Článek
Panelák, šest pater, vchod C.
Znám své sousedy podle obličeje, občas si popřejeme dobrý den, někdy se i usmějeme ve výtahu, ale že bychom se navštěvovali nebo něco víc?
Ne. V Praze se na to nehraje.
Každý má svůj život. Svůj rytmus.
Byla jsem takhle spokojená.
Nenápadná nájemnice ve třetím patře, dvě kočky, práce z domu, ranní káva na balkóně.
A taky… sousedka naproti.
Vlastně jsem si jí nikdy nevšímala.
Hubená paní, věčně v šedém kabátu, vlasy stažené do uzlu.
Nechodila s nikým, nevedla žádné řeči.
Jen občas jsem slyšela šustění novin za dveřmi nebo zvuk rozhlasu, když jsem čekala na výtah.
Nikdy mi nevadila. Ale taky mě nikdy nenapadlo o ní přemýšlet.
Až jednoho dne.
Byl pátek, konec března.
Čekala jsem na výtah, když jsem si všimla, že má na rohožce spadlou obálku.
Nevypadala jako leták.
Dlouhá, hnědá, úřední.
Zazvonila jsem. Nic.
Zkusila jsem to znovu. Ticho.
Přiložila jsem ucho ke dveřím – ani rádio, ani pohyb.
Připadalo mi to zvláštní, ale zas… třeba jen odešla.
Jenže další den ta obálka ležela na stejném místě.
A vedle ní už byly dvě.
A po víkendu pět.
Začala jsem být nervózní.
Vzpomněla jsem si, že ji vlastně neviděla už týden.
Žádné známky pohybu. Žádné šustění novin, žádné bliknutí televize ve večerních hodinách.
Ani světlo v předsíni.
A to její okno – to s tou malou soškou kočky na parapetu – bylo pořád zavřené.
Začala jsem se ptát.
Zastavila jsem pana Pavlíka z prvního, důchodce s nadšením pro drby.
„Ta naproti mně… paní z bytu 308. Nevíte, jestli je pryč?“
Zamračil se.
„Nevím… ale máte pravdu, taky jsem si říkal, že je nějak ticho. Ani koš nevynesla. A to ona chodila v pondělí i čtvrtek.“
To byla první zvláštní věc.
A pak se to začalo nabalovat.
Správce řekl, že nájem platí pravidelně – trvalým příkazem.
Sousedka z vedlejšího bytu si vzpomněla, že naposled ji slyšela asi „před týdnem, jak mluví za dveřmi. S někým.“
Ale nedokázala říct s kým.
A další den prý u ní stál pomačkaný papírek s nápisem „NESMÍŠ MLUVIT“.
Předpokládala, že to je nějaký žert od dětí.
Ale teď… vypadala nervózně.
Začala jsem pátrat.
Ne z nějakého detektivního nadšení. Ale protože mě to začalo strašit.
Jak je možné, že někdo prostě zmizí? Bez rozruchu, bez zájmu?
Zavolala jsem městskou policii. Jen tak – anonymně. Popsala situaci.
Řekli, že nemohou vstoupit bez důvodu. Pokud nemáme důkazy o ohrožení nebo trestném činu, nedá se nic dělat.
Znovu jsem zazvonila.
Tentokrát s razancí. A klepala tak dlouho, až se za mnou objevil mladík z patra nad námi.
„Zkoušíte paní Filipovou? Taky jsem si říkal, že je pryč… Ale někdo tam byl. Minulej čtvrtek. Dlouho v bytě. Někdo, chlap. Neznal jsem ho.“
Polkl.
„Slyšel jsem hádku.“
Tohle už bylo moc.
Znovu jsem kontaktovala policii – a tentokrát už přímo.
Uvedla své jméno, popsala situaci, vývoj. A řekla jasně: „Mám obavy o její život.“
Přijeli druhý den.
Vešli s pomocí správce.
My sousedi jsme stáli na chodbě, tiše jako v kostele.
Byt byl prázdný.
Věci neporušené. Postel ustlaná.
Ale… v lednici prošlé potraviny.
Na stole talíř s plesnivým chlebem.
A v rohu spadlý hrnek.
Na zemi vedle něj zaschlá skvrna. Jako od čaje. Možná.
Žádný vzkaz.
Žádné stopy.
Jenom ticho.
Uběhly tři týdny.
Policie stále vyšetřuje. Ale oficiálně říkají jen „nezvěstná osoba“.
Prý odešla sama.
Žádné známky násilí. Žádné důkazy.
Ale já vím svoje.
Protože jsem začala listovat starými fotkami domu, co jsem měla ve svém mobilu. A v jedné – z loňského léta – je na pozadí žena, co vypadá jako ona…
Ale drží někoho za ruku.
A ten muž… je stejný jako ten, co před týdnem vycházel večer s kapucí z jejího bytu.
Od té doby mám oči všude.
Sleduju, kdo v domě prochází, kdo koho zdraví, co se mění.
Nechci už nikdy nikoho přehlédnout.
Protože člověk může zmizet přímo před očima.
A vy si toho všimnete až příliš pozdě.
