Článek
Moc nemluvil, ale když už něco řekl, stálo to za to. Byl to člověk pevného režimu: každé ráno noviny, černá káva, stejná lavice v parku, tichý večer s knížkou. Nikdy si nestěžoval. Nikdy nezvýšil hlas. A nikdy moc nemluvil o minulosti.
Když zemřel, bylo mu devadesát. Všichni jsme se shodli, že měl „naplněný život“. Říkala to maminka, strejdové, i farář na pohřbu. Jenže když jsme začali vyklízet jeho byt, začaly se objevovat věci, které se do toho jeho klidného obrazu prostě nehodily.
Nejdřív jsme našli druhé hodinky. Luxusní, zlaté. Nikdo o nich nevěděl. Pak přišel na řadu šuplík plný dopisů, pečlivě svázaných stužkou. A pod nimi – fotografie.
Na první fotce byl dědeček. Mladší, usměvavý, s ženou, kterou jsme nikdy neviděli. Objímali se. Na další fotce byl malý kluk, kterému bylo tehdy tak pět let. A na zadní straně stálo:
„Naše první moře – Tonda, 1973“
Tonda.
Tenhle chlapec nebyl nikdo z nás. Ani z rodiny, ani z přátel. Ale dědeček s ním měl očividně blízký vztah. A čím víc jsme listovali, tím jasnější bylo, že tahle „druhá rodina“ nebyla jen nějaký letmý románek. Byli spolu roky. Výlet na hory, Vánoce, narozeniny. Až do roku 1982. Pak nic.
Maminka byla v šoku. „Vždyť táta nikdy nikam nejezdil,“ opakovala pořád dokola. Ale my jsme tu měli důkazy. Vlastnoručně psané dopisy. Účtenky z hotelů. Jízdenky. A dokonce letenku na jméno „Antonín Holan starší“.
Dědeček měl druhý život. Měl dítě, kterému byl otcem stejně jako mojí mamince. Jen o tom nikdo z nás nevěděl. A nebo věděl, ale mlčel.
Rozhodli jsme se Tondu najít. Ne z nějaké senzacechtivosti, ale protože jsme cítili, že to tak má být. Nakonec nám pomohla jedna stará adresa z dopisu. Poslali jsme dopis – opatrně, citlivě – a o dva týdny později nám přišla odpověď.
Tonda existoval. Byl to inženýr, žil v Brně, měl dvě dospělé dcery a… ano, dědečka znal. Říkal mu „pan Antonín“ a až do puberty si myslel, že je to jen nějaký rodinný přítel jeho matky. Pravdu se dozvěděl, když mu bylo šestnáct. Pak ho dědeček ještě pár let navštěvoval, než všechno utichlo. Neřekl proč.
Setkali jsme se.
Bylo to zvláštní. Dívali jsme se na muže, který měl dědečkovy oči. Ale vyrůstal s úplně jiným obrazem téhož člověka. Neznal jeho oblíbenou polévku, jeho humor, jeho lásku ke křížovkám. Ale věděl, jak dědeček zněl, když mu četl pohádky. A jak ho poprvé učil jezdit na kole.
Měli jsme každý svou polovinu příběhu. A teprve spolu jsme ho mohli poskládat.
