Článek
Dlouhé roky jsme spolu nebyly v blízkém kontaktu. Ne proto, že bych nechtěla – ale ona si udržovala odstup. Byla to žena starého střihu. Držela si emoce na uzdě, měla vždy všechno přesné, tiché, kontrolované. Když jsme jako děti přijeli na návštěvu, bylo to jako vstoupit do muzea – všechno se muselo dělat potichu, s úctou, bez zbytečných otázek.
Po její smrti jsme s mámou třídily její věci. V šuplíku pod halenkami, pečlivě srovnanými podle barev, jsem našla krabici od bot. Byla polepená starým květovaným papírem a převázaná provázkem. Měla jsem pocit, jako bych otevírala něco zakázaného.
Uvnitř byly fotky. Staré černobílé snímky, většina z nich ze 40. a 50. let. Babička jako mladá – krásná, vážná, s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla. Na některých byla sama, na jiných s mým dědou, kterého jsem si nepamatovala. A pak tam byla jedna fotka, která mi vyrazila dech.
Stála tam babička – usměvavá, uvolněná, objímala ženu, která se dívala do kamery s jistým klidem. Ta žena měla tmavé vlasy stažené do drdolu a poznala jsem ji okamžitě. Byla to moje bývalá učitelka z první třídy. Paní Neužilová.
Zježily se mi chloupky na zátylku.
Paní Neužilová. Přísná, chladná, ale velmi důsledná učitelka, která mě děsila celé dětství. Byla známá tím, že nikdy nepozvedla hlas – ale dokázala vás uzemnit pohledem. Pamatuju si, jak mě jednou potrestala za to, že jsem si na lavici položila hlavu. Musela jsem stát zbytek hodiny v rohu. Nikdy jsem ji neměla ráda. Nikdy jsem ji ani neviděla mimo školu. A teď jsem zjistila, že znala mou babičku? Že byly… přítelkyně?
Ukázala jsem fotku mámě. Zamračila se.
„To je Neužilová, že jo?“ řekla opatrně.
„Jak je to možný?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčela a pak jen tiše řekla: „Nikdy se o tom nemluvilo. Ale myslím, že nebyly jen kamarádky.“
Začala jsem pátrat. V archivu jsem našla pár starých dopisů, které babička psala „Z.“. V žádném z nich nebylo explicitně napsáno nic milostného, ale mezi řádky byla cítit blízkost. Důvěra. A taky bolest. V jednom z nich stálo:
„Mrzí mě, že jsme se tak rozhodly. Ale víš sama, že bych to nevydržela. Že bych nezvládla ten pohled od lidí. Od rodiny. Odpusť mi, že jsem byla ta slabší.“
Začala jsem chápat.
Babička a paní Neužilová možná kdysi sdílely víc než jen přátelství. Možná spolu měly vztah, který ve své době neměly šanci žít nahlas. A možná proto babička působila celý život tak osaměle. Uzavřeně. Rezignovaně.
Napadlo mě, že se za paní Neužilovou zastavím. Bylo mi jasné, že už je v důchodu – ale pamatuju si ulici, kde bydlela. Na zvonku bylo stále její jméno. Dlouho jsem stála před domem, než jsem se odhodlala zazvonit. Neotevřela. Možná už nežije. Možná to tak mělo zůstat.
Ale já tu fotku mám dodnes vystavenou na polici. Babička na ní nevypadá tak, jak jsem si ji pamatovala. Vypadá… šťastně. Svobodně. Jako někdo, kdo aspoň na chvíli mohl být sám sebou.
A pokaždé, když se na tu fotku podívám, připomene mi to, kolik tichých příběhů v našich rodinách žije pod povrchem. Kolik se toho nikdy neřeklo nahlas. A kolik lidí muselo milovat potichu.
