Článek
Nejdřív si toho ani nevšimnete. Řeknete si – puberta. Víc mručení než slov, převalování očí, záchvaty ticha, zavřené dveře. Ale pak se začnete ptát: Proč se na mě najednou nedívá?
Ne že by úplně přestal mluvit. Odpovídal. Krátce. Funkčně. „Jo. Ne. Nevím. Asi.“ Ale kontakt očí – ten byl pryč. Jakoby se mezi námi zvedla neviditelná clona. Mluvila jsem na něj, a on koukal na stůl, na zeď, na své ruce. Nikdy na mě.
Začala jsem si toho všímat při večeři. Seděl naproti mně, hlavu skloněnou, lžící pomalu přehraboval polévku. Občas pokývl, když jsem mluvila. Občas jen zíral do talíře.
„Všechno v pohodě?“ zeptala jsem se tehdy.
„Jo.“
„Ve škole dobrý?“
„Asi jo.“
„Něco se děje?“
„Ne.“
A pak dlouhé ticho, ve kterém by šlo slyšet spadnout lžičku.
Nechtěla jsem tlačit. Když tlačíte, uzavřou se víc. Věděla jsem to. A tak jsem čekala. V pozoru. S očima všude – na jeho náladě, držení těla, řeči, která z něj skoro nemluvila. Bylo mu sedmnáct. Věk, kdy si kluci zakládají na tom, že jsou „v pohodě“. A kdy cítí všechno dvakrát silněji.
Neptala jsem se dál. Ale bolela mě ta tichá vzdálenost. Byl to přece můj syn. Chlapec, který mi dřív kreslil obrázky se srdíčky a ptal se mě, co si myslím o dinosaurech. Teď se na mě nedokázal podívat. Jako bych byla vetřelec v jeho světě.
Jednoho dne jsem ho slyšela mluvit v noci. Měl otevřené dveře a s někým si psal přes mikrofon. Smál se. Upřímně. Jeho hlas byl lehký. Byl to jiný člověk. Ne ten, co na mě doma mlčel.
„Hele, já jsem doma fakt někdo jinej. Máma by to nepochopila.“
Ztuhla jsem.
Nevěděla jsem, o čem mluví. Ale věděla jsem, že já jsem ten důvod, proč se přetvařuje. Proč se skrývá.
Trvalo mi to několik týdnů. A pak jednoho večera, když jsme byli sami doma, jsem udělala večeři – jeho oblíbené těstoviny – a posadila se naproti.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Hm?“
„Miluju tě. A poznám, že se něčím trápíš. Ale nechci tě nutit, abys mi něco říkal. Jen chci, abys věděl, že ať je to cokoliv… jsem tady.“
Ztuhnul. Lžíce mu zůstala v ruce.
„Vím, že se mi nedíváš do očí. Vím, že přede mnou něco skrýváš. A je to v pořádku. Ale nemusíš.“
Chvíli bylo ticho. A pak poprvé za dlouhou dobu zvedl oči. Pomalu. Váhavě. Jako když se člověk rozhodne podívat do tmy.
A řekl:
„Já si myslím, že jsem gay.“
Bylo to jako když se zvedne vítr. Tichý, jemný, ale všechen vzduch v místnosti se najednou změní.
Usmála jsem se. A pak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem v té chvíli mohla. Vstala, obešla stůl a objala ho.
Dlouho.
Bez slov.
Plakal.
Já taky.
Ale ne proto, že bych něco ztrácela.
Ale protože mi došlo, jak dlouho to nesl sám.
Dnes je mu dvacet. Je jiný. Volný. Zpívá si v koupelně. Sní o životě v zahraničí. Má přítele, kterého jsem poznala a který mi nosil květiny „jen tak, protože jste ho vychovala dobře“. A hlavně – dívá se mi do očí. Jako tehdy, když byl malý a ptal se, jestli spolu budeme pořád.
A já mu tenkrát řekla:
„Navždycky, broučku. Ať se stane cokoliv.“
A víš co?
Platí to pořád.
