Článek
Byla to moje první práce po škole – směny byly dlouhé, pacienti nároční, ale měla jsem pocit, že konečně dělám něco důležitého. Ten starý pán byl přivezen sanitkou během jedné noční služby. Bezejmenný. Bezdětný. Přivezený v těžkém stavu. V kartě měl napsáno jen „Josef B., ročník 1941“. Doklady u sebe neměl.
Byl zmatený, skoro nemluvil, jen občas šeptal jména, která nám nic neříkala – „Marie“, „Toník“, „Karlička“. Mysleli jsme, že blouzní. Jako mnoho jiných starých lidí. Ale já měla zvláštní pocit. Neuměla jsem to popsat. Něco v jeho tváři mi bylo povědomé. Ty hluboké vrásky kolem očí, pohled, který se mi zarýval do duše.
V dalších dnech se o něj střídala celá směna. Já mu měnila kapačky, hladila ho po ruce, povídala mu, i když neodpovídal. Když jsem mu jednou večer pomáhala s polohováním, šeptl mé jméno. „Anička.“ Neřekla jsem to nikomu. Možná měl v mládí nějakou Aničku. Ale já měla v tu chvíli husí kůži.
Šestý den jsem přišla do práce o něco dřív. Na stole u sesterny ležela jeho karta. Přidali k ní dokumenty, které dorazily z jiného zařízení. Sociální pracovnice ho totiž poznala – byl několik let vedený v domově pro seniory, ale odešel neohlášeně. Byl v evidenci jako „bez kontaktů“. Ale tentokrát s jednou výjimkou. V papírech byla ručně připsaná poznámka: „Měl dceru – Anna B., roč. 1994, matka: Eva P.“. Ztuhla jsem. To je přece moje máma. A moje datum narození.
Vzala jsem telefon. Volala jsem matce, která se nejdřív zarazila. A pak, po dlouhém tichu, řekla: „On odešel, když ti byly dva. Nikdy jsem ti o něm neřekla. Zmizel a už se neukázal. Nechtěla jsem, abys ho hledala.“ A pak dodala: „Ani nevím, jestli je ještě naživu.“
Byl.
Byl přímo přede mnou. Týden jsem ho ošetřovala. Krmila, měnila mu prostěradlo, zpívala mu, když nemohl usnout. A netušila, že je to můj otec.
Neřekla jsem mu to hned. Ale druhý den jsem si sedla k jeho posteli a zašeptala: „Tati?“ Otevřel oči. Tentokrát se na mě opravdu podíval. A usmál se. Nepromluvil. Ale ten úsměv… Byl v něm klid. Jakoby na něco čekal. Nebo někoho. Mě?
Zemřel o dva týdny později.
Pohřeb jsem zařídila já. Maminka nepřišla. Ale já tam byla. A řekla jsem mu sbohem. Tentokrát vědomě.
Možná mě nikdy nevychoval. Možná mě zradil. Ale v těch posledních dnech jsme byli zase – a možná poprvé – rodina.
