Článek
„Už je tma,“ namítla jsem poprvé. „Počkej do zítřka.“
Ale on jen zavrtěl hlavou, jako by mě ani neslyšel, a vyšel zadními dvermi. Slyšela jsem ho na zahradě - zvuk rýče v hlíně, občasné zamumlání, kroky mezi záhony. Vrátil se až kolem druhé v noci, celý od hlíny, s prázdným pohledem.
„Co jsi tam dělal tak dlouho?“ zeptala jsem se.
„Sazenice,“ odpověděl suše. „Potřebují péči.“
Den co den to samé. Večer vyšel ven a vrátil se až nad ránem. Přestal se mnou mluvit o práci, o plánech, o čemkoli. Když jsem se ho ptala, jen mávl rukou. „Teď ne, Lenko. Musím myslet na zahradu.“
Zahrada vypadala… divně. Než to začalo, pěstoval jsme tam normální věci - rajčata, okurky, nějaké květiny. Teď tam byly jen podivné rostliny, které jsem nikdy předtím neviděla. Měly masité listy, tmavozelené až černé, a některé z nich se zdály být lepkavé. Vzduch kolem nich byl těžký, nasládlý, až nevolný.
„Co to je?“ zeptala jsem se jednou, když jsem ho sledovala skrz okno kuchyně.
Ani se neohlédl. Jen klečel u jednoho záhonu a něcoашептával. Nevěděla jsem co, slova byla nesrozumitelná, v jazyce, který jsem neznala.
Začala jsem mít strach. Přestala jsem chodit na zahradu úplně. Ale jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem ho potřebovala. Měla jsem noční můru - sen o něm, jak stojí mezi těmi rostlinami a oni ho pozvolna pohlcují, obalují kořeny jako chapadly.
Vstala jsem a vyšla jsem ho hledat.
Byl tam. Stál uprostřed záhonů v měsíčním světle, úplně nehybný. Kolem něj ty rostliny - a já přísahám, že se pohybovaly. Nebylo to jen větrem. Natáhly se k němu, dotkly se ho, jako by ho hladily. A on… on se usmíval. Takovým šťastným, nepřítomným úsměvem, jaký jsem u něj už měsíce neviděla.
„Petře?“ zavolala jsem potichu.
Otočil se ke mně. V očích měl něco divokého, vytržného. „Slyšíš je, Lenko? Konečně mi odpovídají. Po celé ty roky jsem čekal.“
„Co?“
„Když jsem byl malý, našel jsem ve sklepě dědy knihu. Starou, svázanou v kůži. Byla tam kapitola o rostlinách, které rostou jen v místech, kde se coś stalo. Kde země pamatuje bolest. A náš dům, Lenko… dům stojí na starém hřbitově. Námořníkům z epidemie cholery v devatenáctém století. Jsou tady pod námi. Stovky jich.“
Couvla jsem o krok. „Petře, to nemá smysl. Potřebuješ pomoct.“
„Ne!“ vykřikl, až jsem sebou trhla. „Oni mi říkají věci. Tajemství, co leží pod zemí. Jména, příběhy, životy. Cítím je všechny. A oni chtějí růst, Lenko. Chtějí vyrůst skrz mě.“
Tehdy jsem to spatřila. Tam, kde stál, na zemi pod jeho nohama - kořeny. Tenké, bílé kořínky, které vyrůstaly přímo z bosých chodidel a zarývaly se do hlíny. Jak dlouho tam tak stál? Hodiny?
„Petře,“ zašeptala jsem, hlas se mi lámal. „Pojď dovnitř. Prosím.“
„Nemůžu,“ řekl prostě. „Už jsem součástí tohoto místa. Oni mě potřebují. A já je potřebuji. Konečně někam patřím.“
Začal jsem křičet. Běžela jsem k němu, chtěla jsem ho odtrhnout, ale ty rostliny - omotaly se mi kolem kotníků, sevřely je pevně. Cítila jsem, jak se mi zařezávají do kůže, teplé a vlhké. Petr na mě jen koukal, stále s tím strašným úsměvem.
„Můžeš být taky součástí,“ řekl tiše. „Stačí jen zůstat. Poslouchat. Nechat je dovnitř.“
Vyrvala jsem se. Nevím jak, ale podařilo se mi. Utíkala jsem zpátky do domu, zabouchla dveře, zamkla je. Volala jsem policii, sanitku, kohokoliv.
Když přijeli, našli ho. Stál stále na stejném místě, nehybný jako socha, kořeny pevně spojené se zemí. Trvalo jim hodiny, než ho dostali pryč. Museli prostříhat rostliny zahradními nůžkami, každý kořen zvlášť. Křičel celou tu dobu. Ne bolestí - truchlením. Jako by mu brali jediné, na čem mu kdy záleželo.
Teď je v léčebně. Lékaři říkají, že má psychózu, halucinace, že to bylo přepracování. Předepisují mu léky. Ale já vím líp.
Prodali jsme dům. Odstěhovali jsme se přes celou republiku. Někdy v noci se probudím a vidím ho, jak sedí u okna a dívá se ven do tmy. Slyším ho šeptat ta divná slova. A bojím se, že jednoho dne najdu na našem novém trávníku ty první tmavé, masité listy.
Protože on pořád poslouchá.
A oni pořád volají.
