Článek
Poprvé v životě. Po třiatřiceti letech manželství, které skončilo jedním krátkým dopisem na stole a jeho klíči v obálce. Žádné vysvětlení, žádné rozloučení. Jen prázdnota, na kterou jsem nebyla připravená.
Itálie mi přišla jako dobrý nápad. Ne moc daleko, ne moc blízko. Městečko u moře, kam jsem kdysi chtěla jet s dětmi, ale nikdy nezbyly peníze. Teď jsem měla peníze. Ale děti už byly dospělé a jely na dovolenou s vlastními rodinami.
Připadala jsem si směšně. V sandálech, s kufrem, co drnčel po kamenné dlažbě, a s pocitem, že jsem sem vlastně neměla jezdit.
Hotel byl malý, rodinný. Balkónek s výhledem na moře a lehká vůně soli ve vzduchu. První dva dny jsem chodila po promenádě, četla si na pláži, pozorovala lidi. Byla jsem anonymní, ztracená, a vlastně mi to vyhovovalo.
Až třetí den se to stalo.
Seděla jsem u kávy. Pila jsem pomalu, skoro obřadně, jako bych si dokazovala, že už na mě nikdo nespěchá. A pak si někdo přisedl ke stolu vedle.
„Zuzana?“ ozval se hlas.
Zvedla jsem oči.
Muž. Asi o deset let starší než já, možná víc. Elegantní, šedivé vlasy, ale pevný pohled. Nejspíš Ital – nebo tak alespoň působil. Ale jak věděl moje jméno?
Ztuhla jsem. „Prosím?“
„Jste Zuzana, že?“ usmál se, ale nebyl to ten vtíravý úsměv, co mají prodavači růží na pláži. Spíš… jemný. Znalý.
„Ano,“ odpověděla jsem opatrně.
„Promiňte, nechci vás vyděsit,“ zvedl ruce. „Ale poznal jsem vás. Vypadáte úplně jako vaše matka.“
Tahle věta mi vyrazila dech.
„Vy jste znal moji matku?“
„Trochu,“ přikývl. „Před mnoha lety. Jmenovala se Eva, že?“
Ano, jmenovala. Zemřela, když mi bylo devatenáct. Věděla jsem o ní jen málo. Byla tichá, rezervovaná, málokdy mluvila o minulosti.
„Setkali jsme se tady. Tedy – ne tady přesně. O pár kilometrů dál. Byla tu s kamarádkou, na brigádě, někdy v sedmdesátém devátém. Já pracoval v přístavu.“
Zírala jsem na něj.
„Byla zvláštní. Jiná. Nepodobala se tehdejším Češkám. Smála se nahlas, měla ostrý jazyk a uměla tančit. Nikdy jsem na ni nezapomněl.“
Připadalo mi to jako sen. Ale muž mluvil plynně česky, i když s cizím přízvukem. Říkal, že se učil kvůli ní.
„Nikdy mě nenechala jí napsat. Ani adresu mi nedala. Prý je to jen letní dobrodružství.“
V očích měl smutek, ale i zvláštní klid.
Pak vytáhl peněženku.
A z ní složený papír, starý, ošoupaný.
Fotku. Dvě mladé ženy na pláži – a jedna z nich byla moje matka. Věřila jsem mu. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla. Uvolněnou. Šťastnou.
„Když jste přišla do kavárny, viděl jsem ji v vás. A pak jsem slyšel, jak na vás volá obsluha – Zuzano. Věděl jsem to.“
Mlčela jsem. Těžko se popisuje ten pocit – že někdo zná část vašeho života, o které jste ani nevěděli, že existuje.
Začala jsem se ho vyptávat. Vyprávěl mi o létě, kdy se potkali. O tom, jak trávili večery na molu, jak jí nosil meruňky ze zahrady. A jak jednoho dne prostě zmizela. Prý to měla domluvené s kamarádkou – vrátit se bez rozloučení.
„Dlouho jsem si myslel, že jsem udělal něco špatně. Ale pak mi došlo, že prostě jen nechtěla nic komplikovat.“
Další dny jsme se potkávali náhodně. Někdy na trhu, jindy na pláži. Povídali jsme si. O Itálii, o minulosti, o hudbě. Měl jemný humor a zvláštní schopnost poslouchat.
A pak mi položil otázku, která mě zaskočila.
„Narodila jste se v roce 1980?“
„Ano.“
„V květnu?“
„Desátého.“
Mlčel.
„Ona mi nikdy nic neřekla,“ dodala jsem rychle. „Ani náznak.“
„Já vím. Taky si nemyslím, že by to udělala. Ale vždycky jsem si představoval, že možná… kdyby…“
Neřekli jsme to nahlas. Ani jeden.
Ale viselo to ve vzduchu.
Možná proto se díval tak dlouho. Možná proto poznal mé jméno. Možná proto nikdy nezapomněl.
Rozloučili jsme se bez slz. Jen s podáním ruky a pohledem, který říkal víc než všechna slova.
Nevím, jestli byl můj otec. A možná to ani nepotřebuju vědět.
Ale na té dovolené jsem poznala muže, který znal mé jméno. A přitom věděl mnohem víc – o mé matce, o její lásce, o tom, co člověk nosí v sobě celý život.
A já pochopila, že některé cesty podnikáme sami, abychom se přiblížili tomu, co jsme vždycky hledali. I když jsme o tom netušili.
