Článek
Koupíte si jogurty na týden, jednu pizzu jako nedělní odměnu, tři lahvičky minerálky a kousek čokolády, protože „co kdyby“. A když pak jedno z toho zmizí… přemýšlíte. „Ne, určitě jsem to jen snědla a zapomněla.“ Anebo ne?
Bydlím v podnájmu. Malý byt 1+kk na kraji města, v domě se čtyřmi byty. Znala jsem sousedy jen od vidění. Pán nad mnou pořád pouštěl dechovku, paní pode mnou si stěžovala, že nosím podpatky, i když nosím tenisky. Nic zvláštního.
Ale před půl rokem jsem si začala všímat zvláštních věcí. Nejprve to byly zmizelé čokoládové tyčinky. Pak se mi „ztratila“ půlka pečeného kuřete. Nakonec jsem jednou otevřela ledničku a chybělo celé balení lososa – to jsem si byla jistá, že jsem si ho koupila den předtím.
Začala jsem pochybovat o sobě. Mám okna i dveře zavřené, klíče jen u sebe. Žádné známky vloupání. Ale jídlo mizelo dál. Pravidelně. Vždy v úterý nebo středu. Nikdy nic velkého – ale dost na to, aby mě to mátlo. A rozčilovalo.
Napadlo mě, že blouzním. Pracovala jsem hodně. Někdy dvanáct hodin denně. Ale nebyla jsem přece paranoidní…
A tak jsem si koupila malou kameru, tu, co se dá schovat mezi koření. Nasměrovala jsem ji na kuchyň a nechala nahrávat, když jsem šla do práce. Ani jsem nevěděla, co čekám.
Co jsem viděla večer, mi změnilo pohled na celý můj život. A taky mě rozplakalo.
Ve 13:42 se otevřely dveře. Ne s násilím. Někdo použil klíč.
Na záběru se objevila postava. Shrbená. Vysoká. Muž. Opatrně se rozhlédl, sundal boty, šel rovnou k ledničce. Vytáhl krabičku s těstovinami. A pak – ten moment, kdy jsem ho poznala.
Byl to můj táta.
Neviděla jsem ho roky. Pohádali jsme se. Byla jsem tehdy v pubertě, drzá, tvrdohlavá, a on zase přísný, uzavřený. Po mámině smrti jsme si zůstali cizí. Odešla jsem na vysokou, přestala volat. On taky. Prostě jsme se odmlčeli.
A teď stál v mém bytě. Bral si jídlo z mojí lednice. Opakovaně.
Nevěděla jsem, co si mám myslet. Proč? Vždyť to není zloděj. Má přece důchod. Dům. Auto. Nebo snad ne?
Druhý den jsem se rozjela k jeho starému domu. Nikdo neotevíral. Všimla jsem si, že zahrada zarůstá plevelem. Zazvonila jsem na sousedku.
„Váš otec? Ten tu skoro není. Prý se mu to tam rozbilo, topení nebo tak. Spí někde jinde, říkal. Ale moc nemluví.“
Začalo mi to docházet. Opravdu neměl kam jít.
Od té doby jsem se o něj začala zajímat. Zjistila jsem, že přišel o důchod kvůli špatně vyplněným dokumentům. Dům měl technické problémy – bez vody, bez topení. A on se styděl říct si o pomoc.
„Nechtěl jsem tě obtěžovat,“ řekl mi tiše, když jsem za ním přišla a přiznala, že jsem ho viděla na kameře. „Jen jsem si bral něco malého. Věděl jsem, že jsi v práci. Měl jsem pořád klíč od doby, co jsi mi ho dala, pamatuješ? Na případ nouze.“
Ten klíč jsem mu opravdu kdysi dala. A on ho použil.
Dnes už spolu bydlíme. Ne, není to vždy jednoduché. Ale vím, že jsem udělala správně.
Ten, kdo ti v dětství balil svačinu, si možná jednou potají vezme kousek tvé večeře. Ne ze zla. Ale z nouze. A protože ví, že tě nikdy nechce obtěžovat svými problémy.
Každý kousek zmizelého jídla mi dnes připomíná, že žádné ticho netrvá věčně. A že i nejtišší prosba o pomoc si zaslouží být vyslyšena.
