Článek
Mamka o něm nemluvila. Když jsem se ptala, jen mávla rukou: „Nech to být, holčičko, stejně by tě jen zklamal.“
Vyrůstala jsem bez něj, ale ne bez lásky. Mamka dělala všechno. Pracovala dvě práce, večer se se mnou učila, ráno mě budila s kakaem a úsměvem, i když měla kruhy pod očima.
Nikdy si na nic nestěžovala. Jen občas seděla v kuchyni, když jsem šla spát, a zírala do hrnku s čajem, který už dávno vystydl.
Nikdy jsem si moc nepřipouštěla, že mi táta chybí.
Protože ona to zvládla za dva.
Na školních besídkách seděla vždy v první řadě. V pubertě snášela moje výbuchy i tiché dny. A když jsem se poprvé zamilovala a pak mi zlomili srdce, byla to ona, kdo mi podal kapesník a řekl: „Ještě poznáš, kdo za to stojí.“
A tak jsem si vystačila s její verzí. Že otec byl slaboch, který utekl.
Mamka zemřela náhle, na selhání srdce.
Bylo mi 28 let. Žila jsem už ve svém bytě, plánovala svatbu. Ztratila jsem ji dřív, než jsem jí stačila poděkovat za všechno.
Vyklízení jejího bytu bylo to nejtěžší, co mě potkalo. Každá věc voněla po ní. Každý šálek, každá knížka, dokonce i deka na gauči.
A pak jsem v jedné ze zásuvek objevila krabici.
Starou, svázanou provázkem. Uvnitř – dopis za dopisem. Psáno rukou, mužským písmem. Všechny nadepsané: „Pro Kláru“.
Moje jméno.
Začala jsem číst.
První byl z doby, kdy mi byly tři roky.
Pak další – ze školky, ze základky, z puberty.
Desítky dopisů. Táta mi psal celý život, ale žádný mi nikdy nepřišel.
A pak jsem si všimla něčeho jiného – obálky nebyly otevřené. Ale u některých ano. Některé byly dokonce potrhané, s ohnutými rohy. A některé měly přilepený lístek s poznámkou:
„Ne – není ten správný čas.“
Mamka mi všechny dopisy schovávala.
Táta v nich psal, jak mě miluje. Jak lituje, že odešel. Jak se snažil získat kontakt, ale mamka mu ho nedovolila. Popisoval, jak stojí před školou a dívá se, jestli mě zahlédne, jen aby mě viděl alespoň na chvíli.
Popisoval, co dělá, jaký život vede. Nikdy se nevzdal naděje, že jednou přijdu.
Každý dopis byl tichým svědectvím někoho, koho jsem celý život měla za zbabělce.
A přitom… možná to nebyla pravda.
Seděla jsem v jejím bytě, obklopená papíry, se slzami v očích.
Měla jsem v sobě zmatek, vztek, smutek. Nevěděla jsem, co z toho je pravda. Proč mi to mamka neřekla? Chtěla mě chránit? Nebo se bála, že přijdu o iluzi? O ni?
Ale i přesto, že jsem ji milovala celým srdcem, něco ve mně puklo.
Vzala mi šanci poznat vlastní kořeny.
Našla jsem ho. O dva týdny později.
Bydlel jen dvě hodiny jízdy od nás. Otevřel mi muž s hlubokýma očima, které byly až děsivě podobné mým. Chvíli mlčel. Pak se mu roztřásla brada a řekl:
„Ty jsi Klára. Věděl jsem, že jednou přijdeš.“
Objali jsme se. A já věděla, že i když je pozdě, není konec.
Dnes už je součástí mého života. Není dokonalý. Ani mamka nebyla. Ale pravda, byť bolestivá, je vždycky lepší než sladká lež.
A mamku? Miluju dál. Ale už ji neidealizuju. Byla člověk. A jako každý z nás – někdy dělala rozhodnutí ze strachu, ne z nenávisti.
A dopisy?
Mám je schované. Jsou to střípky lásky, které ke mně cestovaly celý život – a přesto mě našly až po smrti ženy, která mě vychovala.
