Článek
Bylo pondělí ráno, venku pršelo a manžel si balil kufr. „Jedu do Brna, máme tam prezentaci pro klienta. V pátek jsem zpátky,“ řekl mi při snídani a políbil mě na čelo. Měla jsem zrovna dovolenou, takže jsem ho vyprovodila až ke dveřím. Ještě se otočil, usmál se a řekl: „Miláčku, ozvu se večer.“ Neozval se.
Nejdřív jsem si říkala, že má hodně práce. Večer se neozval, ale poslal zprávu – jen tři slova: Zítra zavolám, pusinko. Ani to mi nepřišlo zvláštní. Po třinácti letech vztahu jsem znala jeho pracovní rytmus. Nebyl to typ, co by mi každou chvíli volal. Ale něco na tom bylo zvláštní. Zpráva nebyla styl jeho psaní. Nepoužíval oslovení jako „pusinko“. Spíš by napsal „Zítra písnu, lásko“. Nevěnovala jsem tomu ale moc pozornosti.
Druhý den opět nic. Nezvedal telefon, zprávy zůstávaly bez přečtení. Ve středu jsem začala být nervózní. Ve čtvrtek jsem obvolala firmu, kde pracoval. A tam přišel první šok – žádná služební cesta do Brna nebyla naplánovaná. Jeho kolegové nevěděli, kde je. Prý si vzal náhle dovolenou a od té doby ho neviděli.
Pátek přišel, ale on ne. Kufr zůstal někde nevybalený. Můj život se obrátil naruby.
Nahlásila jsem jeho zmizení. Policie mě vyslechla, zabavila jeho věci, zkontrolovali bankovní účty. Zjistili, že vybral všechny naše společné úspory tři dny před „služební cestou“. Celkem přes 380 tisíc korun. A pak zmizel. Bez stopy.
Zůstala jsem sama. Nejen emocionálně, ale i finančně. Splácela jsem hypotéku, platila energie, a přitom se každé ráno budila s otázkou, co se stalo. Proč odešel? Bylo mu se mnou zle? Měl jinou? Nebo ho někdo vydíral?
Po měsíci se ozvala jeho sestra. Poslala mi pohled z Thajska. „Ahoj ségra, je to tu ráj. Neříkej to prosím doma, ozvu se později.“ Podepsaný byl „K.“ V jeho rukopisu. Tím to pro mě skončilo.
Začalo mi docházet, že to byl plán. Odešel vědomě. Neztratil se, neutekl v panice. Nehodlal se vracet.
Prošla jsem si fázemi – vztekem, bolestí, výčitkami. A pak přišlo ticho. Ticho, které nejdřív dusí, ale pak uklidňuje. Najednou bylo v bytě víc místa. V lednici nebylo maso, které jsem nejedla. V televizi nebyl hokej, který mě nezajímal. A v posteli bylo víc prostoru pro mě samotnou.
Začala jsem znovu. Pomalu. Krok po kroku. Našla jsem si druhou práci, přestěhovala se do menšího bytu. A hlavně – začala jsem znovu věřit lidem. Ne najednou, ale po malých střípcích. Po roce jsem šla na rande. Po dvou letech jsem se zasmála nahlas.
A dnes? Nezáleží mi, kde je. Jestli někde žije nový život, ať mu slouží. Já ten svůj totiž začala žít taky. A upřímně – poprvé opravdu naplno.
