Článek
Ne to srdcervoucí, hysterické, filmové – ale tiché ticho.
To, co vám v noci zabzučí do ucha a neodejde.
Nespala jsem. Nepřemýšlela. Jen jsem chodila po jejím bytě jako po muzeu.
Každá věc voněla ní. Každý hrníček, každá deka, každá stará propiska v hrnku.
A pak jsem našla krabici.
Byla v ložnici, v její skříni, dole pod zimními bundami.
Papírová, obyčejná, na víku nápis „P“ propiskou.
Uvnitř – její rukopis.
Deníky. Dopisy. Záznamy.
Roky života.
Možná všechno, co mi nikdy neřekla.
Sedla jsem si s tím na zem. Poprvé od její smrti jsem se rozplakala.
Nevím proč.
Možná protože jsem cítila, že to, co otevřu, už nikdy nepůjde zavřít.
První zápis byl z roku 1987.
Rok před mým narozením.
„Jsem těhotná. Nikomu to zatím neřeknu. Bojím se. Strašně se bojím. On nechce. Ale já chci.“
Zastavila jsem se.
On nechce? Kdo „on“? Táta?
Táta přece… táta byl vždycky zklamaný, ne šťastný. Vlastně byl často pryč.
Odjel do Německa, když mi bylo pět. Volal málo, dárky posílal cizími lidmi.
Mamka o něm nemluvila.
Četla jsem dál.
Deník pokračoval měsíc po měsíci.
Těhotenství. Strach. Samota.
Několikrát zapsala:
„Kdybych ji neměla ráda tak moc už teď, možná bych to vzdala. Ale cítím, že ji znám. Cítím, že je moje.“
Tím „ji“ myslela mě.
To jsem najednou nebyla já.
To byla „ona“.
Holčička z deníku.
Roky ubíhaly.
Zápisy přibývaly.
Poprvé školka – „plakala celou cestu, ale večer mi řekla, že si našla kamarádku“.
Poprvé nemoc – „nesnesu pohled na to, jak jí berou krev, ale dělám, že jsem silná“.
Poprvé láska – „máma, co nesmí nic říct, protože už by nebyla kamarádka“.
Uvědomila jsem si něco zvláštního:
Mamka celý život viděla všechno.
Věděla, kdy jsem lhala.
Věděla, kdy jsem byla zklamaná.
A neříkala nic.
Jen si to psala.
Dovolovala mi být sama sebou.
A přitom mě držela v každé větě, kterou nikdy nevyslovila nahlas.
A pak přišel zápis z roku, kdy mi bylo dvanáct.
„Řekla mi, že mě nenávidí.
Zavřela se v pokoji a brečela.
Seděla jsem za dveřmi. Ne proto, že bych chtěla slyšet, co dělá –
ale protože kdyby volala o pomoc, byla bych tam hned.
Ale nezavolala.
A já ji nechala, protože potřebovala prostor.
Takhle se má milovat.
Bez ega. Bez podmínek.“
Rozplakala jsem se znovu.
Byla jsem puberťačka. Krutá. Divočejší než ostatní.
A myslela jsem si, že máma jen nechápe.
Ale ona chápala úplně všechno.
V úplně posledním sešitě, ten měl zelené desky a byl datovaný poslední rok jejího života, byl jen jediný zápis.
„Nebojím se smrti.
Bojím se, že Pavla nikdy nepochopí, kolik lásky v sobě měla, když o sobě pochybovala.
Ale možná to pochopí, až bude sama máma.
A nebo – až si přečte tyhle řádky.“
Zavřela jsem deník.
A svět byl najednou jiný.
Stejný byt. Stejné věci. Stejné vzpomínky.
Ale už to nebyly vzpomínky dítěte, které něčemu nerozumí.
Byly to vzpomínky ženy, která konečně vidí.
Mamka mi celý život říkala, že mě miluje.
Ale až když odešla, jsem pochopila jak.
A možná, že to, co mi nikdy neřekla,
byla ta největší láska ze všech.
