Článek
Víkendové ráno, káva, teplé ponožky, uklízecí nálada. Otevírala jsem zásuvky, třídila papíry, vybíjela staré propisky. V jedné z přihrádek skříně v pracovně jsem narazila na mobil. Starý model, takový ten placatý s malým displejem. Náš syn měl tehdy podobný, když mu bylo deset.
V první chvíli jsem ho chtěla vyhodit, ale něco mě zarazilo. Ležel tam, jako by čekal. A já měla pocit, že čeká právě na mě.
Zapojila jsem ho do nabíječky a čekala, až se probudí. Trvalo to pár minut, ale nakonec se na displeji rozsvítilo známé „Samsung“. Mobil neměl zámek. Jen tapetu se zapadajícím sluncem.
Prohlížela jsem galerie, zprávy, historii hovorů. Nejdřív nic zvláštního. Až na jedno jméno. „Eva D.“ Objevovalo se pořád. V hovorech, v SMSkách, v kalendáři. Začala jsem číst.
„Chybíš mi.“
„Miluju tě. Počkáš ještě měsíc?“
„Jsem doma, nemůžu volat.“
Byly to zprávy od mého manžela. Napsané v době, kdy jsme spolu normálně žili. Kdy jsme plánovali dovolenou, slavili výročí, vodili děti do školy. A on mezitím miloval jinou ženu. Dlouhé měsíce. Možná roky.
Srdce mi bušilo. Ruce se mi třásly. Četla jsem dál.
„Říkal jsi, že jí to řekneš. Už zase odkládáš?“
„Nevydržím to. Nechci být ta druhá.“
„Dnes byl večer krásný. Chci, aby to bylo napořád.“
A pak přišla ta poslední zpráva. Poslaná o rok dřív: „Je konec. Rozhodl ses. Zůstaň s ní. Já odcházím.“
Ticho. Žádná odpověď. Žádný další kontakt. Jen ukončený příběh.
Nevím, co mě zranilo víc – že mě podváděl, nebo že to nakonec ukončil sám. A že nikdy nic neřekl. Žádné přiznání, žádné slzy, žádná krize vztahu. Prostě to pohřbil, stejně jako ten mobil.
Celé odpoledne jsem seděla a držela telefon v ruce. Když přišel domů, podíval se na mě a hned poznal, že něco není v pořádku.
„Co se děje?“
Jen jsem mu ukázala mobil. Zbledl. Posadil se. Mlčel.
„Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše.
Chvíli trvalo, než odpověděl. „Dva roky. Ale už je to pryč. Nemělo to pokračovat.“
„A proč jsi mi to neřekl?“
„Protože jsem věděl, že bych tě ztratil. A já tě ztratit nechtěl.“
Měla jsem chuť ho nenávidět. Ale zároveň jsem ho pořád milovala. Možná právě proto to bolelo tolik.
Nebylo to jako ve filmu. Nehodila jsem po něm talíř, nevyhodila ho z domu. Jen jsme tam seděli. Dlouho. Mlčky.
Trvalo měsíce, než jsme se z toho vyhrabali. Šli jsme na terapii. Mluvili jsme. Hodně. Poprvé po letech opravdu do hloubky. Zjistili jsme, že jsme spolu žili, ale nežili. Že jsme byli partneři, ale ne milenci. Že jsme se ztratili.
Dnes jsme spolu dál. Ale jinak. Otevřeně. Se zraněními, která nezmizí, ale hojí se. A s mobilem, který mi ukázal, že někdy pravda čeká na své odhalení klidně roky. A že i staré telefony umí mluvit. Pokud se je odvážíte zapnout.
