Článek
Jako většina dětí v tom věku kreslila hlavně čmáranice, slunce s obličejem, domy se čtvercovými okny. Nic neobvyklého. Ale když jí bylo pět a půl, něco se změnilo.
Začala kreslit pořád stejnou věc. Stejnou postavu. Vysokou ženu s dlouhými tmavými vlasy, v modrých šatech. Vždycky stejné. Vždycky se stejným smutným výrazem.
Začíná to být divné
Zpočátku jsem si toho moc nevšímala. Děti mají své fáze. Emma měla období, kdy kreslila jen kočky. Pak jen jednorožce. Teď zřejmě měla ráda tuhle postavu. Možná to byla princezna z nějaké pohádky, kterou viděla v televizi.
„Kdo to je, zlatíčko?“ zeptala jsem se ji jednou večer, když jsme spolu seděly u kuchyňského stolu a ona kreslila už asi desátý obrázek té ženy.
„To je paní od okna,“ odpověděla, aniž by zvedla oči od papíru.
„Paní od okna? Jaká paní?“
„Ta, co se na mě dívá z okna naproti.“
Zmrazilo mě to. Bydleli jsme ve čtvrtém patře paneláku. Naproti přes ulici byl další panelák, ale okna našeho bytu byla orientovaná tak, že přímo proti nim nebyla žádná jiná okna, jen prázdná zeď s reklamou.
„Emmy, naproti našim oknům není žádná paní,“ řekla jsem opatrně.
Podívala se na mě s tím zvláštním pohledem, který mají děti, když si myslí, že dospělí jsou hloupí. „Ale je. Stojí tam každý večer a dívá se sem. Je smutná.“
Srdce mi začalo bít rychleji. „A jak víš, že je smutná?“
„Protože pláče,“ řekla prostě Emma a pokračovala v kreslení.
Roste to do absurdna
Od toho dne jsem začala věnovat těm obrázkům víc pozornosti. Emma kreslila tu ženu pořád. Ráno před školkou. Odpoledne po škole. Večer před spaním. Stovky obrázků. Všechny stejné. Vysoká žena, dlouhé tmavé vlasy, modré šaty, smutný obličej.
Začala jsem být nervózní. Mluvila jsem o tom s manželem Petrem. „Myslím, že bychom měli zajít k psychologovi,“ řekla jsem. „Tohle není normální.“
„Nech ji být,“ odmítl to Petr. „Je to kreativní dítě. Má představivost. Nepřeháněj to.“
Ale já jsem přehánět nemohla. Emma začínala být tím posedlá. Ve školce kreslila jen tu ženu. Doma kreslila jen tu ženu. Jednou jsem ji přistihla, jak v noci sedí na parapetu a dívá se z okna ven.
„Co děláš, miláčku?“ zeptala jsem se jemně.
„Čekám na ni,“ zašeptala. „Ještě nepřišla.“
„Emmy, není tam nikdo. Nikdo se na tebe nedívá z okna.“
Otočila se ke mně s pohledem plným zklamání. „Ty ji nevidíš, protože se nedíváš správně. Ale ona tam je. Říká, že jí pomůžu.“
„Pomůžeš? Jak jí pomůžeš?“
„Až to budu vědět, řekne mi to.“
To byla poslední kapka. Druhý den jsem domluvila schůzku s dětskou psycholožkou.
Schůzka ve školce
Ještě před tím, než jsme se dostali k psychologovi, přišel telefonát ze školky. Ředitelka paní Součková mě poprosila, jestli bych mohla přijít na schůzku. Zněla vážně.
Když jsem dorazila, ve třídě čekala nejen ona, ale i Emmina učitelka paní Kolářová. Na stole byla rozložená celá hromada Emminých kreseb. Všechny stejné. Ta žena, pořád dokola.
„Paní Nováková,“ začala ředitelka, „chtěly jsme s vámi mluvit o Emmě. Je výjimečně chytré dítě, to víte. Ale poslední dobou nás trochu znepokojuje.“
„Ty kresby,“ pokračovala paní Kolářová. „Kreslí jen tuhle postavu. Neustále. A dnes… dnes nám řekla něco, co nás dost vyděsilo.“
Polkla jsem. „Co říkala?“
Učitelka se na mě podívala a já viděla, že je opravdu otřesená. „Říkala, že ta paní potřebuje pomoc. Že byla zavřená v bytě naproti a nikdo ji nemohl najít. Že zemřela sama a nikdo nevěděl, že tam je. A že se teď dívá z okna, protože chce, aby někdo věděl její příběh.“
Vstala jsem. Místnost se začala otáčet. „To… to je nesmysl. Naproti našim oknům není žádný byt. Je tam jen prázdná zeď.“
„To jsme si myslely taky,“ řekla ředitelka tiše. „Ale paní Kolářová bydlí ve vaší čtvrti. A pamatuje si něco.“
Odkrytí pravdy
Učitelka si sedla a založila si ruce. „Před sedmi lety,“ začala, „v tom domě naproti vašemu… byl požár. Nebyl velký, ale část budovy byla poškozená. Jeden byt vyhořel úplně. Byt ve čtvrtém patře.“
„A?“ zeptala jsem se, i když jsem měla pocit, že vím, co řekne.
„V tom bytě našli tělo. Ženu. Starší paní, která tam žila sama. Zemřela asi týden předtím, než začal ten požár. Přirozená smrt, říkalo se. Nikdo ji nepostrádal, protože neměla nikoho. Žádnou rodinu, žádné přátele. Byla to samotářka.“
Paní Kolářová vytáhla telefon a ukázala mi starou fotografii z novinového článku o požáru. Byla rozmazaná, ale dalo se na ní rozpoznat tvář ženy, kterou zachytili sousedé - jak vypadala za života.
Vysoká žena. Dlouhé tmavé vlasy. A na fotografii měla modré šaty.
Přesně ta žena, kterou kreslila Emma. Stovky krát.
„Ten byt nikdy neopravili,“ pokračovala učitelka. „Okna zabedněli. Je to jen prázdná černá díra ve zdi. Ale je přesně naproti vašemu bytu. Ve stejném patře.“
Nemohla jsem mluvit. Jen jsem zírala na tu fotografii.
„Vaše dcera nikdy nemohla vidět tuhle fotku,“ řekla ředitelka. „Článek byl v novinách před sedmi lety. Emma se ještě nenarodila. A přesto… kreslí přesně tu samou ženu. Se všemi detaily.“
Co jsem udělala
Přišla jsem domů a zeptala se Emmy přímo. Ukázala jsem jí fotografii.
„To je ona,“ řekla okamžitě. „To je paní od okna. Říká, že jí je tam smutno. Že všichni zapomněli, že tam byla. Že nikdo neví, že měla kočku, která se jmenovala Míca. Že nikdo neví, že chtěla být učitelkou, ale nemohla, protože byla nemocná. Že nikdo neví její příběh.“
Slzy mi tekly po tvářích. „A co chce, abychom udělali?“
„Řekla, že chce, abychom si na ni vzpomněli. Aby někdo věděl, že tu byla. Že žila. Že měla sen a jméno.“
Zjistila jsem, že se jmenovala Helena Svobodová. Bylo jí 54 let, když zemřela. Skutečně chtěla být učitelkou, ale kvůli chronickému onemocnění nemohla. Žila sama se svou kočkou. Neměla nikoho.
S Emmou jsme udělaly malý památník. Položily jsme květiny ke vchodu toho domu. Emma nakreslila jeden poslední obrázek - Helenu se smějící. Ne smutnou. A napsaly jsme pod něj: „Helena Svobodová. Učitelka v srdci. Někdo si vzpomíná.“
