Článek
Starý, věrný labrador, který prožil celý náš společný život. Po pohřbu byl tichý. Jako by truchlil po svém.
Ale asi týden poté se začalo dít něco zvláštního.
Každou noc, ve stejný čas, vstal, postavil se ke dveřím a tiše kňučel. Když jsem ho ignorovala, začal mě tahat za rukáv. V očích měl prosbu, kterou jsem nedokázala odmítnout.
První noc jsem ho pustila ven. Myslela jsem, že chce jen na chvíli ven na vzduch. Ale on nezamířil na zahradu. Utíkal ke staré brance, která vedla do lesa za domem. Stála jsem na prahu a volala ho zpět. Nevrátil se. Až po deseti minutách, s očima, které se dívaly jinam než obvykle.
Další noc to udělal znovu. A pak znovu.
Po čtvrté noci jsem si vzala baterku, bundu a rozhodla se, že ho následuju.
Vedl mě lesem, přes starou pěšinu, kterou jsme dřív chodili s manželem na houby. Bylo to poprvé, co jsem se sem vrátila sama. Srdce mi bilo až v krku, ale Argo šel jistě. Nezastavoval. Neotáčel se.
Po asi patnácti minutách se zastavil.
Stáli jsme na malé mýtině. A tam, pod starým stromem, začal hrabat. Intenzivně, jako by něco hledal.
Pomohla jsem mu, rukama jsem odhrnovala vlhkou zem, listí. A pak jsem to uviděla.
Malá kovová krabička. Zarostlá mechem, zašpiněná časem. Opatrně jsem ji otevřela.
Uvnitř byl doplněk k závěti. Psáno rukou mého muže. Datováno tři týdny před jeho smrtí. A vedle toho – flash disk a fotka. Fotka mě a něj, jak sedíme u ohně. Na zadní straně bylo napsáno:
„Tohle je pro tebe, až budeš připravená.“
Doma jsem rozbalila obsah. Na disku byly videovzkazy. On, unavený, ale klidný. Mluvil o věcech, které mi nikdy nestihl říct. O tom, jak věděl, že se blíží konec. A jak si přál, abych jednou znovu našla klid – a víru, že život má smysl i bez něj.
„A jestli tohle sleduješ, pak tě tam dovedl Argo. Věděl jsem, že to zvládne.“
Seděla jsem a plakala. Pes ležel u mých nohou, klidný, tichý. Jako by splnil svůj úkol.
Od té noci už mě nikdy netahal ven.
A mně došlo, že věrnost má někdy tvar tlapky. A ticho psa může nést slova, která nedokáže vyslovit ani člověk
