Článek
Stěhovala jsem krabice ve sklepě. Hledala jsem staré vánoční ozdoby, které jsem si pamatovala z dětství – skleněné, křehké, s popraskanou barvou.
Místo nich jsem narazila na něco, co mi změnilo dech.
Starý sešit. Šedý, zaprášený, na obálce nápis:
„Lucie – 2004.“
Překvapeně jsem se usmála. Bylo mi tehdy patnáct. Deník z puberty?
Ale nepoznávala jsem ho. Ani obálku, ani styl.
Listovala jsem. Z většiny stránek nic – jen náhodné poznámky, jména, čísla.
A pak… vypadl list papíru. Přeložený do čtverce, napůl zažloutlý.
Rozložila jsem ho – a málem mi vypadl z ruky.
Byl to dopis.
Psaný mým rukopisem.
Nezaměnitelně mým.
Jenže… já jsem ho nikdy nenapsala.
„Lucie, vím, že si to teď nepamatuješ. Ale jednou přijde den, kdy si vzpomeneš.
Věci nejsou tak, jak se zdají. Lidé kolem nejsou všichni tím, kým se tváří být.
Až najdeš tenhle dopis, vrať se k číslu 42.
Tam to začalo.
Neptej se matky. Ona nesmí vědět, že víš.“
Podepsáno:
L.
Třásly se mi ruce.
Byl to můj rukopis. A přesto jsem si nepamatovala, že bych to kdy psala.
Podle data v rohu to vzniklo v prosinci 2004 – rok, který si pamatuji mlhavě.
Vím, že jsem byla nemocná. Nějaká horečka, několik dnů v posteli.
Moje máma tehdy říkala, že jsem měla silnou chřipku. Možná i halucinace. Ale tohle?
To nebyl výplod horečky.
To byl vzkaz.
Sedla jsem si na zem, papír stále v ruce.
Co je to číslo 42?
První mě napadl náš starý dům – bydleli jsme tehdy v ulici s číslem popisným 42.
Rozhodla jsem se tam zajet.
Dům už nepatřil nám. Prodali jsme ho před lety. Ale nový majitel byl laskavý.
„Chcete se jen podívat? To chápeme, spousta lidí má vzpomínky na dětství.“
Pustil mě dál.
Vešla jsem do starého pokoje.
Malé okno, zažloutlé tapety, na stropě popraskaná omítka.
A v rohu – stará skříň, kterou jsme tam nechali.
V ní…
Kovová krabička. Zamčená.
Ale když jsem ji vzala do ruky, zespodu byl přilepený klíček.
Uvnitř byly fotky.
Já – s nějakou ženou, kterou jsem nepoznávala.
Vypadala jako učitelka. Držela mě za ruku.
Na druhé straně fotografie bylo napsáno:
„První školní den – s Marií.“
Ale moje první učitelka se nejmenovala Marie.
Byly tam i další papíry – výpis z jiného školského zařízení. Moje jméno. Ale jiná škola. Jiné město.
A pak útržek z lékařské zprávy, kde stálo:
„Pacientka vykazuje známky disociace a fragmentace paměti. Doporučujeme sledování.“
Začala jsem pátrat.
Zjistila jsem, že první dva roky školní docházky jsem nechodila do školy, kterou jsem měla zapsanou ve své oficiální dokumentaci.
Existovaly dvě školy, dvě různá svědectví.
A mezitím dvě verze mě.
Nikdy jsem úplně nezjistila, co přesně se stalo.
Máma odmítala mluvit. Jen řekla:
„Některé věci jsou lepší zapomenout. A ty jsi to dokázala. Sama jsi si to tak přála.“
Ale dnes vím, že ve mně existuje něco víc, než jsem tušila.
Nějaká jiná vrstva.
Dítě, které něco vidělo, něco prožilo – a rozhodlo se to uložit hluboko.
Možná až tak hluboko, že mi muselo napsat dopis, aby mi to jednou připomnělo.
Od té doby věřím, že paměť není pevná.
A že sami sebe můžeme chránit tak, že pravdu zabalíme do ticha.
Ale dřív nebo později se ozve.
Třeba ze sklepa.
Na zažloutlém papíře.
Psaná vaší rukou.
