Článek
Ale zvyknout si na to, že někdo klepe na dveře každý večer přesně ve 22:17, to se nedá.
Začalo to nenápadně. První večer jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Zvuk byl tichý, krátký – dvě jemná zaklepání. Vyšla jsem z ložnice do chodby, rozsvítila, ale za dveřmi bylo ticho. Když jsem otevřela, nikdo tam nebyl.
Druhý večer to samé. A třetí. Vždycky ve stejný čas. A vždycky to bylo jen dvakrát. Jakoby ten, kdo klepe, chtěl být slyšen – ale ne chycen.
Napadlo mě, že si někdo dělá legraci. Děti ze vsi? Nějaký soused s divným smyslem pro humor? Ale žádné stopy. Žádný smích, žádné stíny, nic. Jen to pravidelné, tiché klepání.
Začala jsem si psát poznámky. Dny, časy, počasí. Klepání bylo vždy stejné – 22:17. Ani o minutu dřív, ani později. Déšť, mráz, jasno – pokaždé někdo zaklepal. A pak zmizel.
Pátý večer jsem stála u dveří už předem. Se zatajeným dechem a mobilem v ruce. Dvakrát to zaklepalo. Opravdu. Ale jakmile jsem prudce otevřela, nic. Jen chladný vzduch a ticho.
Začínalo mi být úzko.
V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, kdo by to mohl být. Bývalý partner? Vzpomněla jsem si na Petra – rozešli jsme se před rokem a půl. Ne zle, ale s tichým smutkem. Odstěhoval se na druhý konec republiky. Od té doby jsme nemluvili. Mohl by…?
Šestý večer jsem zavolala kamarádovi z města, aby u mě přespal. Chtěl si dělat legraci, ale když slyšel zaklepání, ztichl. Vyšel ven – a nikde nikdo. Zanechalo to v nás zvláštní mrazení. Jako když víte, že něco je, ale zároveň to nemůžete dokázat.
Sedmý večer jsem otevřela dveře hned, jak to začalo.
A stál tam on.
Muž. Starší. Nepoznávala jsem ho. Oblečený v šedém kabátě, lehce shrbený. V rukou držel něco jako deník. Byl bledý. Podíval se na mě a s klidným hlasem řekl:
„Promiňte. Nechci vás rušit. Hledám jednu ženu, která tu kdysi bydlela. Jmenovala se Anna. Psala dopisy mému otci.“
Ztuhla jsem.
„To je moje máma,“ vydechla jsem.
Díval se na mě chvíli, jako by si přepočítával roky v hlavě.
„Myslel jsem si to. Umřela před pár lety, že?“
Přikývla jsem.
„Můj otec… byl vězeň. Odpykával si dlouhý trest. Má matka ho opustila. Ale Anna – vaše máma – mu psala roky. Dopisy plné pochopení. Nikdy se nesetkali. Ale pro něj byly jako záchrana. Po jeho smrti jsem našel ty dopisy. Byly podepsané jen A.L. A pak jsem vystopoval adresu z jednoho starého razítka.“
Podal mi ten deník.
„Zaznamenal si všechno. I tuhle adresu. Chodil jsem sem celý týden. Klepal. Ale nikdo neotvíral. Až dnes.“
Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou. Klepání. Ticho. Příběh, který začal dávno přede mnou.
Vzala jsem si deník. Voněl po starém papíru. A když muž odešel, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a četla. Dopisy mojí mámy. Psané cizímu muži, ve vězení, se kterým sdílela samotu, vinu, odpuštění. Psané rukou ženy, kterou jsem znala celý život – ale zároveň jako bych ji teď viděla poprvé.
Závěr?
Klepání ustalo. Už nikdy víc se neopakovalo. Ale od té doby, když slyším v noci nějaký zvuk, nezaleknu se. Protože vím, že některé návštěvy nejsou náhodné. Jsou to příběhy, které si k nám hledají cestu. A někdy – stačí jen otevřít dveře.
