepustili. Kdo ho udal, se nikdy s naprostou jistotou neprokázalo. Podezření padalo na režiséra Binovce, který měl časté roztržky s Hašlerem, zejména proto, že to byl kolaborant. Binovec toto obvinění vždy odmítal, ale v poválečném Československu byl v této věci vyšetřován. Jeho vina však nebyla prokázána.

Hašler nejprve skončil na pražském Pankráci, poté byl převezen do Drážďan, kde proběhly tvrdé výslechy. Po několika týdnech měli nacisté jasno - Hašler je nepoučitelný, neposlušný a pustit ho znovu na svobodu nemá smysl. Rozhodli o jeho osudu.

Sedmnáctého října 1941 byl Karel Hašler deportován do koncentračního tábora Mauthausen v Horních Rakousích, jednoho z nejobávanějších táborů nacistického režimu. Nejprve ho umístili do punčochárny, kde pracovní podmínky byly ještě relativně snesitelné. Pak však přišel rozkaz blokového kápa a Hašler byl odeslán na těžkou práci do kamenolomu, odkud museli vězni vynášet padesátikilové kvádry po tzv. schodech smrti - strmém schodišti se 186 schody. Pro dvaašedesátiletého muže to byla doslova pekelná dřina.

V polovině listopadu 1941 se Hašler dostal do křížku s opilým příslušníkem SS, který ho surově zmlátil a zkopal. Po tomto brutálním útoku mu zůstala otevřená rána na noze, která se zanítila. Zanedlouho se u něj projevily první příznaky flegmóny - neohraničeného bakteriálního zánětu, který se šíří měkkými tkáněmi a může se rozšířit do celé končetiny. K těžké infekci se přidala ještě úplavice.

Podle vzpomínek spoluvězňů ale Hašler ani v táboře nemlčel. Zpíval. A dokonce složil poslední píseň, kterou si spoluvězni zapsali a která byla objevena až po desetiletích.

Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné, ty Praho moje!

Jedenadvacátého prosince 1941, v té největší zimě, kdy mráz svíral celé Horní Rakousko, odvlekli zničeného zpěváka nacisté na trestný blok. Musel se svléct donaha. A pak na něj ze sprch pustili ledovou vodu. Bylo to jedno z nejkrutějších mučení, které nacisté v Mauthausenu praktikovali - zmražení k smrti. Tělo podchlazené, oslabené infekcí a úplavicí nemohlo tomuto zásahu vzdorovat.

O den později, 22. prosince 1941, dva dny před Štědrým dnem, se Karel Hašler v umývárně zhroutil na zem a zemřel. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice. Bylo mu dvaašedesát let. Od jeho zatčení v Ládví uplynulo sto jedenáct dní.

Film Městečko na dlani, při jehož natáčení byl zatčen, měl premiéru devět měsíců po jeho smrti. U diváků sklidil velký úspěch, protože v něm nebylo vidět nic z tíživé doby protektorátu - rezonovala v něm spíše síla lidské pospolitosti a naděje. Nikdo z diváků tehdy netušil, jakou cenu zaplatil umělecký poradce filmu.

Manželka Zdena Frimlová-Hašlerová, se kterou se Karel ve třicátých letech rozvedl, ale s níž udržoval kontakt, žila v bílé vile v Libčicích nad Vltavou. Tady mezi tratí a lesem trávila rodina kdysi letní a víkendové pobyty, když ještě bylo všechno jinak. Vila stojí dodnes. Zdena přežila svého manžela o šest let a zemřela v roce 1947. Nikdy se nevdala podruhé.

Jejich dva synové, Karel a  Gino, později emigrovali do zahraničí - jeden odešel v roce 1948 po komunistickém převratu, druhý v roce 1968 po okupaci. Oba se usadili ve Spojených státech, kde kdysi působil jejich strýc Rudolf Friml jako slavný skladatel. Pokračovali v rodinné umělecké tradici.

Karel Hašler měl ještě jednoho syna, o kterém se dlouho nevědělo. V roce 1941 se seznámil s brněnskou Němkou Lotte Jurd a přivedl ji do jiného stavu. Narodil se chlapec Thomas, ale otec ho nikdy nespatřil - zemřel před jeho narozením. V roce 1949 Lotte se svým synem uprchla do Austrálie, údajně k tomu byla donucena komunisty. O této neznámé části života písničkáře byl v roce 2008 natočen dokument Písničkář, který nezemřel.

Hašlerovy písničky přežily všechno - protektorát, komunismus, normalizaci. Po starých zámeckých schodech se zpívá dodnes. V roce 2009 byl právě na těchto schodech odhalen pomník k poctě skladatele. A Ta naše písnička česká opravdu nezoufala si - stala se součástí české kulturní identity a připomínkou toho, že někdy se za svobodu platí nejvyšší cena.

Ta naše písnička česká

Zdroje: