Maloval démony, a nahé lidi mučené hudebními nástroji. O Hieronymu Boschovi nevíme skoro nic

To je v podstatě vše, co o jeho životě s jistotou víme. Ale obrazy, které zanechal, jsou ze všeho nejméně průměrné: v pekle hraje hudbu obří varhan složený z lidských těl, na hýždích jedné z mučených postav jsou noty skutečné hudební skladby, nahé postavy se koupají v obřím jahodníku a démon vylučuje hříšníky do zamrzlého jezera. Hieronymus Bosch maloval v 15. a na začátku 16. století. Psychoanalytici, historici, teologové a badatelé ho studují pět set let – a stále se neshodnou na tom, co vlastně chtěl říct.

Pravé jméno malíře bylo Jheronimus van Aken. Příjmení „Bosch“ si zvolil sám – odvoděno od nizozemského města 's-Hertogenbosch, kde se narodil a kde prožil celý život. Malíři jeho doby si uměcká jména brávali; „Bosch“ bylo zkrácení a zjednodušení pro zahraniční obchodníky a zákazníky.

Datum narození není přesně známo. Odhaduje se kolem roku 1450. Rodina van Akenů byla malířská dynastii – dědeček Jan van Aken byl malíř, strýcové byli malíři. Jheronimus se vyučil v rodinné dílně a vzal si živnost po svém otci.

Kolem roku 1481 se oženil s Aleytou Goyaerts van den Meervenne – ženou z bohaté patricijské rodiny, výrazně starší než Bosch. Sňatek mu přinesl finanční nezávislost: díky věnu mohl pracovat svobodněji, bez závazku malovat co nejrychleji co nejlevněji.

Kolem roku 1486 byl přijat za člena Bratrstva Naší Paní – zbožného sdružení místní elity, které organizovalo náboženské slavnosti a pořizovalo umělecká díla pro místní katedrálu. Bosch pro ně navrhl oltáře a sochy. Platili dobře. Bosch byl v 's-Hertogenbosch uznávaný muž.

Zemřel v srpnu 1516. Bratrstvo mu uspořádalo smuteční mši ve velkolepém stylu – velké varhany, slavnostní průvod.

Nic z toho nevysvětluje obrazy.

Paradox Boschovy slávy je geografický. Za jeho života a bezprostředně po jeho smrti byl nejznámější ne v Nizozemsku, ale ve Španělsku. Španělský regent a pozdější král Filip II. byl posedlý jeho dílem: shromáždil největší soukromou sbírku Boschových obrazů na světě a nechal je zavěsit ve svém paláci El Escorial.

Španělský zájem byl teologicky podložený. Obrazy byly čteny jako mravní kázání – vizuální sermony o hříchu, pokušení a trestu. Kostel, šlechta i královský dvůr v Boschově pekle neviděli surrealistické vize, ale srozumitelné varování: takhle skončíš, pokud neposloucháš.

Tato interpretace je dodnes jedna z těch, které mají nejvíce zastánců.

Nejznámějším a nejzáhadnějším Boschovým dílem je triptych Zahrada pozemských rozkoší, dnes visí v madridském Museu del Prado. Je namalovaný na dřevě, rozměrné – přes tři metry na výšku, skoro čtyři metry na šířku, když jsou křídla rozložena.

Levé křídlo: Ráj. Bůh uvádí Evu k Adamovi v bujné zahradě plné exotických zvířat. Ale i zde jsou znepokojivé prvky: fontána s podivnými tvary, zvířata, která spolu bojují, stromy, jež nevypadají docela přirozeně.

Střední panel: Zahrada. Stovky nahých postav se koupou, jezdí na koních, drží obří jahody, borůvky a třešně, prolézají průhledné koule, koupají se ve fontánách. Atmosféra je euforie a zároveň nestability. Nic nevypadá pevně. Vše je přehnané, přeplněné, podivně radostné způsobem, který je znepokojivý.

Pravé křídlo: Peklo. Temná, noční krajina. Hříšníci jsou trestáni způsoby, které přesně odpovídají jejich hříchům. Marnotratníci jsou mučeni mincemi. Smilníci jsou lapeni v obří skořápce. Opilci jsou topeni v džbánech. Hudebníci – lidé, kteří milovali hudbu víc než Boha – jsou ukřižováni na svých nástrojích a hraje se na ně jako na varhany.

Přes středem pravého křídla stojí Stromočlověk: dutá, zlomená postava s vejčitým trupem, z níž vyrůstají větve a ptačí hlavy, na nichž sedí postavy ve zmateném opojení. Stromočlověk se otáčí a dívá přímo na diváka. Někteří badatelé tvrdí, že jde o autoportrét.

V roce 2015 způsobila rozruch americká studentka Amelia Hamilton, která na svém blogu upozornila na detail v pravé části triptychu: na hýždích jedné z mučených postav jsou vytetovány noty. Napsala je do houslového klíče a přehrála. Funguje to jako hudební skladba – krátký, zaoblený motiv v církevním modu.

Kdo ji složil? Kdy? Proč? Je záměrný vtip, skrytý vzkaz nebo náhodná dekorace? Nikdo neví.

Boschovi badatelé tento detail samozřejmě znali dlouho před rokem 2015, ale veřejná pozornost přišla teprve tehdy. Nahrávky „Boschovy hudby z hýždí“ se šířily internetem milionkrát. Existuje několik aranžmání pro různé nástroje.

Kolem Boschova díla se točí několik konkurenčních výkladů, z nichž žádný nebyl definitivně potvrzen ani vyvrácen.

Výklad první – ortodoxní zbožnost: Bosch byl pobožný katolík, člen náboženského bratrstva, a jeho obrazy jsou sofistikovaná mravní kázání. Bizarnost je záměrná – šokovat diváka z lhostejnosti, donutit ho přemýšlet o hříchu a trestu.

Výklad druhý – hereze: Bosch maloval pro sektu adamitů neboli Bratří a sester svobodného ducha, heretické hnutí věřící, že spojení s Bohem je možné i bez církve. Zahrada pozemských rozkoší by pak nebyla varováním, ale oslavou.

Výklad třetí – alchymie: Obrazy jsou zakódovanou alchymistickou symbolikou určenou zasvěceným. Vejce jako alchymistický symbol transmutace, stromy jako symboly látkových přeměn, barvy s přesnými symbolickými hodnotami.

Výklad čtvrtý – prostě umění: Bosch byl excentrický umělec s černým humorem a fantazií, který maloval pro bohaté zákazníky věci, které je bavily, a nehodlal jim vysvětlovat, co tím myslí.

Žádný z těchto výkladů sám o sobě nefunguje jako úplné vysvětlení. Boschovo dílo je natolik komplexní, že si z něj každý výzkumný rámec dokáže vybrat detaily, které ho potvrzují.

Bosch zemřel v roce 1516. Záhy po jeho smrti španělský humanista Felipe de Guevara napsal, že Boschovy fantastické výjevy mají svůj původ v bujné představivosti, ne v herezi ani v okultismu. Byl jeden z prvních, kdo se pokusil Bosche vysvětlit – a dodnes patří k nejrozumnějším komentátorům.

Sigmund Freud, který své teorie o nevědomí a potlačeném sexuálním pudu formuloval pět set let po Boschově smrti, by v Zahradě pozemských rozkoší pravděpodobně viděl přímou vizualizaci libida a superega. Surrealisté 20. století ho prohlásili za předchůdce. Salvador Dalí na Bosche odkazoval opakovaně.

V roce 2016 – pět set let po Boschově smrti – uspořádalo museo v 's-Hertogenbosch velkou retrospektivní výstavu. Přijelo přes 400 000 návštěvníků. Výzkumný projekt Bosch Research and Conservation Project strávil předtím léta rentgenováním a chemickou analýzou každého díla. Výsledky upřesnily dataci a techniky. Záhadu obsahu nevyřešily.

Boschovo dílo existuje mimo čas, ve kterém vzniklo. Člověk 15. století by v něm viděl mravní kázání. Člověk 21. století v něm vidí surrealismus, psychoanalýzu nebo internet memes. Možná to bylo záměrné.

Hieronymus Bosch nám o sobě nic neřekl. Ale obrazy nám říkají, že to věděl.

Zdroje: