Zjistil, že lékaři zabíjejí pacienty špinavýma rukama. Kolegové ho zavřeli do blázince.

Mladý maďarský lékař ve vídeňské nemocnici přišel na odpověď. Stačilo si mýt ruce. Kolegové ho za to zesměšňovali, vytlačili z Vídně a nakonec zavřeli do blázince. O dva týdny později zemřel na infekci – na tutéž nemoc, kterou celý život bojoval. Jmenoval se Ignác Semmelweis a světová medicína přijala jeho teorii dvacet let po jeho pohřbu.

Ignác Filip Semmelweis se narodil 1. července 1818 v Budíně, tehdy součásti Uherského království pod habsburskou správou, dnes části Budapešti. Vystudoval medicínu ve Vídni a jako specializaci zvolil porodnictví. V roce 1846 nastoupil jako asistent na první porodní oddělení vídeňské Všeobecné nemocnice.

První den ho praštil do očí jeden fakt, který nikdo nevysvětloval.

Nemocnice měla dvě porodní oddělení. Na prvním pracovali lékaři a medici. Na druhém porodní báby. Na prvním oddělení umíralo na horečku omladnic deset až osmnáct procent rodiček. Na druhém čtyři procenta. Ženy to věděly. Prosily, aby je přidělili na druhé oddělení. Někdy raději porodily na ulici před nemocnicí než na prvním oddělení – a ženy, které porodily na ulici, umíraly méně než ty, které šly na první oddělení.

Semmelweis nad tím nemohl spát. Co dělají lékaři jinak než porodní báby? Co způsobuje ten rozdíl?

V březnu 1847 zemřel Semmelweisův blízký kolega Jakob Kolletschka. Byl soudní lékař a jeden z jeho studentů ho při pitvě omylem píchl skalpelem do prstu. Kolletschka dostal infekci a zemřel. Semmelweis si přečetl pitevní protokol.

Příznaky byly totožné s horečkou omladnic.

Náraz byl fyzicky citelný. Lékaři a medici přicházeli každý den přímo z pitev – kde ohmatávali mrtvoly – k porodu. Bez mytí rukou. Bez dezinfekce nástrojů. V té době bylo takové jednání naprostou normou, nikdo se nad ním nepozastavoval. Ruce smrděly, ale smradu si nikdo nevšímal.

Semmelweis o bakteriích nic nevěděl – ta teorie přijde až o třicet let později. Mluvil o „rozložených organických látkách“, které se přenášejí z mrtvol na živé. Nevěděl proč to funguje. Věděl jen, co s tím udělat.

Od května 1847 nařídil všem lékařům a studentům na svém oddělení: před každým kontaktem s pacientkou si umýt ruce chlorovým vápnem. Ne vodou a mýdlem – to nestačilo. Chlor.

Výsledek přišel do dvou měsíců. Úmrtnost klesla ze sedmnácti procent na 1,2 procenta.

Epidemie horečky omladnic na prvním vídeňském porodním oddělení skončila.

Kdokoli by čekal, že taková data přinesou ovace, se mýlil.

Kolegové reagovali odmítnutím. A odmítnutí mělo logiku, i když byla krutá: přijmout Semmelweisovu teorii znamenalo přijmout, že lékaři – vzdělaní, respektovaní muži vědy – celá léta vlastníma rukama zabíjeli ženy, které přišly porodit. Žádný člověk tohle přijmout nechce. Zvláště ne, jde-li o jeho vlastní vinu.

Ve vědeckých článcích, které Semmelweisovu teorii vyvracely, se jako příčiny horečky omladnic uvádělo: odumírání krvinek, dietetické chyby, dlouhotrvající žízeň, citové vzrušení žen, atmosférické vlivy.

Jeden z kolegů, Gustav Michaelis, teorii přijal. Vědomí vlastní viny ho zdrtilo – spáchal sebevraždu.

Ostatní bojovali dál. V roce 1849 Semmelweisovi ve Vídni neprodloužili smlouvu. Hned poté – bez Semmelweisova dohledu nad hygienou – stoupla na oddělení úmrtnost zpět.

Čísla mluvila. Kolegové mlčeli.

Semmelweis se vrátil do Uher a nastoupil do porodnice v Pešti. Zopakoval totéž. Hygiena, chlor, minimální úmrtnost. V období let 1851 až 1855 zaznamenal na celém oddělení pouhých osm úmrtí.

V roce 1855 se stal profesorem porodnictví na pešťské univerzitě. Mezitím psal. V roce 1861 vydal obsáhlou monografii o horečce omladnic, kde shrnul vše co věděl a sesbíral. Byla to jeho největší vědecká práce.

Nikdo ji nečetl tak, jak si přál. Nebo spíš – kdo ji četl, nesouhlasil.

Semmelweis začal psát otevřené dopisy. Nejprve věcné. Pak ostřejší. Pak agresivní. Svým oponentům otevřeně psal, čím byli podle něj odpovědní: masovými vrahy. Zoufalý muž, který ví, že má pravdu, a který ví, kolik žen zbytečně zemřelo, zatímco on bojoval.

Jeho psychický stav se zhoršoval viditelně. Deprese, výbuchy hněvu, nesoustředěnost, epizody zmatenosti. Příbuzní se o něj báli.

V červenci 1865 byl Semmelweis nalákán pod záminkou prohlídky nového zdravotnického zařízení ve Vídni. Krátce po příjezdu mu bylo jasné – i přes zmatenost – že tam nešel na návštěvu, ale jako pacient.

Bránil se. Zřízenci byli silnější. Navlékli mu svěrací kazajku.

Při potyčce si poranil pravou ruku. Rána se zanítila.

O čtrnáct dní později, 13. srpna 1865, Ignác Filip Semmelweis zemřel. Bylo mu sedmačtyřicet let.

Pitevní protokol ukázal příznaky, které Semmelweis znal lépe než kdokoliv jiný na světě: sepse. Infekce. Horečka omladnic.

Muž, který celý život bojoval proti infekci přenášené špinavýma rukama, zemřel na infekci. Pravděpodobně získanou při potyčce s dozorci v blázinci, kam ho zavřeli kolegové, jejichž teoriím oponoval.

V roce 1879 Louis Pasteur prokázal existenci mikroorganismů jako původců infekcí. Teprve tehdy začalo lékařské světu dávat smysl, co Semmelweis před třiceti lety intuitivně odhalil a empiricky dokázal.

Lékařská komunita přijala jeho teorii dvacet let po jeho smrti.

Dnes je Ignác Semmelweis na každé lékařské fakultě světa. Má po sobě pojmenovanou univerzitu v Budapešti. Říkají mu „zachránce matek.“ Desetitisíce žen, které zemřely na horečku omladnic v evropských porodnicích v době, kdy lékaři odmítali přijmout, že mají mýt ruce – to je cena za to, jak věda někdy nepracuje.

Pokaždé, když si lékař před operací dezinfikuje ruce, platí dluh vůči člověku, jehož jméno možná nezná.

Zdroje: