Článek
Když se o něm mluvilo, vždycky to bylo s úctou. A trochu i s bázněm. Lidé v naší vesnici mu říkali „ten, co přežil všechno“ – válku, komunisty, vězení. Vyprávělo se, že zachránil spoluvězně v táboře, že nikdy nikoho nezradil, že ho estébáci lámali marně.
Jako malá jsem ho milovala. Vůně tabáku, jeho klidný hlas, pohled, který tě propíchl, ale neublížil. Po jeho smrti jsme si doma předávali jeho příběhy jako rodinné poklady. Nikdo je nezpochybňoval. Včetně mě.
Až do chvíle, kdy jsem se – z čisté zvědavosti – rozhodla napsat práci o „osudech politických vězňů z Vysočiny“. Byla jsem tehdy na vysoké a chtěla jsem udělat něco, co se mě osobně dotýká. Zajela jsem do archivu v Jihlavě, požádala o spis. A pak to přišlo.
Jeho jméno tam bylo. Ale ne tak, jak jsem čekala.
Ne jako oběť. Ale jako svědek. A ve dvou případech – jako spolupracující osoba.
Zamrzla jsem. Dlouhé minuty jsem jen četla, znovu a znovu. Podpisy seděly. Data taky. Obsah? Zprávy o lidech, se kterými seděl ve vězení. Popisy jejich chování, názory, „protistátní výroky“. U jednoho byla poznámka:
„Na základě svědectví J.K. byl odsouzen na 8 let.“
Byl to šok. Pocit, že celý můj vnitřní obraz se rozpadá. Nechtěla jsem tomu věřit. Nechtěla jsem tomu rozumět.
Začala jsem pátrat víc. V paměťových fondech, v knihách, v dalších spisech. A začalo mi to dávat děsivý smysl:
Děda nejspíš opravdu seděl v uranových dolech. Ale zlomili ho. Anebo sám podlehl. Možná z obavy o rodinu, možná z vyčerpání. Podepsal spolupráci. Donášel. Ne na všechny – ale na některé ano. Někteří z nich skončili na dlouhá léta ve vězení. Některé rodiny to nikdy nerozdýchaly.
A já? Já jsem najednou nevěděla, kdo jsem.
Dlouho jsem to nikomu neřekla. Ani mámě. Ani svým sourozencům. Nosila jsem to v sobě jako těžký kámen. Ten příběh, který jsem chtěla vyprávět, se najednou změnil. Už to nebyl hrdina proti režimu. Byl to člověk, který v určitém okamžiku selhal.
Ale po čase, když se usadil prach, jsem začala chápat: že možná právě tohle ho dělá skutečnějším. Ne dokonalým. Ale lidským. Možná neunesl věci, které dnes snadno soudíme od stolu. Možná se provinil, ale pak s tím žil do konce života. Tichý, uzavřený, s pohledem, který se nevracel příliš do minulosti.
Vyprávěla jsem to nakonec celé rodině. Plakali jsme. Ne kvůli zklamání. Ale kvůli tomu, co všechno v sobě ten příběh skrýval – mlčení, bolest, pokání.
Dnes už na dědu nemyslím jako na hrdinu. Myslím na něj jako na člověka, který padl. A možná právě tím nám zanechal největší odkaz:
Že síla není v dokonalosti. Ale v pravdě. A v tom, že se nebojíme ji pojmenovat.
