Článek
Spíš pragmatická, nohama na zemi, učitelka matematiky, která měla ráda pořádek a předvídatelnost. Když mi ale zemřel manžel, svět se mi zhroutil. Zůstala jsem sama – jen já a náš pes Max, kříženec labradora a ovčáka, kterého jsme si vzali z útulku před čtyřmi lety.
Byl mou jedinou oporou. Chodil za mnou jako stín. A v těch týdnech, kdy jsem nemluvila s nikým jiným než se sebou, mi pomáhal přežít. Pravidelná procházka v 18:00 byla to jediné, co mě drželo při životě.
A právě tehdy si začal všímat jednoho konkrétního místa.
Začalo to nenápadně. Jednoho večera se Max místo na obvyklý okruh vydal jinou cestou. Zatáhl mě za vodítko a začal směřovat k části ulice, kam jsme normálně nechodili. Nejprve jsem si říkala, že ho zaujal nějaký pach nebo zvuk, ale další večer to udělal znovu. A další. Vždy odbočil k jednomu konkrétnímu domu.
Byl to dům na konci slepé ulice. Menší, přízemní, trochu zarostlá zahrada, závěsy zatažené. Nepůsobilo to opuštěně, ale rozhodně ne jako živé místo. Max se postavil před branku a znehybněl. Jen tiše stál a díval se.
„Pojď, Maxíku,“ zkoušela jsem ho odtáhnout. Nehnul se. Po chvíli jsem ho musela doslova přemlouvat, aby pokračoval.
Když se to stalo už pošesté, rozhodla jsem se zjistit víc.
Zeptala jsem se sousedky, staré paní Kubíčkové, která měla přehled o celé ulici. Když jsem zmínila adresu domu, její výraz ztvrdl.
„Tam… tam žije paní Radová. Moc lidí s ní nemluví. Zavřená doma, po smrti syna už roky skoro nevychází. Prý se zhroutila.“
Přikývla jsem. Cítila jsem zvláštní bodnutí – ztráta syna. Něco, co jsem si nedovedla představit, ale co mi přece jen cosi připomnělo. Moji vlastní ztrátu.
Další večer jsem se před domem zastavila. Max opět nehnutě seděl. A tehdy jsem si všimla – v okně stála silueta. Ženská postava, zpoza záclony. Pozorovala nás.
To trvalo několik dní. Mlčky jsme stáli před domem, Max u branky, já kousek za ním. Vždy se objevila silueta. A pak zmizela.
Až jednoho dne se stalo něco jiného. Dveře domu se pootevřely. Ven vyšla žena, postarší, bledá, s unavenýma očima. Max ztuhl, pak si sedl.
A ona řekla:
„On… on byl úplně stejný.“
Přistoupila blíž a pohladila Maxe po hlavě. Rozplakala se.
Stála jsem tam, beze slov. V očích slzy. Ona pak pokračovala, tiše, skoro šeptem.
„Můj syn měl takového psa. Než zemřel… každý večer ho chodil venčit touhle cestou. Možná si mě ten váš pes pamatuje… možná ví, že tady někdo čeká.“
Od té doby jsme se tam zastavovali každý večer. Paní Radová vycházela z domu. Seděla s námi na lavičce. Mlčely jsme, nebo si vyprávěly. Max vždy ležel mezi námi, jako pojítko mezi dvěma světy – tím, co skončil, a tím, který znovu začal.
Dnes je paní Radová mou přítelkyní. Vaříme si čaj, občas spolu zajdeme do parku. A Max?
Ten jen tiše sleduje, jak se jedna ztracená žena našla – a druhá přestala být úplně sama.
