Článek
Všichni kluci z vesnice tam chodili stavět bunkry, hrát si na indiány, sbírat borůvky. Jen já jsem musel zůstat doma nebo se kočírovat po zahradě. „Do toho lesa nesmíš. A je to poslední, co ti k tomu řeknu,“ opakovala mamka pokaždé, když jsem začal protestovat. V jejích očích byl tehdy něco, čemu jsem jako devítiletý kluk nerozuměl. Strach. Ale ne strach o mě. Strach z něčeho jiného.
Bylo mi šestnáct, když zemřela. Rakovina. Rychlá, nelítostná. Před smrtí mě zavolala k posteli.
„Martine, teď už ti to můžu říct. V tom lese… tam se stala hrozná věc. Tvůj táta…“ Zakašlala, z koutku úst jí vytekla tenká stružka krve. „Nenašli ho celého. Jen ruce. Obě. Položené vedle sebe na pařezu, jako by je tam někdo… uspořádal.“
Celé mi ztuhlo tělo. Tátu jsem neznal, mamka vždycky tvrdila, že nás opustil, když mi byly tři roky.
„Byla jsem tam s ním ten den,“ pokračovala, hlas se jí třásl. „Šli jsme na houby. Byl podzim, krásný slunečný den. Najednou se zastavil uprostřed cesty. Řekl mi, že slyší zpěv. Žádný zpěv jsem já neslyšela, Martine. Vůbec nic. Ale on se otočil a šel pryč mezi stromy. Běžela jsem za ním, křičela na něj, ale bylo to, jako by mě vůbec nevnímal. Prostě kráčel dál, stále hlouběji. A pak…“
Zavřela oči. Chtěl jsem jí říct, ať přestane, že to nemusí, ale slova mi uvízla v krku.
„Pak jsem ztratila rovnováhu, zakopla o kořen, uhodila se do hlavy. Když jsem se probouzela, bylo šero. Ležela jsem sama na lesní cestě. Vrátila jsem se pro pomoc. Našli ho druhý den ráno. Ty ruce na pařezu. Nic víc. Žádná krev, žádné stopy boje. Jako by ho někdo… pečlivě rozebral.“
Zemřela ještě tu noc.
První týdny po pohřbu jsem o lese vůbec nepřemýšlel. Byl jsem v šoku, vyřizoval formalit, snažil se jen fungovat. Ale pak, jednou večer, když jsem seděl sám v prázdném domě, jsem uslyšel hudbu. Slabou, vzdálenou. Melodii, která měla do sebe něco prastarého, něco, co rezonovalo kdesi hluboko v kostech.
Šel jsem k oknu. Les za domem stál v měsíčním světle. A já věděl, odkud ta hudba přichází.
Každou noc se vracela. Vždycky kolem půlnoci. Nikdy jsem neviděl v lese světla, nikdy tam nebyli lidé. Jen ta melodie, stále dokola, stejný motiv. Začal jsem špatně spát. Ve dne jsem byl vyčerpaný, nemohl jsem se soustředit ve škole.
Paní Nováková z vedlejšího domu si mě po týdnu zastavila na ulici. „Martine, vypadáš hrozně. Nemůžeš spát?“
Pokrčil jsem rameny.
„To je ten les, viď?“ Pohlédla směrem k tmavé hradbě stromů. „Dřív tady stával kostel. Ve středověku. Ale kněz prý zešílel, zavraždil celou kongregaci během mše. Sedmadvacet lidí. Kostel spálili i s ním uvnitř. Říká se, že od té doby to místo volá. Hledá nové duše.“
Myslel jsem, že je to jen další venkovská pověra. Ale té noci byla hudba silnější než kdy jindy. A já jsem konečně pochopil. Pochopil jsem, proč mamka nedokázala ten les nikdy projít. Proč tam táta neslyšel zpěv jako něco krásného, ale jako něco, čemu nemohl odolat.
Ten les nehledá jen náhodné oběti. Volá po rodinách. Po pokrevních liniích.
Teď mi je třicet. Stále bydlím v tom domě. Každou noc slyším tu melodii. Nikdy jsem do lesa nevstoupil. Ale vím, že jednou budu muset.
Protože to volání je každým dnem silnější.
A já už nemám nikoho, kdo by mě zastavil.
