Článek
Mám běžný telefon, používám ho jako všichni – volání, zprávy, focení, občas něco poznamenat do kalendáře. Nic zvláštního. Ale právě proto mě to zarazilo:
Večer jsem si sedl na gauč a začal promazávat starší snímky z galerie. A najednou tam byly fotky, které jsem nefotil.
Nejdřív jsem myslel, že jsem se uklikl. Že jsem stáhl něco z internetu omylem, nebo že mi někdo něco poslal.
Ale pak jsem si je začal prohlížet důkladněji.
Byly to obyčejné snímky: roh mé ložnice, kuchyňská linka, chodba v paneláku. Všechno vypadalo normálně.
Až na jednu věc: Nejsou moje.
Bydlení bylo podobné jako to moje – ale s detaily, které neseděly. Jiné kachličky, jiná lampa, jiný ubrus.
Jenže přesto mě mrazilo.
Protože jsem si byl jistý, že to všechno znám.
Zkusil jsem si vzpomenout, jestli jsem u někoho takového v bytě někdy byl. Ne. Ani podle metadat se nic nedalo vyčíst – žádná poloha, žádný čas.
Jako by ty snímky neexistovaly.
Začal jsem přemýšlet: mohl mi někdo telefon na chvíli vzít? Ukrást, pohrát si s ním a zase vrátit?
Ale proč by to dělal?
A proč by do něj nahrával fotky cizího bytu?
Dny plynuly. Neřešil jsem to. Říkal jsem si – glitch, chyba, zmatek v synchronizaci.
Ale pak jsem si jednoho večera znovu sedl, otevřel galerii…
A přibyla další fotka.
Tentokrát to byl pohled na postel.
A v ní někdo spal.
Byla to rozmazaná, noční fotka. Tmavé stíny, šero. Ale bylo vidět tvář.
A ta tvář… byla moje.
Zíral jsem na ten snímek dlouhé minuty.
Nedávalo to smysl.
Já jsem v noci nespal v žádné takové místnosti. Můj pokoj vypadá jinak.
A přesto jsem to byl já – stejný účes, jizva u spánku, pyžamo, které mám roky.
Ale ta místnost nebyla moje.
Ani tahle fotka neměla žádné údaje. Žádné info, žádný čas.
Jen ticho.
Zpanikařil jsem. Vypnul telefon. Pak zapnul. Smazal fotku.
Další den jsem zkontroloval kameru – nic. Všechno se zdálo v pořádku. Ale o pár dní později jsem v galerii objevil nový snímek.
Tentokrát to bylo okno.
Zvenku.
A za ním – já. Seděl jsem u stolu, četl knížku. Fotka byla pořízena z ulice, z úhlu, kam z mého bytu nejde normálně dosáhnout.
Podal jsem hlášení na policii. Vzali to na vědomí, prohlédli mobil. Prý mohlo jít o napadení systému, nebo podivnou hru. Ale žádné stopy po hacknutí nenašli. Ani žádný podezřelý přístup.
Fotky jsem smazal, změnil hesla, obnovil tovární nastavení.
Od té doby se žádná další neobjevila.
Ale přesto…
Občas si uprostřed noci vzpomenu, že někdo mě viděl spát.
Někdo mě sledoval zvenku.
A měl přístup přímo do mé kapsy.
Možná to byl vtip.
Možná někdo, koho znám, se chtěl „jen pobavit“.
Ale něco mi říká, že to nebylo tak jednoduché.
A že ta poslední fotka, kterou jsem nikdy nenašel –
je někde jinde.
Možná v telefonu někoho jiného.
