Článek
Stejná tramvaj, stejný čas, stejné koleje. Každé ráno v 7:12 nastoupím na zastávce Husinecká, sednu si dozadu, otevřu knihu. A kolem Hlavního nádraží vždy zahlédnu ji.
Ženu v šedém kabátě.
Tmavé vlasy, vždy upravené do nízkého drdolu.
Nikdy si nečetla. Nikdy neposlouchala hudbu. Jen seděla a dívala se z okna. V klidu. Nepřítomně. Někdy jsem měla pocit, že se dívá i na mě. Ale nikdy jsme se nesetkaly očima.
Trvalo to týdny. Měsíce.
Někdy jsem si představovala, kdo asi je. Učitelka? Tlumočnice? Zaměstnankyně knihovny? Vždy elegantní, vždy sama.
Jednou jsem si všimla, že má na kabátě malý černý odznáček – s písmenem D. Vypadalo to jako něco významného. Ale nikdy jsem se neodvážila zeptat. Ani oslovit.
Jen jsem ji vídala. Den za dnem.
Až jednou…
Bylo pondělí. Pršelo. Nastoupila jsem promočená, podrážděná, se zpožděním. Měla jsem v hlavě jen to, že nestíhám poradu, že mi ujede návazný spoj, a že už třetí den nemám mléko do kafe.
Seděla jsem až naproti ní. Tentokrát nebyla u okna, ale v uličce. A dívala se přímo na mě.
A pak to řekla. Tichým, klidným hlasem:
„Anežko.“
Ztuhla jsem.
Nikdo mi tak neříká.
Oficiálně se jmenuju Anežka, ale všichni mi říkají Áňa. I v práci, i doma. A rozhodně jsem jí své jméno nikdy neřekla.
Podívala jsem se na ni.
Nevypadala jako blázen. Jen tiše kývla.
„Omlouvám se,“ řekla pak. „Nechtěla jsem vás vyděsit.“
„Odkud… mě znáte?“ zeptala jsem se.
Usmála se. Smutně.
„To by bylo na delší vyprávění. Ale nechcete si radši sednout? Až do Újezdu máme čas.“
Řekla mi zvláštní příběh
Byla přítelkyní mé matky. Ne oficiálně. Tajně. Prý spolu byly v osmdesátých letech, krátce před mým narozením. Máma o ní nikdy nemluvila. Já ji znala jen jako ráznou, praktickou ženu, která byla celý život sama.
„Myslela jsem, že vás nikdy neuvidím,“ řekla ta žena. „Ale pak… jste jednou nastoupila do tramvaje. A já vás poznala. Máte její oči. I způsob, jak si kousáte spodní ret.“
Nechápala jsem.
Máma zemřela před třemi lety. Nikdy mi o ní nic takového neřekla. Celý život mlčela. A teď – cizí žena, šedý kabát, tajemství v očích.
Zbytek cesty jsme mlčely.
Když vystoupila, podala mi malý složený papír.
„Nemusíte mi volat. Ale kdybyste chtěla vědět víc…“
A na papír napsané číslo. Pod ním jméno: Dana.
Doma jsem si sedla na postel a rozložila staré fotografie.
Z mámina mládí. Na jedné z nich byla žena v pozadí. Rozmazaná, skoro neviditelná. Ale…
Tmavé vlasy. A kabát.
Ten samý kabát.
Zavolala jsem jí.
Nakonec ano.
Chtěla jsem vědět víc. Chtěla jsem znát část mámina života, kterou přede mnou ukryla.
A Dana mi vyprávěla. Pomalu. Bez hořkosti.
O tom, jak se tehdy nemohly přiznat. Jak máma chtěla rodinu. Jak spolu přesto zůstaly v kontaktu – skrytě, přes dopisy, přes „náhody“. Jak Dana přišla na pohřeb – a stála vzadu, za sloupem.
„Nechtěla jsem vám narušit život,“ řekla mi. „Ale nemohla jsem vás přestat hledat.“
Dnes?
Jednou za týden spolu jedeme tramvají. Ona nastupuje o stanici dřív než já. Sedí, mlčí, sleduje mě. A pak si vedle ní sednu. A začneme si povídat.
O ní. O mámě. O věcech, které nebyly řečeny.
A o těch, které teprve potřebují být.
