Článek
Maminka o něm mluvila jen velmi málo a vždy s kamennou tváří. Tvrdila, že odešel, když se dozvěděl, že je těhotná. Prý nebyl připravený.
Jako dítě jsem si ho idealizovala, představovala si, jak by asi vypadal, co by mi říkal. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem se snažila tu prázdnotu v sobě někam zasunout. Naučila jsem se žít bez odpovědí.
A pak jsem v jedné staré krabici na půdě našla dopis. Bez obálky, bez adresáta. Jen jediný list papíru, úhledně napsaný rukou, kterou jsem nepoznávala. A celý byl o mně.
Bylo mi třicet, když maminka zemřela. Zemřela náhle, po krátké nemoci. Po pohřbu jsem zůstala sama v jejím bytě, obklopená věcmi, které už nikomu nepatřily. Trvalo mi týdny, než jsem se odhodlala je začít třídit.
Krabici jsem objevila náhodou – ve staré skříni, kterou jsme doma nikdy neotvíraly. Byla plná papírů, dopisů, starých účtů. A mezi nimi ležel ten jeden list.
Papír zažloutlý, písmo úhledné, mužské. Na první pohled obyčejný. Ale už první řádky mi zastavily dech.
„Myslím na tebe každý den. Vím, že nikdy nedostanu šanci tě poznat. Ale musíš vědět, že jsi byla chtěná. Že jsi byla milovaná, ještě než ses narodila.“
Seděla jsem tam s dopisem v ruce a oči se mi zamlžily. Můj mozek se snažil najít logiku, vysvětlení. Ten hlas na papíře mluvil o lítosti, o rozhodnutí, kterého litoval celý život. O tom, že byl mladý, zmatený, a že ho máma odháněla. Že ji prosil, aby mu dovolila být součástí mého života.
Že odešel až poté, co mu řekla, že mě nikdy neuvidí.
Nepsal nic konkrétního – žádné datum, žádné jméno. Jen slova plná bolesti, lásky a zoufalství.
Ale bylo zřejmé, že psal o mně.
Nevím, proč máma ten dopis nikdy nezničila. Možná ho chtěla zničit, ale nedokázala. Možná ho schovala, protože si nebyla jistá, jestli někdy přijde ten správný čas.
A ten čas přišel až po její smrti.
Několik dní jsem jen seděla a zírala na ten dopis. Četla si ho pořád dokola. V hlavě se mi honily otázky: Kdo byl? Žije ještě? Má rodinu? Věděl někdy, co se mnou je?
A taky hněv. Proč mi to máma neřekla? Proč mi celý život tvrdila, že o mě nestál?
Rozhodla jsem se pátrat. Začala jsem u mamčiných starých věcí – diářů, fotek, zápisků. Po několika týdnech jsem narazila na starou fotografii. Máma na ní byla s nějakým mužem, objímali se. Na zadní straně bylo napsáno: „Já a R. – 1991“
Tohle byl možná on.
Přes Facebook jsem našla skupinu absolventů školy, kde tehdy máma studovala. Po delším pátrání a s pomocí jednoho bývalého spolužáka jsem zjistila celé jméno – Radek Němec.
A zjistila jsem i to, že ještě žije. Že bydlí asi 60 kilometrů ode mě. Že je ženatý, má dva syny.
A že možná ani netuší, že já… že existuju.
Trvalo mi měsíce, než jsem se odhodlala napsat mu dopis. Stejně jako ten jeho – bez výčitek, jen s otázkou. Jestli by si chtěl promluvit. Jestli si mě pamatuje.
A on odpověděl.
Setkali jsme se v malé kavárně. Když jsem přišla, stál už u stolu a držel v ruce kopii toho dopisu.
Podíval se na mě, oči mu zvlhly. A pak řekl:
„Jsi jí tak podobná.“
Seděli jsme tam celé hodiny. Vyprávěl mi o sobě, o tom, jaký život vedl. A já mu vyprávěla o mém. O dětství bez otce. O snech, které jsem si musela plnit sama. O tom, že jsem dlouho věřila, že nejsem dost dobrá, protože mě otec nechtěl.
A on mi to všechno popřel.
Ne obhajobou. Ne výmluvami. Ale pokorně, klidně, s pravdou, kterou nosil v sobě tři desetiletí.
Nechci tvrdit, že jsme si všechno vynahradili. Nejde dohnat roky.
Ale vzniklo něco nového. Něco opravdového.
A když jsem odcházela z té kavárny, věděla jsem jedno:
Dopis bez adresáta nakonec doputoval tam, kam měl.
Ke mně.
