Článek
Poslední týdny jsem si totiž všímala, že se mi paměť rychle zaplňuje, i když jsem nefotila nic zvláštního. Měla jsem v plánu jen projít galerii, smazat pár screenshotů, nějaké rozmazané záběry a jít spát.
Ale pak jsem ji uviděla.
Fotku.
Nafocenou v mé ložnici. Z nadhledu, jakoby z výšky nad postelí. Zachycovala roh místnosti, noční stolek, hrnek s čajem a knížku, kterou jsem večer předtím četla. Byla rozmazaná, ale ne natolik, aby se nedala poznat. Místnost byla zcela tmavá, osvětlená jen slabým světlem z ulice. Přesně jako tehdy v noci.
Zamrazilo mě. Protože tu fotku jsem nevyfotila. Nikdy.
Zkontrolovala jsem datum a čas. Byla pořízena v noci, přesně ve 2:43 ráno. V tu dobu obvykle tvrdě spím. A telefon mívám na nočním stolku, pár centimetrů od hlavy. Přitom tahle fotka byla pořízená z výšky – jakoby někdo stál u postele a telefon držel nad ní.
Začala jsem přemýšlet racionálně. Možná jsem to udělala ve spánku. Možná jsem měla telefon v ruce a… ale to nedávalo smysl. Proč bych měla telefon tak vysoko? A hlavně – proč bych vůbec fotila něco ve tmě?
Napadlo mě, že to může být chyba softwaru. Nějaký glitch. Ale přesto jsem si nemohla pomoct a začala jsem být nervózní. Nechala jsem si zobrazit podrobnosti o snímku – GPS, aplikace, která ho pořídila. Ale nebylo tam nic zvláštního. Jen „Pořízeno fotoaparátem“, lokalizace „Doma“. Jak jinak.
Ten večer jsem nezamhouřila oko.
Druhý den jsem prošla galerii podrobněji. A našla ještě dvě podobné fotky z předchozích týdnů. Jedna z kuchyně, zachycující moji mikrovlnku, druhá z obýváku. Všechny pořízené mezi druhou a čtvrtou ranní. Vždy jen jedna. Vždy z jiného místa bytu. A ani jednu jsem nikdy nevyfotila.
Začala jsem si všímat dalších věcí. Dveře do koupelny pootevřené, přestože jsem je zavírala. Světlo na chodbě rozsvícené ráno, i když jsem ho večer zhasla. A pak ještě jedna věc – pes, kterého hlídám kamarádce, začal každou noc štěkat kolem třetí ráno. Díval se směrem ke dveřím ložnice, ale nikdy tam nikdo nebyl.
Rozhodla jsem se koupit kameru. Malou, nenápadnou, připojenou přes Wi-Fi. Namířila jsem ji na chodbu a nastavila automatický záznam při jakémkoli pohybu. První noc se nic nestalo. Ani druhou. Ale třetí…
V 2:41 kamera zaznamenala slabý pohyb. Silueta. Nejasná, rozmazaná, ale lidská. Někdo prošel kolem chodby – tiše, bez rozsvícení. Zastavil se před ložnicí. Pak obraz zčernal.
Dívala jsem se na to s bušícím srdcem. Okamžitě jsem zavolala policii. Nevěděla jsem, co čekat, ale nechtěla jsem být v bytě ani o vteřinu déle.
Vyšetřování odhalilo, že někdo měl kopii klíče. Přístup do bytu. Ale nedošlo k žádnému vloupání, nic nechybělo. Jen fotky. Jen pohyb v noci. Jen tiché přítomnosti.
Kdo to byl? Policie nic konkrétního nezjistila. Ale o pár týdnů později se ke mně dostala informace, že předešlý nájemník bytu byl psychiatrický pacient. A že několikrát mluvil o „dívce ve žluté dece“, kterou chodil chránit v noci. Policie to spojila s mým starým přehozem, který jsem měla na posteli.
Přestěhovala jsem se. Vyměnila telefon. Ale občas, když v noci nemůžu spát, si prohlížím galerie. A dívám se, jestli se náhodou neobjeví další fotka, kterou jsem nikdy nevyfotila.
