Článek
Nešlo o dětskou fantazii – mluvila přesně, klidně a vytrvale o místech, kde nikdy nebyla, a lidech, které nikdy nemohla poznat.
Zpočátku jsme to brali jako hru. Ale čím dál tím víc se zdálo, že to, co říká, není jen vymyšlené.
„Moje druhá maminka měla modré vlasy“
Všechno začalo jednou odpoledne, když jsme jeli autem z návštěvy.
Klárka najednou pronesla:
„Tudy jsme jely s mojí druhou maminkou. Ale to bylo předtím.“
Zeptala jsem se, co myslí tím „předtím“.
„No, když jsem ještě nebyla tvoje holčička.“
Zasmála jsem se.
Ale pak začala popisovat:
„Bydlely jsme v bílém domě s kulatými okny. Měla modré vlasy a voněla po skořici. Byla hodná, ale nemocná. Jednou usnula a už se neprobudila.“
Ten popis mi mrazil záda. A nebyl poslední.
Detaily, které nikdy nemohla znát
V dalších týdnech přicházela s dalšími příběhy:
- Popsala byt s tyrkysovou kuchyní, kde nikdy nebyla.
- Řekla, že uměla hrát na flétnu – a vzala ji do ruky poprvé v životě s jistotou, která nás šokovala.
- Tvrdila, že ve „svém starém městě“ je dům se zelenou brankou a hrozně hlasitou sousedkou.
Nakonec jsme z legrace zkusili projet Google Street View.
Ten dům tam byl. I se zelenou brankou.
Nikdo z nás tam nikdy nebyl. Ani naši známí.
„Umřela jsem v noci“
Nejvíc mě dostalo, když jednou večer přišla do ložnice a šeptla:
„Mami, v tom jiným životě jsem umřela v noci. Bylo to jako když usneš. Ale cítila jsem, že mě něco pořád tahá zpátky.“
Seděla jsem jako přikovaná.
Klárka dál řekla:
„Pak jsem plavala tmou. A najednou jsem byla v nemocnici. A ty jsi mě držela. Byla jsi první, koho jsem viděla.“
Ten popis se shodoval s naším porodem. Klárka měla komplikace, neplakala hned. Dvě minuty byla bez dechu. Lékaři ji zachránili.
Co říká věda? Co říká srdce?
Mluvila jsem s psycholožkou. Řekla, že děti si často vymýšlejí složité příběhy – zvlášť, pokud jsou kreativní.
Ale sama přiznala, že tohle je neobvykle souvislé a emočně přesné.
Četla jsem články o dětech s „vzpomínkami na minulý život“. Prý je to běžnější, než se zdá – hlavně u malých dětí, než jim začne fungovat „filtr reality“.
Dnes je Klárce osm
Už o svém „předchozím životě“ nemluví. Když se jí někdy zeptám, jen mávne rukou:
„To bylo dávno. Teď jsem tvoje.“
Ale někdy, když projdeme kolem pekárny a zavoní skořice, vidím v jejích očích něco zvláštního. Jakoby si na chvíli vzpomněla.
A někdy v noci, když spí, šeptá jména, která jsme jí nikdy neřekli.
Závěr
Nevím, co se s ní tehdy dělo. Nevím, jestli si její duše „pamatovala něco dřív“, nebo šlo jen o podvědomou fantazii.
Ale od té doby věřím, že život nemusí začínat křikem v porodnici. Možná na něco navazuje. A možná některé děti ví víc, než my dospělí.
