Článek
Měli jsme k sobě zvláštní vztah – nebyla to ta usměvavá žena, která vás zásobuje koláči a láskou. Byla přísná, uzavřená, vždy elegantní, až trochu odměřená. Ale vždycky mě chránila, i když svým vlastním způsobem.
Její byt byl jako muzeum. Starý nábytek, záclony s květinovým vzorem, knihy ve francouzštině, kterou už nikdo v rodině neovládal. Ale nejpodivnější byla její komora – zamčená, se starým visacím zámkem. Nikdy do ní nikoho nepustila. Říkala, že tam skladuje staré věci, které by už dnes neměly vidět světlo světa. Smáli jsme se tomu.
Pár dní po jejím pohřbu mi přišla malá krabička. Nepřišla poštou, ale ležela za dveřmi mého bytu, jen se štítkem: „Pro Alenu. Až přijde čas.“ Písmo bylo její. Opatrně jsem ji otevřela. Uvnitř byl vzkaz, složený list papíru a klíč.
„Moje drahá, až tohle čteš, jsem už pryč. Ale pravda se má říkat, i když pozdě. V komoře je něco, co jsem celý život skrývala. Vím, že to najdeš. A vím, že se rozhodneš správně.“
Srdce mi bušilo. Ten byt jsem měla převzít. Rozhodla jsem se tam jet ještě ten večer. V komoře jsem nikdy nebyla. Pokaždé, když jsem se k ní přiblížila, babička přísně zvedla obočí. Teď už mi v cestě nic nestálo.
Zámek povolil, dveře zaskřípěly. Uvnitř byla jen jedna malá skříňka, přikrytá plátnem. A vedle ní starý kufr. Otevřela jsem nejprve kufr. Byl plný starých novin, některé datované do 50. let. Nadpisy byly hrozivé: „Zatčeno kvůli protistátní činnosti“, „Zmizení ženy v Brně – beze stopy“. Přesně v těch letech byla babička mladá.
Pak jsem otevřela skříňku. Byla tam krabička cigaret, zažloutlý dopis a svazek fotografií. Na jedné z nich jsem poznala babičku – ale měla jiné vlasy, jiné jméno napsané vzadu. Vedle ní stála žena, velmi podobná mně. Dvojče? Ne. Ale byla to moje matka.
Dopis mě srazil na kolena.
„Lído, jestli tohle někdo čte, pak jsem byla odhalena. Žila jsem dva životy – ten, který mi přidělil stát, a ten, který jsem si vzala zpátky. Odpusť mi, že jsem ti nikdy neřekla pravdu. Tvoje matka nebyla ta, za kterou ses ji celou dobu považovala. Byla to moje sestra. Já jsem tě porodila, ale kvůli tomu, co jsem udělala, jsem tě nesměla vychovávat. Někdo z rozhodujících mi dal druhou šanci. Ale nikdy jsem nesměla mluvit. Tohle byl trest – žít se vším a nikdy neříct.“
Zírala jsem na písmo, které se třáslo starobou i strachem. Tajemství celé generace se mi sesypalo do klína. Najednou mi dávalo smysl, proč babička někdy o mámě mluvila s neobvyklou úctou. Proč nikdy nechtěla, abych zjišťovala víc.
V krabičce bylo zakázané jen jedno – mlčet.
